Limbo

Limbo se i přesto dá docela pohodlně zaškatulkovat jako typický představitel starých dobrých 2D plošinovek, zde ale s velkým důrazem na všudypřítomné puzzly a hádanky. Přitom se musíte spokojit pouze s jakýmsi nástinem příběhu, jenž zde jinak prakticky chybí: putování začíná na lesní mýtince, kde leží bezejmenný klučina, nevíte kdo to je, kde se vzal a proč tam je.

Nevíte zkrátka nic. Ale to je vlastně úplně jedno, snad jen později zjistíte, že hledáte svoji ztracenou sestřičku, a to ve velmi nepřátelském, pochmurném a smutném místě zvaném právě Limbo. Tento název si totiž tvůrci vypůjčili z původního latinského významu, což znamená hranici, zde myšlenou jako hranici pekelnou, protože váš klučina si peklem rozhodně projde.

Herní film noir

Ještě před tím vás ale jistě dokonale okouzlí unikátní, krásně stínovaná a monochromatická grafika, ne náhodou připomínající éru Film noir. Trošky hudby se dočkáte až na konci, takže vám dělají průvodce pouze zlověstné zvuky lesa a později i industriální projevy jakési polozapomenuté továrny, opuštěného města a podzemí, kam vás putování zavede.

Přitom ovládání je maximálně zjednodušené, když kromě pohybu do stran již můžete pouze skákat a používat druhé akční tlačítko. Celá hra je pro někoho možná trochu překvapivě postavená na neustálém umírání. Ano, vy vlastně napřed dokonce musíte umřít, abyste se tím dobrali dalšího postupu nebo řešení hádanky na cestě! Však sami tvůrci označují styl své hry jako Trial & Death, tedy "vyzkoušet a umřít".

Kupř. uvidíte nechutného obrovského pavouka, jenž spolu s velmi zlými dětmi tvoří vlastně kompletní nepřátelstvo, jež vás po cestě ohrožuje. Poprvé nemáte šajn, jak se mu dostat na kobylku. Když pak k němu přijdete blíž, on vás bleskově napíchne v dosti sugestivní animaci na obří pařátek, což způsobí drobné zemětřesení v okolí. Díky němu vám spadne ze stromu zubatá past na zvířata, jejíž použití je nabíledni…

A jde pouze o jednu z těch nejjednodušších hádanek, přitom takové vypečené kousky, kde musíte skákat, šplhat, houpat, přesunovat bedýnky, tahat za páky a spouštět rozličné mechanismy, nebo doslova na přesný okamžik hopkat po platformách, jsou opravdu na každém kroku. A s vyšším postupem jsou čím dál tím zapeklitější a složitější.

Na konci přituhne

I když hra není vyloženě frustrující, těsně před úplným finále už je nalezení správné kombinace pro další postup docela obtížné, v což počítám třeba hrátky s gravitací pomocí silných magnetů, kdy se kolikrát ocitnete hlavou dolů a v časovém limitu chodu magnetu musíte něco rychle vymyslet, nebo skoro zlostná bílá „hovínka“, která když vám spadnou na hlavu, čemuž se nedá vyhnout, tak vás tlačí pouze do jediného směru a vy na druhou stranu nemůžete sami jít. 

Těch dvacet čtyři kapitol, jež při hraní nelze rozpoznat, protože hra je zcela plynulá, vám zabere s několika zákysy asi ne víc, než 4-6 hodin, což je na jednu stranu dosti málo, ale na tu druhou vězte, že se po celou dobu nudit rozhodně nebudete. Přitom si po dokončení můžete střihnout jakoukoli kapitolu znovu, ale volba obtížnosti zde bohužel chybí. Pro opakovanou rundu tak mluví pouze důmyslně ukrytá světélka, za něž dostáváte achievementy a která na první pokus určitě všechna nenajdete.

I přes tu krátkou herní dobu a jednorázový požitek je Limbo skvěle zábavný po celou dobu putování, kdy se lze jen kochat nesmírně stylovým obrázkem a důmyslnými pastičkami. Hra je skoro snově krásná a brutální, kdy se nejen vaše kebule kutálí bez těla skoro každý okamžik, nebo narazíte třeba na šibenice s dětmi, jejichž mrtvolky ještě rádi využijete. Taková drsná romantika, chtělo by se skoro říci – i v tom je Limbo do jisté míry unikátní.