Leviathan: Warships

Leviathan: Warships je jakési přenošené dítě, které bychom na Amize asi oslavovali, ale třeba ve srovnání s Close Combat bychom se notně rýpali v nose. Zatímco u her z Druhé světové o něco šlo a byly docela složité, Leviathan je hodně primitivně pojatá věc. Zjevně přichází z tabletů a tam se s detaily obvykle nikdo moc nemastí.

Na neznámé planetě bojují neznámé strany s neznámými loděmi z důvodů, které nám mohou být ukradené. Naším úkolem je udržet vlastní lodě na hladině, zatímco ty (z jakéhokoliv důvodu) zlé máme umístit pod hladinu.

Hrajete zvláštním tahovým způsobem, kdy zadáváte lodím příkazy, které se posléze plní. Každá loď ukáže po nakliknutí svoje „kopretinové menu“, pomocí kterého zadáváte příkazy typu pohyb lodi, otočení, cíle pro jednotlivé zbraně, aktivace radaru, silového pole a podobně. Jednotlivé tahy nezabírají příliš času, nicméně dokáže naštvat, že se často uprostřed tahu vynoří neočekávaně další nepřátelské lodě a vy nemůžete okamžitě reagovat.

Možná si myslíte, že konečně budete moci využít znalosti z historie námořních válek. Tak na ty můžete rovnou zapomenout, protože vaše lodě vidí do vzdálenosti asi dvaceti centimetrů, nemají žádné zbraně pořádného dosahu a v bitvách nenarazíte ani omylem na něco, co by připomínalo formace. Navíc z jakéhosi důvodu nemají ani zbraně malého dosahu.

Pokud se tedy nepřítel dostane na kontaktní vzdálenost, můžete na něj maximálně křičet. A věřte, že tohoto podivuhodného rysu hry nepřítel notně využívá. Umělá inteligence se v podstatě pokouší jenom o taran.

Se skutečnými bitvami na moři nemá tahle plovanice naprosto nic společného. Námořní bitvy ve hře připomínají situaci, kdy prohledáváte se svíčkou v ruce půdu a najednou se na vás vyřítí z různých stran několik agresivních pavouků. Vy couváte a snažíte se získat prostor, abyste do nich mohli bouchnout pantoflí, což jde těžko, protože vidíte do vzdálenosti dvaceti centimetrů, ale pantofli nelze použít na vzdálenost menší než deset centimetrů. A přesně tenhle problém budete neustále dokolečka řešit.

Vaše vlastní lodi navíc interpretují příkaz „fire at will“ jako „fire, debil“ a naprosto klidně postřelují vaše vlastní lodě, pokud se ocitnou mezi střílející lodí a nepřítelem. Zatímco kolize mezi vašimi loděmi je celkem snadno předvídatelná (a proto je dobře, že za ni dostáváte poškození), nepřátelské lodě nekontrolujete a vážně dost naštve, když salva určená pro ně skončí v boku vaší vlastní lodi. Napoprvé je to překvapivé, později už jen otravné. A opakuje se to dokola a dokola, v kampani, v separátních misích, pořád je to to samé: Nesmíte dovolit nepřátelským lodím, aby dojely až k vašim těžkým lodím - ani v případě, že jedou ve stejnou chvíli z mnoha směrů.

Ve výsledku je hra spíše otravná než těžká a v singleplayeru dosti nezábavná. Zajímavější je multiplayer, který je navíc možný i mezi platformami – můžete bojovat se soupeři, kteří hrají na tabletech nebo na Macu. Jinak je to záležitost jednoduchá, navíc se dvěma DLC, která jsou tu od toho, abyste zaplatili za další flotily. Ale i kdyby tyhle dvě flotily byly v základní ceně, pořád by toho bylo ve hře velice málo.

Těžko říct, zda je tahle jednoduchost důsledkem návrhu „nejdřív pro tablety a mobily“ a následné předělávky pro tradiční platformy, nebo zda je o nějaký obecnější trend. Pokud jde o trend, čekají nás nepěkné časy: To, co projde na tabletech, přece jenom náročnější hráče na PC neuspokojí.