Last Train Home

Verdikt
90

Bezútěšná cesta československých legionářů Transsibiřskou magistrálou skvěle kombinuje napínavou strategii a správu obrněného vlaku plnou těžkých rozhodnutí a dramatických misí. Last Train Home navíc celé dobrodružství s neskutečně originálním tématem ztroskotaných vojáků prezentuje v nádherné grafice, s fantastickým soundtrackem a autentickým českým a slovenským dabingem. Hra bezesporu patří mezi to nejlepší, co se u nás v poslední době urodilo.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Další informace

Výrobce: Ashborne Games
Vydání: 28. listopadu 2023
Štítky: první světová válka, survival, česká hra, historická, rpg, strategie, od českých výrobců

Českoslovenští legionáři nasazení v Rusku měli po první válce jedinou touhu: Vrátit se domů do nově zrozené mladé republiky. Jenže kvůli vratké politické situaci, na které závisela i legitimita vzniku Československa, jsou přinuceni vydat se na strastiplnou cestu přesně opačným směrem, než leží domovina. Legie vyjíždí napříč Transsibiřskou magistrálou posledním vlakem domů.

Domove, domove drahý a jediný

V obrněné soupravě zápolí zbytky vojáků nejen s pochmurnou morálkou, nedostatkem jídla, paliva, munice, nebezpečnými epidemiemi a mučivými prsty chladu a mrazu, ale také s nepřátelstvím Rudé a Bílé armády, které Rusko uvrhne do občanské války. Last Train Home v žádném případě není poznávací zájezd po sibiřském venkově. Cestu dál je často nutné vykoupit krví.

Tisíce kilometrů kolejí dávají poměrně přímočarou cestu k cíli: Přístavu ve Vladivostoku, kde na legionáře čekají transportní lodě domů. Po trase ale čekají vlakové stanice, města, usedlosti, lesy plné zvěřiny, ale i vojenská ležení a překážky na trati. Vlak je jen jeden a k tomu, aby ocelový kůň spokojeně polykal pražce, je nutné úsilí všech členů na palubě.

Jízdenka na vlak není zadarmo a každý voják musí přiložit ruku k dílu, aby ve dvousměnném provozu zajistili hladký chod československého konvoje. V zázemí legionáři odkládají pušky a pistole, aby se chopili kuchařských zástěr, lopat na přikládání uhlí do kotle, umazali si ruce při ošetřování zraněných bratrů a sester nebo třeba vyrobili střelivo a zlepšili vybavení.

Látky a kov nasbírané cestou se ve skladu nikdy moc dlouho neohřejí, protože každý vagon lze vylepšit. Zateplit okna před tuhým sibiřským mrazem, utěsnit kotel, aby lépe využíval spalované palivo nebo jen sbít nové provizorní přistýlky, aby v pěchotním voze bylo místo pro opozdilé spoluobčany, na které narazíte cestou. Nikdy ale nesmíte na jednom místě setrvat příliš dlouho, protože zprávy o legionářském vlaku se zemí šíří jako lesní požár a po vojácích daleko od domova pátrají hlídky rudoarmějců.

Sibiřská anabáze

Správa vlaku jako takového je v Last Train Home ale jen jeden z vagonů, který ve spřežení uhání nehostinnou tajgou. Nelehká rozhodnutí čekají za každou zákrutou kolejí. Jakou stopu za sebou legionáři zanechají v historických knihách? Zapíší se jako krvežíznivé bestie, které se v krutosti vyrovnají Rudé armádě, nebo zkoušeným domorodcům rádi podají pomocnou ruku a podělí se o zásoby? Až na dvě rozcestí, kdy se trať rozděluje na severní a jižní, a obchvat je však trasa do Vladivostoku jen jedna. A na to, aby vaše skvadra zdárně dojela do cíle, potřebujete hlavně jídlo a palivo. To znamená vysílat z vlaku průzkumné čety do přilehlých lokací.

Ať už to je vesnice, ve které směníte přebytečné střelivo za palivo, nebo jen výprava do lesů pro dřevo a zvěřinu, vyplatí se relativní bezpečí ozbrojeného vlaku co chvíli opustit a zkusit najít štěstí dál od pražců. Nikdy předem ale nevíte, na co narazíte. Může to být extrémně plodný lov nebo třeba opuštěná usedlost, v níž obyvatelé prchající před terorem Rudé armády ve spěchu zanechali cenné suroviny.

Last Train Home je převážně zkouškou lidské vůle, takže se ze zásobovacích expedicí taky mnohdy vrátíte s prázdnou nebo, ještě hůř, o cenného legionáře přijdete dílem náhody. To třeba, když pod ním při chytání ryb na zamrzlém jezeře praskne led a nebožák zmizí v černočerné hlubině.

Je to právě ale nutnost neustále plánovat, reagovat na vzniklé situace a nouze, co činí Last Train Home tak zábavnou a návykovou hrou. Své osobní dílčí cíle můžete vždycky upravit podle aktuálních potřeb. Takže když v přestřelce vypálíte všechnu munici do kulometů, logicky si uděláte zastávku navíc u obchodníka se zbraněmi. Když se vám zase nedostává jídla, vykašlete se na návštěvy vesnic a raději čety pošlete do okolních lesů a k rybníkům.

Kdykoliv můžete legionářský express na chvíli přitlačit k hranici toho, co snese. Snížit příděly potravin, vypnout topení pro úsporu paliva, prorazit na koleje spadlý strom, abyste neztráceli čas jeho odstraňováním. Rozhodnutí, jak vojáky dopravit domů, vás budou trápit neustále a často jde o Sophiinu volbu typu: Mám si raději amputovat levou, nebo pravou nohu?

Jenže v tom také tkví to velké lákadlo a chytlavost hry. Ani vteřinu se nebudete nudit, protože dostat ocelové spřežení na východ Ruska rozhodně není lehký úkol a každý detail vyžaduje vaši pozornost a pečlivé plánování. Nemusíte mít taky strach, že by vás hra zmarem a depresí bombardovala od samého začátku. Až na brutálně strmou křivku obtížnosti v samém závěru hry se nebezpečí zvyšuje postupně a každá kapitola přidává nové a nové mechaniky. Ať už to jsou několikrát zmíněné dopady mrazu, aktivní pátrání ruských jednotek po legionářích nebo nové typy vagonů od dělostřeleckého po pojízdnou kuchyň.

Každou zastávku vlaku pak musíte ještě ideálně ještě využít k úpravám a opravám, abyste zbytečně neplýtvali časem, protože čím déle vám epická cesta do Vladivostoku potrvá, tím více riskujete, že ji vůbec zvládnete absolvovat (o tom ale podrobněji níže). Do toho pak ještě musíte myslet na to, že legionáři jsou jen lidé a mezi vším tím pochodováním a prací na vlaku se mohou velmi snadno unavit. A pak by neměl kdo bojovat.

Chytni smrt za šos

Ruské armádě je totiž přítomnost vojenské síly cizí země na vlastním území hrubě proti srsti. A tam, kde selhala mírová jednání, je nutné si cestu vpřed vydobýt válčením a přesnou muškou. V ten moment se Last Train Home mění z železničního tycoonu v nefalšovanou strategii s taktickou pauzou.

Na krásně členitých a nádherně zpracovaných mapách budete dobývat vojenská ležení, pomáhat s obranou vesnic, zachraňovat československé diplomaty nebo sabotovat centrum propagandy Rudé armády. Každá mise je unikátní a Ashborne Games vás dokáží zásobovat zajímavými misemi a dynamicky se vyvíjejícími scénáři, které jsou plné vedlejších úkolů a nečekaných zvratů.

Každý legionář má, podobně jako ve vlaku, svou specifickou roli i v terénu. Střelci nasazují bajonety a s pokřikem na rtech nabíhají na rusáky v zákopech, kulometčíci skrytí za barikádou rozstřílejí na řešeto každého, kdo z krytu vystrčí beranici, granátníci si nejlépe poradí s těžkou technikou a skupinkami nepřátel, lékaři se zase postarají o zranění z pole. Nabídku jednotek pak uzavírají průzkumníci, jež využívají dlouhého dostřelu odstřelovaček a tichého plížení.

Při dobývání sektorů jsou zásadní dva druhy krytů: Úplný a poloviční. Tak, jak jsme zvyklí třeba z Company of Heroes, s nímž si ostatně Last Train Home v pojetí akce nezadá. Vždy totiž bojujete proti přesile a četa takticky zakleknutá za pořádnou barikádou si poradí i s několikanásobnou převahou. Obzvláště, když odpor postupem hrou přituhuje a kromě řadových vojáků vás začnou bombardovat houfnice a šrapnely prvoválečných tanků.

Ostatně i proto je záhodno využívat kradmého postupu. Vaši legionáří se dokáží skrýt v houští a křovinách a tiše zneškodnit nepřítele z intimní vzdálenosti nožem zabořeným mezi žebra. V takových momentech mi svou dynamikou Last Train Home připomínal Commandos. Musíte se totiž pečlivě vyhýbat zorným polím rudoarmějců, dávat pozor, aby vaše partyzány neodhalily hlídkující jednotky a nespustily poplach a plánovat ideální řetězec tichých zabití tak, aby vás nikdo nespatřil.

Výpravný velkofilm se špičkovým audiem

Jakmile ale dojde na výměnu názorů kulkami a granáty, oslní vás bombastické ozvučení a fantastická hudba. Závěry pušek mechanicky cvakají, výstřely duní prázdnými ruskými ulicemi a zoufalý boj o přežití podtrhuje naprosto famózní orchestrální soundtrack. Epické a naléhavé aranže přestřelek střídají zneklidňující a tklivé housle v emotivních pasážích. Třeba když vaše četa narazí na masový hrob žen, dětí a starců. Válka nebere zajatce a syrovost poválečného Ruska je zjevná z každého dialogu a příběhové expozice.

Hudbě sekunduje i výborný autentický dabing Čechů a Slováků, ze kterého vyčnívá hlavně výkon Karla Dobrého v roli pragmatického kapitána Langera. Zrovna u vlasteneckého příběhu legionářů je extrémně důležité kulturní a jazykové zasazení a tady se režie Ashborne Games povedla na výbornou.

Špičkovou produkci dokresluje i parádní grafické zpracování. Úrovně jsou krásně detailní, ať už navštěvujete zapomenuté sibiřské zemljanky, cihlové tovární komplexy nebo zasněžená města. Oproti tomu zase pohled na vlak uhánějící takřka osm tisíc kilometrů ruskou krajinou připomíná kouzelné diorama modelových vláčků, ve kterém se panorama mění z bujných a hustých hvozdů ve sněhem pokrytou tajgu, z níž na vás z obrazovek dýchají teploty čtyřicet stupňů pod nulou. Last Train Home se skvěle hodí do nadcházejících pošmourných zimních večerů na hraní pěkně v teple se šálkem horkého čaje.

Last Train Home je zkrátka fantasticky atmosférická hra, která umí vykouzlit působivé příběhové momenty a téměř až filmové scény. Například když se se zatajeným dechem plížíte mokřady, abyste oddělali ruského pohlavára, zatímco vaši četu skrytou v křoví bičují provazce deště. Nebo to, jak se borovice kymácejí v kousavém severáku a vánice si pohrává se sněhovými vločkami, zatímco zuby nehty bráníte ležení před sebevražedným útokem Rudé armády.

Co ševelí rukopis frontových pohlednic?

V takové nádheře s klidem přehlédnete i menší nedodělky a detaily, které vývojářům proklouzly mezi prsty. Třeba ten, kdy bráníte hladovějící vesnici před smečkou vlků a krvelačnou patrolou, abyste jim po splnění úkolu bez skrupulí a bez jakýchkoliv dopadů na příběh „znárodnili“ všechno jídlo a suroviny. Ostatně nemožnost jakkoliv reagovat na příběh místy bije do očí a je škoda absence vícera dialogových voleb.

Na druhé straně je pochopitelné, že Last Train Home je dramatizace konkrétní historické události a dělat z ní roguelike s rozvětveným příběhem moc nedává smysl. Jde ale o dramatizaci poutavou a navíc pro dějepisnou přesnost nemusíte uhánět na wikipedii, protože podrobnou encyklopedii najdete přímo ve hře. Jen by to místy chtělo příběhové epizody ještě trochu dotáhnout.

Například když jste jinými vesničany vysláni do nedaleké vily spálit důležité dokumenty o vlastnictví pozemků, ze kterých odhalíte lež a spiknutí. Hra vám neumožní jednat jinak, než dokumenty přece jen spálit a je škoda, že nemáte i jinou volbu. Třeba se do vesnice vrátit a lháře s důkazy konfrontovat. Místy taky narazíte na text, který by potřeboval ještě jednou přelouskat editorem, protože se opakují slova a odstavce jsou plné vatových zájmen.

Legie dávají život svůj všanc

I přesto, že herní mechanismy jsou fantastické, hratelnost zaháčkuje a nepustí a u příběhu se vám bude dmout hruď národní pýchou, jsou nutná slova varování: Last Train Home není jednoduchá hra a obtížnost navíc v závěru z ničeho nic vystřelí strmě vzhůru.

Skoro celou hrou jsem na standardní obtížnost procházel více méně bez větších problémů, aby mi hra v poslední čtvrtině pod nárazníky lokomotivy hodila brutální překážku. Náš konvoj se dokázal až k Irkutsku dostat bez jediné ztráty na životech, se zásobou paliva, která nám s bohatou rezervou měla vyjít až do Vladivostoku, a dostatkem jídla na ještě několik dní cesty. Vlak jsem také částečně zateplil a motor lokomotivy zefektivnil dílčími úpravami. Museli bychom mít hodně velkou smůlu, abychom do přístavu nedorazili. A taky že jsme ji měli.

V posledních dvou kapitolách z devíti začíná rtuť teploměru padat hluboko pod bod mrazu, každá výprava pro jídlo je obrovský risk a do toho se ke všeobecnému stresu přidá ještě časový limit. Vojáci vinou omrzlin a těžkých nemocí padají jako hrušky a s každým zastavením kvůli početným popadaným stromům v kolejišti riskujete další ztráty na životech. Na to, abych alespoň trochu kontroval vražedný mráz investicí do té nejlepší izolace vagonu se mi krutě nedostávalo surovin. Na druhé straně každé vyslání vojáků na sběr cenných kovů a látek takřka jistě znamenalo, že se četa celá nevrátí. 

Vlaková souprava se mi dokonce asi 30 kilometrů před Vladivostokem porouchala tak, že se lokomotiva s pištěním zastavila. Na opravu jsem neměl suroviny, osádka skomírala vyčerpáním a hladem a široko daleko nebyla jediná stanice nebo usedlost, kde bych mohl náhradní součástky směnit za ty poslední zbytky zásob, které plesnivěly ve skladech. Efektivně tato výprava skončila nezdarem.

Vše naštěstí vyřešilo nahrání starší uložené pozice a trochu jiné volby v posledním úseku cesty, takže se zase tolik nestalo. Jen mějte na paměti, že úspěch v Last Train Home rozhodně není zaručen. Před případným nemilým zážitkem pramenícím z náročnosti vás nicméně ubrání bohatá nabídka upravitelné obtížnosti, takže si hru nakonec užijí i lidé bez masochistických sklonů.

Prvorepubliková neohrabanost

Podstatnou část hry jsem trochu zápasil s nepřehledným uživatelským rozhraním. Herních mechanismů není málo a navíc jsou okořeněny ještě robustním RPG systémem. Citelně mi ale chyběla nějaká jedna přehledová nabídka, kde bych mohl svým svěřencům jednoduše měnit vybavení, určovat schopnosti a přiřazovat je na pracovní směny ve vlaku. Všechny tyto úkony jsou v různých neintuitivních menu a podmenu, která jsou si velmi podobná. Samozřejmě, že se na to dá s trochou cviku zvyknout.

Na co se ale zvyká hůř a co bylo zdrojem frustrovaných loadingů, je problematická umělá inteligence. Konkrétně v situacích, kdy třeba legionářům přikážete čapnout si do krytu, se často najde někdo, kdo sice zdánlivě za barikádu přiběhne, ale pro potřeby hry se v krytu nenachází, takže okamžitě dostane masáž na ruský způsob. Kvůli tomu je nutný místy až zbytečný mikromanagement a pauzování hry, abyste se ujistili, že jsou opravdu všichni vojáci chráněni a nějaký opozdilec zbytečně nevystrkuje hlavu.

Na závěr tohoto výčtu spíše nepříjemných než zásadních chyb si neodpustím ještě rýpnutí do vozidel. Občas totiž narazíte na opuštěný tank. Ashborne Games ale k přesnosti prvních obrněných vehiklů přistupovali zřejmě podle skutečných historických svědectví, takže je vypočítávání dráhy projektilů natolik nespolehlivé, že jsem vozidla raději vždycky nechal opuštěná a bojoval po svých. Nastávaly totiž komické situace, ve kterých masivní mechanizovaná houfnice nezvládla trefit hlouček vojáků přikrčený za pět metrů vzdáleným plaňkovým plotem tak dlouho, až se nepřátelům povedlo obyčejnou střelbou obrněnému mamutovi upižlat zdraví na nulu. Spíše než nějaký díl náhody a extrémní smůla na přesnost vozidla prostě působí rozbitě.

Jak už jsem ale psal výše, jsou to spíše drobné výtky, na které se buď dá zvyknout nebo je lze vyřešit jinou strategií. I přesto je ale Last Train Home výjimečná a fascinující hra, která by obzvláště v našich končinách rozhodně neměla zapadnout. A to i v roce tak nabitém fantastickými hrami, jako je ten letošní. Tak kupředu, s prázdnotou v zádech!