Lies of P

Jenže zatímco v samotném zasazení a celkovém uměleckém vyznění se obě hry významně liší, v řadě jiných ohledů jsou si podobné jako vejce vejci. Nebudu tak krutý, abych hned zkraje obvinil nové studio z plagiátorství, ale pokud přímo neopisují, potom velmi doslovně citují. Považte sami.

Poslyšte, jsou pod Kratem taky procedurálně generované tunely?

Město Krat zažilo, podobně jako prokletý Yharnam, nebývalý rozkvět díky nevídaným technologiím, které lákaly návštěvníky ze široka a daleka. Stejně jako v Yharnamu se ale všechno v jeden moment zvrhlo a ulice, zbrocené krví, křižují nemilosrdná monstra bez špetky soucitu. Zoufalé hrstky přeživších, mnohdy nakažených záhadnou nemocí (!) jsou si s vámi tak leda ochotny povídat skrz okenní skla (!!) a do jediného bezpečného útočiště, tvořeného luxusním hotelem, můžete dokonce i někoho pozvat, nebo ho naopak cíleně poslat do velkého nebezpečí (!!!). Nemluvě o tom, že i celé schéma hry je docela podobné, z temných uliček vás hra brzy vezme na nebezpečný venkov a do výsostné katedrály, kde mimo jiné prvně odhalí karty a ukáže, že oživlé loutky dost možná nejsou tím největším problémem (!!!!).

A to se, vážení přátelé, bavíme jen o těch nejpovrchnějších příkladech, které mi momentálně padly na mysl. Abych ale byl spravedlivý, Korejci nevykrádají jen své neoblíbené japonské skorosousedy (a někdejší okupanty). Podobným dílem si půjčují i z takových pecek, jako je podmořský BioShock nebo letos opět oživený Resident Evil 4. O tom, že v Neowizu mají rádi i samotné Dark Souls a asi tak tucet dalších her, nemá smysl ztrácet slova.

Nešť!

No a nyní přichází ta zásadní palčivá otázka – jak velký je to problém? Dobrou zprávou je, že i pro člověka, který všechny výše zmíněné hry procoural křížem krážem (konkrétně Bloodborne dokonce sedmkrát), to vlastně zas až taková vada na kráse není. Samozřejmě, pokud máte se žánrem bohaté zkušenosti, budete dost možná občas s pobaveným ironickým úsměvem sledovat, na co se vás to tady autoři sakra snaží nachytat, budete dobře vědět, že tenhle zářící poklad umístěný uprostřed větší místnosti tutově znamená past, nepřekvapí vás psi ani jiná havěť, vyskakující z výkladních skříní v opuštěných úzkých uličkách, a tak podobně. 

Naštěstí ale Neowiz jednak své dílo bere vážně a inspiraci dotahuje do uspokojivé a bezproblémové podoby (a tím pádem Lies of P nepůsobí tak laciným a polovičatým dojmem, jako třeba loňský Steelrising), ale hlavně do receptu přidává dostatek vlastních hratelnostních nápadů, které zážitek patřičně osvěžují. Jsou Lies of P prostě další soulsovkou? Ano. Jsou dobře provedenou, zábavnou a aspoň trochu originální soulsovkou? Taky ano. Je nápodoba nejvyšší formou lichocení? Bezesporu.

Hlavní hrdina se probouzí v opuštěném luxusním vagonu na kratském nádraží a velmi záhy zjišťuje, že sláva města je v troskách. Z obyvatel, zvyklých nechávat své každodenní starosti a povinnosti na automatizovaných loutkách, jsou v lepším případě uzlíčky strachu, v horším případě uzlíčky rozdrcených vnitřností.

I Pinocchio, nebo lépe řečeno P, je loutkou a ne chlapcem z masa a kostí. Z nějakého důvodu se mu ale vražedné šílenství alespoň zdánlivě vyhnulo, a tak se chápe jedné ze tří prvních nabízených zbraní (zvolit můžete lehký rapír, těžší meč nebo něco mezi tím), vydává se pátrat po příčině problému a hlavně po původu záhadného líbezného hlasu, který jej probudil ze sna.

Brzy dorazí do báječného, mramorem zdobeného a drahým dřevem vykládaného hotelu Krat, který se stane jeho útočištěm mezi cestami do nehostinných městských zákoutí a kde také potká postupně rostoucí ansámbl důležitých postav. Aby ale vůbec do hotelu mohl vstoupit, musí poprvé zalhat.

Jak velký vliv budou mít případné lži v rohovorech, to vám prozrazovat nebudu, ale pokud se bojíte, že vašemu svěřenci poroste nos, zůstaňte v klidu. P stále vypadá jako mladší a jemnější verze Timothéeho Chalameta a kdyby jeho obličej měl tvar cyklistického sedla, byla by podoba zcela dokonalá.

Jako ručka do hedvábné rukavičky

První kroky samozřejmě znamenají také první seznámení se soubojovým systémem. Nepřekvapivě máte k dispozici rychlý lehký a pomalý těžký útok, úskoky do stran, krytí a parírování. Mimochodem, pokud použijete běžné krytí, dostanete menší poškození, ale ušlé zdraví si můžete v krátkém časovém okně po bloodbornovsku doplnit zběsilým útočením. Dokonalé vykrytí, tedy parírování, na okamžik protivníka vyhodí z rovnováhy a umožní vám uštědřit pár zásahů zadarmo. 

Svůj nástroj zkázy drží hrdina v pravé ruce, ta levá je ale přeci jen o něco zajímavější. Legion Arm je totiž dalším strojírenským zázrakem, který je navíc modulární a modifikovatelný. Postupem času si budete odemykat a vyrábět nové verze levačky, které umí různé ničivé skopičiny. Hned zkraje vám hra nabídne přitahovací hák, se kterým si můžete vzdálenějšího nepřítele bleskurychle přiblížit takříkajíc na tělo (a klidně u toho můžete hurónsky vřískat „Get over here!“, protože nový Mortal Kombat je ostatně taky za rohem), postupně se ale dostanete třeba k plamenomentu nebo vystřelovači min.

Aby toho nebylo málo, může si P nacpat kapsy různými granáty, posilujícími lektvary a dalšími jednorázovými pomocníky, které si hráči soulsovek rádi škudlí „na potom“ v očekávání prekérní situace, aby končili hru s plným kufrem nevyužitého harampádí. Nebojte, je tady všeho dost, klidně házejte termitové nálože jako smyslů zbavení.

Urob si sám

Patrně nejoriginálnějším aspektem soubojového systému je ale rozdělení zbraní na čepel a jílec. Nebo třeba na buchar a držátko, co já vím, jak se tomu říká u obřího hasáku. Obě tyto části mají samostatné vlastnosti a také vlastní schopnost, kterou lze aktivovat skrz veličinu zvanou Fable. Jedná se zpravidla o různé speciální útoky, ale taky může jít o modifikaci zbraně, která například z velkého meče udělá… stejně velký meč s o trochu delším jílcem a tedy i dosahem.

Vtip je v tom, že po čase můžete mezi sebou čepele a jílce prakticky libovolně mixovat a hledat tak ideální vlastnosti zbraně pro svůj herní styl. Osobně jsem docela dlouho vydržel s jakýmsi elektrizujícím žezlem, které jsem později vyměnil za něco, co vypadá jako velký řezák na koberce. Fantazii se ale meze nekladou a klidně vám může do ruky lépe padnout velký policejní obušek, hasičská sekerka nebo některá ze speciálních zbraní, které můžete získat u konkrétního obchodníka směnou za duše bossů. Ano, i v tom se Neowiz inspiroval.

Není asi třeba zmiňovat, že zbraně si postupně budete vylepšovat skrz nalézané materiály, podobně můžete ostatně zefektivňovat i schopnost přežití svého loutkového reka. Učinit tak můžete skrz soubor součástek, u kterých je hlavním postihovým kritériem jejich rostoucí váha. Nalezení nového lepšího ozubeného kolečka tedy často neprovází radost, ale zklamání nad tím, že musíte ještě nacpat pár bodíků do nosnosti, jinak se bude P ploužit jako… plž?

Role Playing Geppetto

Když už jsem nakousl RPG systém, ani v něm nebudou hráči moderních akčních RPG nalézat kdovíjaké novinky: Vylepšovat si budete úroveň zdraví, staminy, již zmíněnou nosnost, sílu útoku s určitými typy zbraní (ano, opět jsou tu synergie o síle vyjádřené písmeny) a třeba taky obranu proti různým druhům živelného poškození, kterých je tu habaděj.

O něco inovativnější je speciální křeslo loutkáře Geppetta, na kterém lze za utržený křemen (zpravidla nalezený v truhlách nebo chladnoucích mrtvolách poražených bossů) vylepšovat konkrétní vlastnosti. Můžete tak získat třeba lepší uskakování, větší kapsičku na léčivé ampule a tak podobně, přičemž vám jako bonus každý investovaný křemen ještě o něco vylepší statistiky ve vybrané kategorii.

Nechybí ani móda, která tentokrát stojí zcela bokem RPG systému a plní čistě vizuální roli. Můžete tedy střídat oblečky do aleluja a případně je i doplňovat maskami. Pro milovníky haute couture to pravé!

Hrr na ně!

Celá tahle zdlouhavá teorie by ale byla k ničemu, kdyby se následně v praxi ukázalo, že Lies of P není zábava hrát. Naštěstí je soubojový systém skutečně velmi vydařený a jednoznačně platí, že s každou zbraní nebo rukou se hratelnost proměňuje.

Samozřejmě můžete být mrštným šermířem, který poskakuje kolem své oběti a mistrně vykrývá údery v očekávání, kdy bude moci tvrdě zaútočit a omráčit nebožáka, aby mu mohl zasadit kritickou ránu, co hodně bolí (aneb visceral attack z Bloodborne). Stejně tak dobře můžete kolem sebe máchat padesátikilovou kombinací traverzy a balvanu, pečlivě počítat úbytky staminy a spoléhat se na to, že úderů sice nedáte tolik, ale každý úspěšný pořádně zabolí.

Faktem je, že Lies of P mi subjektivně přijdou jako jedna z přístupnějších her z žánru souls, ve které by vám běžní nepřátelé až na výjimky (dívám se na tebe, mutantní medvěde) neměli zvlášť zatápět, umí si to ale i s úroky vybrat u bossů.

Na druhou stranu, autoři z Neowiz zjevně sami tuší, kteří náročnější šéfíci budou hráčské obci dělat potíže, a tak u jejich arén umístili speciální pítka. Do toho stačí rozklepnout úlomek hvězdy (kterých každý nosí po kapsách hromady) a do souboje s vámi vyrazí počítačem ovládaný pomocník, který sice neoplývá kdovíjakou umělou inteligencí a jeho životnost je přímo úměrná vaší schopnosti držet nepřítelovu pozornost na sobě, umí ale odvést slušnou práci. Zejména v momentech, kdy je třeba postarat se o víc pánů na holení současně.

Krásné hrůzy

Velkou pochvalu si zaslouží design nepřátel, ať už jde o zdivočelé loutky, nebo o slizké stvůry, které se umí krásně dynamicky proměňovat. Loutky mají ony děsivé cukavé mechanické pohyby, které v kombinaci s jejich mrtvými, strnulými tvářemi propůjčují hře občas až hororový tón.

Původně jsem si myslel, že nejděsivější je model zvaný „služka s koštětem“, oplývající hrozivým širokým úsměvem a prázdnýma očima, ale krátce nato jsem potkal loutkové mimísky v povijanu a byl jsem nucen svůj názor přehodnotit. Mechanická batolata se totiž s přehledem staví k odporným miminům z Dead Space, nebojím se ale ještě přitvrdit a přirovnat je klidně i ke zlotřilému kojenci z Resident Evil Village. Fuj!

Potěšilo mě, že zejména souboje s náročnějšími protivníky umějí příjemně držet v napětí, protože trhané pohyby loutek kladou trochu větší nároky na časování úskoků. Člověk si mnohdy není jistý, jestli úder už přijde, nebo jestli se končetina musí dostat ještě do jiné polohy. Celkově si na tomto segmentu vývojáři dali nadmíru záležet a především loutkoví nepřátelé jsou hotovou pastvou pro oči.

Technicky na jedničku

A to ostatně platí pro hru jako celek. Unreal Engine ve hře kreslí nádherné výjevy, skvostné odlesky mramoru i kaluží a spoustu dalších cinkrlátek, které z Lies of P dělají mimořádně pohlednou hru. Občas mi sice přišlo, že jsou některé části prostředí vymodelovány tak dokonale, až působí maličko sterilně, ale to se už pohybujeme na úrovni hnidopišství.

Obecně se dá říct, že s vizuálem Lies of P není žádný problém. Kdyby takhle vypadal ten remake Bloodborne, co se už několik let zaručeně vyrábí a jeho oznámení je (taky několik let) doslova na spadnutí, neřekl bych ani popel. Připouštím, že z remaku Demon’s Souls jsem byl na větvi asi o něco více, může to ovšem být prostě jen tím, že šlo o začátek nové generace a vizuální úroveň, na kterou jsme tehdy na konzolích rozhodně nebyli zvyklí.

Hezká grafika je sice jedna věc, daleko větší radost mi nicméně udělala optimalizace. Abyste rozuměli, Lies of P jsem hrál v té nejméně komfortní době, tedy během stěhování. Pohodlné to moc nebylo, protože jsem povětšinou seděl na plastové židli u kuchyňského stolu, ale vlastně jsem díky tomu mohl hru vyzkoušet hned ve třech unikátních prostředích.

Patrně největší penzum herní doby jsem strávil na notebooku Lenovo Legion Slim i7, ve kterém sice tepe procesor i9-13900H a GeForce RTX 4070, od tak subtilního dvoukilového drobečka jsem ale nečekal zázraky, zejména se zvěstmi o problematickém Unrealu. Jenže ony přišly. Lies of P se na tomto zařízení dalo úplně pohodobě hrát v maximálním nastavení při nativním rozlišení 3200x2000, přičemž hodnota FPS kolísala kolem stovky, se zapnutým DLSS v režimu Quality se dostala třeba i na 130. Notebook si sice zafuněl, ale hraní samotné byla absolutní balada.

Následně jsem se přesunul na stolní počítač s i9-9900 a RTX 4080, kde hra nepřekvapivě i s vypnutým DLSS dosahuje až na 150 FPS, vůbec nejmilejší překvapení mi ovšem připravila verze pro PlayStation 5. Ta totiž obsahuje režimy Quality a Performance, ale zároveň si můžete (při připojení k odpovídajícímu displeji) zapnout mód s vyšším snímkováním a využít to nejlepší z obou světů.

Vizuálně se pak konzolová s PC verzí dají úplně klidně srovnat. Rozdíly tkví především v detailech, jako je úroveň nasvícení, částicové efekty a detaily textur, přičemž ovšem nejde o nic zásadního. Hra je na konzoli zcela plynulá i v náročných scénách. 

Dabing naproti tomu není nikterak pamětihodný a hudba bohužel poněkud splývá se zbytkem žánru, ovšem s jednou výjimkou. P může v průběhu hraní nacházet vinylové desky, na kterých nechybí třeba ani zpívané písničky. Ty si následně můžete pouštět na gramofonu v hotelu.

Zdařilý debut

Obecně vzato je Lies of P dobře odvedenou řemeslnou prací po všech stránkách. Vývojáři převzali fungující koncepty odjinud, ale doplnili je řadou vlastních nápadů (mimo jiné tu třeba budete pěstovat speciální magické plody), soubojový systém a samotný svět umí chytit za srdce a v neposlední řadě to také celé hezky odsýpá.

Přišlo mi tentokrát vyloženě vhod, že je Lies of P spíše lineární záležitostí, kde v zásadě vždy víte, kam mají směřovat vaše příští kroky, a vyloženě zabloudit v ní nelze. Líbí se mi, že hra umí odměnit pečlivé průzkumníky, a to třeba i v rámci dialogů. Pokud například v továrně porazíte nepovinného nepřítele, naučíte se gesto, které vám za čas pomůže v jednom rozhovoru. A pokud budete pečlivě číst nalezené dokumenty, určitě najdete víc pokladů než lajdáci.

Ačkoliv rozhodně nejde o žádnou kratičkou jednohubku, díky tempu, nulovému bloudění a poměrně střízlivě nastavené obtížnosti lze hru jednak doporučit nováčkům (kteří si ji i prostřednictvím Game Passu mohou na Xboxu a PC vyzkoušet bez větší investice), jednak mi hraní příjemně přerazilo mezičas mezi Baldur’s Gate III a Starfieldem.

Mám sice trochu obavu, že letošní nabitý rok nakonec spláchne i Lies of P, protože třeba loni by z téhle hry byla daleko větší událost. Jestli ale nekoukáte na žebříčky popularity a chcete si hlavně dobře zahrát, vyražte do Kratu. Jeho elektrická záře vábí podruhé i mě.