L.A. Noire (remaster)

Pokud jste nikdy o L.A. Noire neslyšeli, asi nejhorším možným popiskem by mohlo být „Takové detektivní GTAčko“. Ano, máte tu sice rozsáhlé město, jehož ulicemi se můžete prohánět pěšky i za volantem dobových vozů, ovšem o akci tady jde jenom minimálně. Žádné ztřeštěné kousky, přejíždění lidí nebo desítky explodujících vozů tady nenajdete.

L.A. Noire je totiž detektivní adventura v otevřeném světě, kterou tu a tam osvěží krátké akční vsuvky. Většinu času budete prohledávat místa činu, ohledávat mrtvoly, sbírat důkazní materiály a vyslýchat svědky. Po technické stránce to už taková pecka není, ovšem díky (většinou) kvalitnímu scénáři a solidním hereckým výkonům sbírá tenhle kousek od již zaniklého studia Team Bondi spoustu kladných bodů.

L.A. Noire má totiž všechno, co byste od poctivé detektivky ze staré školy očekávali: zapeklité případy s patřičně důvtipnými názvy, zkorumpované policisty i politiky, napínavé přestřelky a honičky po střechách, skandály v nejvyšších kruzích, zaplivané bary i nóbl podniky, a díky dobovému zasazení i nemalou dávku rasizmu. A v tom všem si pár hlavních a vedlejších postav snaží žít své obyčejné životy. Snad žádná jiná hra vám nenabídne tak syrový a uvěřitelný pohled na Los Angeles tak, jak vypadalo před sedmdesáti lety.

Skvěle vystižená atmosféra je jedním z hlavních pilířů celé hry. Jde v podstatě o third-person adventuru, která střemhlav utíká od jednoho případu ke druhému. Rychlý briefing na stanici, přesun na místo činu, spousta dialogů, posbírání důkazního materiálu a usvědčení zločince. Na první pohled to může vypadat rutinně, avšak pevné ukotvení herních událostí v realitě dává smysl: jste přece řadový policista, nemůžete očekávat, že každý den narazíte na rituální vraždu s téměř nadpřirozenými okolnostmi. Příběh se začne víc zamotávat až kolem poloviny herní doby, kdy zhlédnete i nejrůznější flashbacky do minulosti a začnete si lépe vytvářet názor na protagonistu hry.

To s případem nesouvisí…

Team Bondi dokázal zkostnatělé point-and-click systémy převést do moderního hávu se značnou zručností, ovšem ne zcela bez chyb. Ono umístit striktně lineární hru do otevřeného světa není úplně snadné, protože se hráčům nabízí podstatně větší hřiště a častěji dochází k momentům, kdy hráč dumá nad tím, proč mu hra neumožňuje jiný než předem nalajnovaný postup.

Nelogičností v game designu si všimnete například v momentě, kdy se vydáte prozkoumat dům podezřelého či zavražděného. Hra vám umožní prohlížet různé předměty v domácnosti, na základě čehož můžete přijít na důležité stopy. Velmi běžně se však stane například to, že několik místností je prostě nepřístupných. Okolo statických dveří můžete chodit dle libosti, ale nikoho z detektivů nenapadne, že by se za nimi mohla skrývat důležitá stopa. Kdepak, prostě jenom prozkoumáme ty dvě místnosti, které nám vývojáři zpřístupnili.

Stejně tak například nemáte možnost vyslechnout sousedy – to lze pouze občas, když si scénář usmyslí, že je to dobrý nápad. Stejně tak se vám občas stane, že narazíte poblíž místa činu třeba na útržek vstupenky či předmět, který by mohl být potenciální zbraní. Phelps však suše pronese „Tohle s případem nesouvisí!“ a je hotovo.

Občas vám hlavu zamotá i způsob vyslýchání podezřelých či svědků. Jak nejspíš víte, L.A. Noire staví na speciální technologii pro snímání lidských obličejů za účelem vytvoření uvěřitelnější mimiky. Díky tomu pak máte jakožto vyšetřovatel zhodnotit, zda vám vyslýchaná osoba říká pravdu, něco zamlčuje nebo sprostě lže. A přestože někteří herci hrozně přehrávají, je výsledný efekt skutečně zajímavý a významně obohacuje hratelnost. Jedním dechem je však potřeba dodat, že ne vždy je zřejmé, jak s lidmi jednat, tudíž dochází ke zvláštním momentům.

V původním vydání totiž byly k dispozici tři možnosti odpovědí: Truth, Doubt, Lie, přičemž téměř pokaždé, když jste vybrali odpověď Doubt (tedy pochyby), Cole Phelps vyjel i na vyděšenou vdovu jak zuřící býk. V remasteru se proto jednotlivé volby přejmenovaly na Good Cop / Bad Cop / Accuse, což sice v rámci chování postav dává větší smysl, i tak ale budete občas vyloženě tipovat, která ze tří možností je správná. Nemusí to však být chápáno jako vyložený zápor, spíš se jedná opět o příklon k většímu realismu, kdy zkrátka nemáte možnost pokaždé zcela jasně vyhodnotit, zda vám dotyčný lže, nebo ne. Ovšem hráči, kterým jde o perfektní hodnocení každého případu a správné položení všech otázek, budou asi trochu vynervovaní.

Výše popsané body jsou nevyhnutelnými vadami na kráse jinak velmi zábavného titulu. Otevřené město je pro L.A. Noire svým způsobem požehnáním i prokletím, protože představuje konflikt mezi otevřenou mapou a striktně ohraničeným vyšetřováním. Jestliže však na tuhle hru přistoupíte, nebude vám nic bránit v tom, abyste s dychtivým výrazem v očích upalovali od jednoho napínavého případu ke druhému.

4K škodí

Jak už bylo v textu zmíněno, L.A. Noire zabodovala před šesti lety špičkovou mimikou obličejů, která v té době snad ani nemohla být lepší. A jak je na tom dnes? Není to vůbec špatné, ale paradoxně si hra sama škodí navýšením rozlišení na 4K, díky čemuž jsou pak všechny linky krásně ostré a všimnete si i více detailů. Tím pádem třeba i toho, že obličeje nejsou tak ostré jako zbytek hry, přičemž většina z nich působí, jako kdybyste se dívali na YouTube video v nízkém rozlišení. Ukazuje se i technologická limitace, kdy díky použitému 3D skenování nebylo možné bezešvě napojit hlavu na tělo. Proto mají všechny postavy buď košili či alespoň náhrdelník, který „šev“ skrývá – tu lépe, tu hůře. Už to tedy dávno není ta revoluční inovace, ovšem v rámci hry to stále funguje.

L.A. Noire se taktéž chlubí HDR barvami, ale abychom byli zcela upřímní, po chvíli hraní jsme tuhle vychytávku vypnuli, protože jsme si nevšimli jiného efektu, než že došlo k přidání saturace (tudíž obličeje postav vypadaly jak rajčata) a navýšení kontrastu (což vadilo při nočních scénách).

A to je v podstatě, co se týče technologických vylepšení, vše. Nezaznamenali jsme, že by došlo ke zlepšení vykreslovací vzdálenosti, tudíž stromy a drobné objekty se stále pomocí dithering metody zjevují pár desítek metrů před vámi, textury prostředí zůstaly patrně netknuté, protože narazíte i na spoustu vyloženě rozmazaných, a nějakou extra péči dostaly snad jen šaty postav. Ve výsledků tedy není L.A. Noire pro nové konzole ani tak remasterem, jako spíš prostým portem, který nabízí pár vychytávek navíc.

Sweet L.A.

Pokud odhlédneme od faktu, že si vývojáři s remasterem asi moc nelámali hlavu, pak nám na stole zůstává pořád jedna z nejoriginálnějších adventur poslední doby.

L.A. Noire vám kromě skvělé dobové atmosféry a dobře zahraných postav nabídne i přes dvě desítky případů (DLC jsou zahrnuta v ceně), plus množství nepovinných misí. Díky dobře nastavenému tempu pak není problém si celou hru užít i jako seriál, na každý večer jeden případ. Jenže u toho nejspíš nezůstanete. Napínavý scénář a touha usvědčit pachatele vás i přes nedostatky v game designu přiková k televizi na výrazně delší dobu.

Tenhle titul je zkrátka unikát, a navzdory ne zcela přesvědčivé technické stránce jej lze doporučit milovníkům adventur a fanouškům filmového vyprávění i v současné době. Škoda, že podobných her není více.