Life is Feudal: MMO

Life is Feudal: MMO se prezentuje jako komplexní simulátor středověkého života a společnosti se vším, co k tomu patří. Pravda je nicméně trochu jinde. Hra sice zprvu působí velmi neotřelým dojmem, a v tom právě spočívá její magie, ale nakonec odhalíte, že se v úplném jádru jedná o poměrně tradiční grindovačku obohacenou o (velmi příjemný, nutno dodat) sandboxový aspekt. Provází ji řada problémů, podivných nastavení, designových rozhodnutí a nakonec i stereotypu, kvůli čemuž si hráč uvědomí, že v současném stavu vlastně nejde o kdovíjak dobrou hru... ale přesto ji nelze upřít jistá velmi zvláštní návykovost.

Pokud máte zkušenost s Life is Feudal: Your Own, předchůdcem MMO, můžete popisy herních mechanik směle přeskočit. Oba tituly se totiž hrají takřka identicky, pouze s tím rozdílem, že svět v MMO je samozřejmě větší, potkáte v něm víc lidí online, a některé prvky (například kopání tunelů) jsou nastaveny přeci jen schůdněji.

Do širých plání

Řada onlinovek nabízí rozlehlé krajiny, to není nic nového, ale plocha, kterou vám ke kreativnímu vyžití poskytne Life is Feudal: MMO, je vskutku impozantní. Konkrétně čtyři sta čtyřicet kilometrů čtverečních. Představte si zhruba čtverec s vrcholy v Praze, Kladnu a Berouně, vše jedna ku jedné v herním světě.

Ještě s větším podivem je to, že oceány stébel, hluboké hvozdy a skalnaté strže vlastně ani nepůsobí strojově a nudně. To má několik důvodů. Jednak to jsou fantasticky a detailně zpracované biomy, díky kterým vypadá les opravdu jako les, na severu v něm najedete jiné stromy než na jihu. Překrásné jsou i louky a pouště nebo třeba sněhové pláně, jimž není vůbec žádný problém věřit. Hlavně je ale znát fakt, že v základu tu (krom jednoho „NPC města“) nenajdete nic než přírodu.

Bývají to právě opakující se stavby či repetitivní jeskyně, které často odhalí úskalí náhodného generování, ale zde nic takového už z principu věci nehrozí. Přetvořit panenskou krajinu k obrazu svému a osázet ji hrady, vesnicemi a opevněními, je totiž úkol, který spočívá stoprocentně na bedrech komunity.

Je to asi největší kouzlo a lákadlo celé hry. Každé jednotlivé políčko země můžete libovolně snižovat, zvyšovat, rovnat či do něj začít kutat tunel. A pak samozřejmě pokrýt zemi stavbami. To znamená, že zasáhnete do světa a necháte v něm svou nesmazatelnou stopu. Nalijme si čistého vína, nezapadnout, naopak se nějak proslavit či ostatním vystavit na odiv svou moc, bývá velmi často základní motivací k hraní MMO titulů. Být zkrátka lepší, větší, majestátnější.

Life is Feudal má potenciál podobné touhy ukojit dokonale. Věřte, že až se poprvé rozhlédnete z cimbuří své pevnosti, kterou jste neuvěřitelnou porcí práce zapustili z poloviny do skály, a u které víte, že se z ní budou kolemjdoucím podlamovat kolena, zalije vás naprosto euforická pýcha.

Zaber, nebo shoř

Problém je, že valná většina hráčů se do podobné situace nejspíš ani nedostane. Je rozdíl mezi těžkou, nepřístupnou hrou a záležitostí, která vám prvoplánově hází klacky pod nohy. Life is Feudal: MMO balancuje na hraně s ladností provazochodce začátečníka. Poměrně často totiž padá do oné druhé, znatelně nepříjemnější kategorie.

Co je ještě horší, drtivá většina mechanik a designových rozhodnutí opravdu má zdůvodnění, se kterým se bez problémů lze ztotožnit, ale kazí je necitlivé nastavení. Vezměte si třeba zabírání pozemku, což je úkon, bez kterého se prostě neobejdete. Stavby na „území nikoho“ se velice rychle rozpadají, vydrží sotva týden, je tedy třeba je budovat na vlastním. Pozemek je ale nutné udržovat, pravidelně ho zásobit surovinami, jinak za pár dní zmizí. To je ještě pochopitelné. Kdyby to tak nebylo, nakonec by se nešlo nikam hnout kvůli domům a pozůstatkům po hráčích, kteří už třeba dávno ani nehrají.

Až potud všechno v pořádku. Pozemky se nicméně dělí do dvou druhů – guildovní a osobní. Proč personální pozemek přijímá pouze platby v penězích a cechovní lze „krmit“ jakýmikoliv předměty? Abyste rozuměli, mince získáte jen a pouze prodejem předmětů na NPC trhu, který je ve hře všeho všudy jeden, nebo obchodem s ostatními hráči.

To je také nejspíš pointa tohoto rozhodnutí. Ponoukat lidi, aby budovali ekonomiku – ale tragicky se míjí účinkem. Nikdo neobchoduje, a když už, tak spíše směnou materiálů a ne za peníze. To znamená, že pokud si chcete udržovat vlastní chatku, čekají vás nevyhnutelné pravidelné výlety do středu mapy, z nichž každý může zabrat klidně celé odpoledne, pokud jste se usídlili někde u kraje světa. Jednou to nevadí, podruhé už se to neobejde bez brblání a napotřetí už by člověk raději přepisoval výnos o městském odpadu z karolinské minuskuly, než aby znova absolvoval cestovatelskou tryznu.

Jistě, jakmile si opatříte koně, čas vynaložený na cestu se dramaticky zkracuje, a pokud narazíte třeba na stříbrnou (nebo nedejbože zlatou) žílu, stačí jeden výlet se zpracovaným kovem, abyste získali dost peněz na půl roku pozemku, ale to jsou věci, ke kterým trvá věky se dostat. Life is Feudal: MMO je nicméně od prvních vteřin nemilosrdná a zásadně nepřátelská, což velké množství potenciálních hráčů jistojistě znechutí a odradí.

Týmová práce

Řešením je mimo jiné také připojit se k cechu, nebo založit vlastní, protože guildovní pozemek už lze živit čímkoliv a povinné pendlování po mapě tak zcela mizí. Společnosti ostatních se nakonec ostatně nevyhne ani největší poustevník, protože hra nejde hrát sólově. A to neberte jako povzdech bohémského studenta, který se tři dny před zkouškou probral z alkoholického oparu a prohlásí, že se to „nejde“ naučit, ačkoliv to ve skutečnosti jenom chce dávku úsilí. Samostatné hraní Life is Feudal: MMO je z hlediska herních mechanik od určité úrovně naprosto nemožné. Nikoliv obtížné, zdlouhavé či nepříjemné. Nemožné.

Na jakoukoliv lepší stavbu či výrobu kvalitnějšího předmětu potřebujete dílčí produkty v podstatě všech ostatních profesí. Kovář se bez bylinkáře a koželuha nehne, zedník je k ničemu bez tesaře a kováře, bez materiálů od horníka nevyrobíte nic, bez opraváře sice něco vyrobíte, ale za chvíli to k ničemu nebude, bez lesníka budete za okamžik bez dřeva a proč je potřeba farmář a kuchař, to jistě není nutné obzvlášť vysvětlovat. Pokud tedy nejste zapálenými fanoušky hladovění.

Každá postava má vcelku šibeniční limit celkových dovednostních bodů, což znamená, že jednoduše nemůžete být opravdu dobří ve dvou věcech najednou. Nebude se to zamlouvat samotářům, co si raději piplají vlastní výtvory někde v ústraní, ale na druhou stranu to opravdu dává vzniknout spontánním interakcím a spolupráci mezi hráči, což umí být i velmi naplňující, pokud se vaše skupina navzájem doplňuje jako dobře promazané soustrojí.

Pro sólisty by se ještě nabízelo řešení vytvořit víc postav a každou cvičit v něčem jiném, ale to je extrémně nákladný proces. A to jednak časově, ale také finančně, protože s koupí hry dostanete možnost vytvořit si jednoho hrdinu. Každý další je za zhruba desetieurový příplatek. Tvůrci to zdůvodňují tím, že chtějí, abyste museli žít se svými rozhodnutími. Například tedy nemohli vraždit ostatní, pak jednoduše smazat charakter a založit nový s čistým štítem. Je to docela zajímavá pointa, ale negativa podobného kroku jsou rovněž poměrně zřejmá.

Například nováček, který neví, jak si při zakládání postavy optimálně rozmístit body (přičemž popisky a vysvětlivky ke statistikám i schopnostem jsou zcela nedostatečné), pak bude muset zbytečně trávit moře času, aby přetvořil svého avatara do nějaké smysluplné formy, když ho nemůže zrušit a zkusit to znovu a lépe. Nechce-li okamžitě připlácet na dřevo, samozřejmě. Minimálně druhá postava by po smazání první měla být ještě zdarma, pokud se vývojáři chtějí zuby nehty držet svého přístupu. Úplně by totiž stačilo, kdyby byla karma společná pro účet a nikoliv pro každou postavu zvlášť – a omezení by přestalo být potřeba.

Poutníci, sousedi a vyvrhelové

V otevřeném a svobodném světě, který si mají hráči z většiny regulovat sami, se otázka na to, jak řešit hráče, jejichž smyslem existence je kazit ostatním zážitek, vyloženě nabízí. Určitě je znáte, potkáte je ve všech hrách, a zde by teoreticky mohli mít pré, protože hra trestá smrt velmi krutě. Bez ohledu na to, zda jste se zřítili z útesu, nebo vás přepadl vrah, přijdete o pár dovednostních bodů a kompletně celou výbavu i obsah inventáře, pěkně po vzoru Ultima Online.

V Life is Feudal: MMO je ale vyvrhelů překvapivě málo. Jednak funguje výše zmíněný princip jedné postavy, ale hlavně je smrt s výrazně zápornou karmou trestána neskutečně drakonicky. Takový hráč ztratí klidně desítky dovednostních bodů, což se na vyšší úrovni rovná měsícům hraní.

Do truhel či věcí, které stojí na soukromém pozemku, navíc nikdo nemůže, pokud mu k tomu výslovně nedáte práva. Nemusíte se tedy bát ani zlodějů. Horší situace nastává v guildách, kam se může někdo přidat, získat důvěru vedení, dostat přístup třeba do zbrojnice, a další ráno najedete jenom vybílenou budovu a po členovi ani stopy. A to se bohužel opravdu stává. Pokud se rozhodnete Life is Feudal: MMO hrát, dejte velký pozor na to, komu budete věřit.

Na druhou stranu, přátelských interakcí naopak nastává víc, než by jeden vzhledem k rozloze světa čekal. Jdete lesem k horám, abyste tam hledali kovy. Potkáte dva lovce z horského cechu na stopě jelenovi. Pozdraví se s vámi, poklábosí, a když je nálada, posedí u ohně třeba až do večera. Jindy se za vámi zase staví soused z druhé strany lesa, ptá se, jestli byste mu nevyrobili třeba železné pásy, protože u vás viděl kovadlinu s výhní, a výměnou nabízí bylinné přípravky či lněné provazy, které umí vytvářet zase on. Působí to nesmírně příjemně a realisticky. Takové chvíle patří k tomu nejlepšímu, co hra dokáže nabídnout.

Přežívání

Jídlo v Life is Feudal: MMO plní spíš úlohu posilovače dovedností. Čím lépe a kvalitněji jste najezení, tím rychleji se vám zvyšují úrovně skillů. Jedná se o velmi příjemný bonus, protože rozdíl v rychlosti tréninku mezi hladovějícím řemeslníkem a někým, kdo se zrovna nacpal luxusním banketem, je klidně desetinásobný. Což dává smysl existenci kuchaře, protože všichni ostatní umí připravit pouze několik základních pokrmů.

Únavu nicméně řešit nemusíte (respektive musíte, ale „odpočinek“ trvá asi půl minuty), mráz vám neudělá nic, i když vyrazíte do sněhových pustin v rouše Adamově či Evině a podobně. Nakonec i vyhladovět tak, aby to postavě něco udělalo, zabere pomalu desítky hodin. Tradiční přežívací aspekt je tedy odsunut do pozadí. To by samo o sobě bylo v pořádku, horší je, že otěže přebírá spíš hráčova snaha o přežití grindu.

On samozřejmě existuje grind a grind. V případě, že třeba holdujete asijským MMORPG, jistě nejste nováčky do opakování sady úkonů, aby se nakonec dostavilo zadostiučinění z lepší postavy či výbavy. Problém ale je, že i přes všechnu snahu o shovívavost, kterou Life is Feudal: MMO svým neotřelým vyzněním vzbuzuje, je zdejší grind nudnější než diskuze s jehovisty.

U některých profesí se to ještě dá docela snést. Lovec nebo lesník u toho alespoň běhá po lese či stepích, rovnání půdy je pak alespoň vidět, ale cvičit například stavitelství hrozí postupným zkapalněním mozku. Však si to představte. Postavíte deset lešení. Nanosíte do nich jíl. Zboříte deset lešení. Postavíte deset lešení. Nanosíte do nich jíl. A takhle třeba patnáct (nebo víc) hodin. Satisfakce z toho, když se konečně vytrénujete a odemknou se nové budovy, je samozřejmě výborná, ale dostanou se k nim pouze jedinci s psychickou odolností průměrného robota.

Jistě by se dalo argumentovat snahou o realističnost – ani ve skutečnosti z nebe žádný učený nespadl a jak jinak získat dovednost než cvičením a opakováním? Grind jako takový by ospravedlnit šel, jeho provedení už nikoliv. Když už k němu tvůrci sáhli, měl by být alespoň různorodější.

Poněkud rozbitá, ale zvláštně sympatická

Co by byl středověk bez bitev! Bojový systém v Life is Feudal: MMO se však drží motta celého titulu, totiž „dobré nápady, kulhající provedení“. V základu vypadá velmi dobře. Každá zbraň se chová jinak, nabízí čtyři směry útoku a vše se zakládá na reálné fyzice. Jinak řečeno, co stojí v trajektorii ostří vašeho meče, to poškodíte. Abyste zablokovali výpad, musíte fyzicky nastavit štít do rány a podobně. Hra počítá i s libůstkami, jako je větší poškození špičkou meče nebo nutnost trefovat nepřátele opravdu ostřím sekery a nikoliv třeba topůrkem. Přidejte řadu dovedností, systém formací a už se rýsuje velice zábavná záležitost.

Problém opět leží ve zpracování. Nároky na přesnou pozici a neurochirurgicky precizní útoky jsou totiž obrovské, přimíchejte sem tam lag, a pohybující se cíl je poměrně obtížné vůbec zasáhnout, natož se ještě snažit nedejbože někam mířit. Výsledkem je to, že téměř každý se momentálně spoléhá na přesílené jedem potřené zbraně, kterými mává nazdařbůh a snaží se něco trefit, v důsledku čehož vypadá potenciálně monumentální bitva spíš jako finále soutěže v odhánění roje vos.

A tak je to se vším. Najdete zde řadu dobrých nápadů, které kazí přinejlepším rozpačité zpracování. Terraforming je výborný, ale proč nejde zbourat tunely a musíte čekat desítky hodin, než se samy zasypou, když potřebujete odstranit skály? Proč se bylinkářství trénuje jen úspěšnými recepty a ne i sbíráním bylin? Proč, proč, proč? Dalo by se pokračovat ještě pár stránek, stejně jako by šlo dštít síru na momentální technický stav, který za rámeček opravdu nepatří.

I přesto je ale zatěžko odsoudit Life is Feudal: MMO jako něco, co vůbec nestojí za pozornost. Působí totiž svěže, radost ze stavění zvládá přivodit nesmírnou a potěšení ze spolupráce s ostatními jakbysmet. Plody vaší dřiny jsou opravdu vidět, a co je hlavní, uvidí a budou je obdivovat všichni. A to se počítá. Jenže tím je shrnut i největší kámen úrazu – ne každý při svém hraní stojí zrovna o dřinu.

Pokud máte dostatek volného času, trpělivost všech svatých, žánr vás přitahuje a ideálně ještě víte, že budete mít s kým hrát, titul si klidně pořiďte. Jste totiž přesně cílová skupina, které má hra potenciál nabídnout výborné zážitky. Mrzuté je, že cílová skupina je to dost úzká, a v případě, že do ní nepatříte, investice do Life is Feudal: MMO byste nejspíš trpce litovali.