LEGO – The Hobbit

Příběh LEGO – The Hobbit pokrývá první dva díly filmové trilogie Petera Jacksona. Tvůrci hry se vrátili k volné adaptaci filmu, takže příběhem nás opět provádí vybrané scénky z produkce TT Games, což je jedině dobře. Hra tak dokáže překvapit i hráče, kteří znají první dva díly Hobita nazpaměť, a navíc neztrácí tah na branku, což by se při snaze o věrné následování filmového příběhu časem nevyhnutelně stalo.

V jednotlivých in-game videích jsme se už tradičně dočkali i vydatné porce roztomilého humoru, který je TT Games vlastní. Proto stran příběhu můžu vytknout opravdu jenom závěr, po němž se hráči mohou jen těžko cítit jako hrdinové. To je ovšem maličkost, protože LEGO hry na komplexním příběhu nikdy nestály. Těžily se situačního humoru a...

Když kostičkám dojde dech

Hlavním tahákem LEGO her vždy byla hratelnost podpořená kooperativním multiplayerem, která v tomto dílu kulhá na jedné noze. Po virtuální Středozemi běháte s bandou LEGO panáčků, z nichž každý vyniká v něčem trošku jiném, a tak mezi nimi musíte vhodně přepínat. V praxi to vypadá tak, že se silným panáčkem rozbijete tvrdý kámen, což odhalí vysoko posazený úchyt. Pověsíte se na něj s panáčkem, který umí skočit vysoko, čímž odhalíte bránu, skrze níž se dostanete vyvoláním čarodějova kouzla atd.

Takhle by to vypadalo v ideálním případě, jenže podobný sled úkolů byl naposledy k vidění v LEGO Batman 2: DC Super Heroes. Od té doby kvalita a nápaditost řetězených akcí v jednotlivých hrách pomalu upadá a v LEGO – The Hobbit se často smrskne na stále se opakující sled pouhých dvou až tří akcí. Pokud tedy tvůrci rovnou nesáhnou k quick time eventům, kterých je tu taky nepočítaně. Kvůli nim ze hry brzy mizí radost z objevování a nastupuje rutina. Jako by TT Games byli unaveni stále stejným mustrem svých her a začali ztrácet dech.

Zábavné není ani rozhodnutí TT Games přiřadit každé hratelné postavě hned několik použitelných zbraní či předmětů. Nejen, že vedlejší vybavení postav nepoznáte, dokud se na ni nepřepnete a nepodíváte se do jejího inventáře. Ve hře navíc figuruje hned několik trpaslíků (Thorin, Fíli, Kíli, Óin, Glóin, Dvalin, Balin, Bifur, Bofur, Bombur, Dori, Nori a Ori), kteří jsou si vzhledem i vybavením dost podobní. Jde sice o věrnost předloze, ale stejně je to pořádný zmatek. Často se budete zoufale přepínat, hledat správného trpaslíka a přitom všem vývojářům od srdce spílat.

Klasické puzzly jsou ve hře jenom čtyři, přičemž dva z nich jsou náplní naprosto totožné. Od posledního dílu ve hře navíc zůstala frustrující a nudná minihra, kdy se v časovém limitu snažíte najít v plánu chybějící kostičku. Nebylo to zábavné ani před lety, kdy jsme LEGO kostičky hledali na koberci či v krabici a opravdu nechápu, proč tvůrci tuhle „kratochvíli“ do své hry zakomponovali.

Craftování á la LEGO

Ze srabu LEGO – The Hobbit nevytáhne ani nová funkce, kdy vedle čudlíků sbíráte suroviny, které pak měníte na potřebné předměty. Výroba předmětů v tomto podání však není ani trošku zábavná - stavíte jen na místech, kde to autoři chtějí, navíc přesně to, co autoři chtějí. Primitivní zpracování tohoto prvku tvůrci podtrhli tím, že vám případný chybějící ukáží, když se k němu přiblížíte. U toho se opravdu nezapotíte, ani nezabavíte.

Vedle několik technických chybek hra trpí i na tupou AI, kvůli níž jsem na jednom místě musela zapojit druhý ovladač. Postava po přepnutí na další charakter nebyla schopná vydržet na plošince, kterou jsem s ní potřebovala zvednout. Nuceně jsem si tak zahrála kooperaci v jednom člověku. Moc velká zábava to nebyla, co bych lhala.

Nebýt kvalitního základu a zábavné kooperace, musela bych být na LEGO – The Hobbit přísnější. S každým dalším narychlo spíchnutým a vydaným dílem se totiž LEGO tematika stále více okoukává. Namísto očekávané snahy koncept i zpracování někam posunout navíc tvůrci přešlapují na místě, což se jim brzy vymstí.