L.A. Noire

V L.A. Noire hrajete za ty hodný. Komu to nedošlo a očekává další Grand Theft Auto, ten si slízne zhruba stejné vystřízlivění jako u tuzemské Mafie. Auta jezdí pomaleji, chodci včas uskakují a za dělání bugru většinou následuje rychlý postih (během vyšetřování se vám počítají dokonce i bouračky a za škody na vozidlech a majetku města tvrdě platíte). L.A. Noire je mnohem víc o semknuté příběhové linii, na kterou jsou jako korálky navlečeny jednotlivé případy, jež se vám dostanou na stůl. Ten sandbox za oknem, kterého jste součástí, zejména když se někam přesunujete autem nebo stíháte zločince po svých, je tu víceméně navíc. Za odměnu, abyste se mohli o polední pauze kochat tím, jak ti lidičkové štrádují sem a tam a občas utrousí vtipnou hlášku.

Adventurní honění předmětů

Noire na rozdíl od GTA nebo Red Dead Redemption nepoužívá engine Rage, přesto se hra chová velmi podobně a víte, co od ní můžete čekat. Zhruba… její povaha se totiž od předchozích sandboxovek Rockstaru značně liší. S přimhouřeným okem by se dokonce dalo tvrdit, že L.A. Noire je vysokorozpočtovou adventurou. Silný důraz na příběh a chování postav, lovení předmětů (doličných) v lokacích a jejich kombinování a užívání v klíčových situacích, to všechno jistě bude fandům klasických adventur povědomé. Tady je to samozřejmě zabaleno do trochu jiné formy a sandboxová povaha navíc velí, že v rámci řešení případu si můžete střihnout i nějakou postranní misi, která na vás vybafne z vysílačky během cestování po městě.

Jakmile se však ponoříte do případu, všechno kolem přestane být důležité. Právě tady L.A. Noire pálí ze zbrusu nových hlavní a využívá sílu svého konceptu. Mohlo by se vám zdát, že vyšetřování rutinních vražd může být nuda, ale tady jde o audiovizuální fetiš. Přijdete na scénu a před výslechem svědků musíte prošmejdit okolí, abyste našli nějaké stopy. Hra vám je ale nestrčí pod nos. Musíte prohledat každou místnost a na přítomnost předmětu, který může, ale nemusí být důležitý, jste upozorněni specifickým zvukem. Stejně tak vám hra milosrdně oznámí znělkou, že jste všechno důležité našli.

Namiřte na ně lampičku!

Během výslechu si definitivně uvědomíte, proč se s L.A. Noire vývojáři piplali pět let. Zatímco ježdění po městě vypadá plus mínus jako Mafie (ale auta se řídí zábavněji, to je dědictví GTAčkového enginu) a Los Angeles, ač s péčí a detailem vystavěná cihlu po cihle, působí trochu spartánsky (bude to zřejmě tou absencí helikoptér, žlutých taxíků a komplikovaných nadjezdů, podjezdů a křižovatek), jakmile změníte měřítko a podíváte se lidem do očí nebo začnete jezdit prstem po stole v rušné kavárně, začne se vše radikálně měnit.

Při interakci s lidmi totiž naplno oceníte novou fíčuru, která dělá z panáků opravdové charaktery. Nejen, že mají na hlavě obtisknutý obličej skutečných herců, díky technice jménem Motion Scan lze velmi hezky číst i jejich duševní rozpoložení. Je to neuvěřitelná podívaná, dokonce natolik, že si občas postesknete, proč někdo nevylepšil o motion capture zbytku těla. Ten totiž za pitvořením herců často zaostává.

Pokročilá mimika dělá z výslechů opravdový zážitek. Začínáte zlehka a trpělivě se ptáte, ale jakmile máte podezření, že svědek něco tají, můžete na něj udeřit. Kromě souhlasu je totiž k dispozici v seznamu reakcí i podezření (to když něco nehraje, ale vy nevíte co) a lež, v případě že víte, že vyslýchaný lže a máte v kapse stopu, která to potvrzuje. Za správně prokličkovaný výslech hra uděluje body, ale je relativně velkorysá, takže aby vám celý případ vybouchl pod rukama, musíte to začít hodně kazit.

Jedničkářům ale rychleji naskakuje skill a s ním spojený další postup ve hře a možnost zlepšování intuice, která během výslechů dost pomáhá. A budete ji potřebovat, protože v pokročilejších fázích hry narazíte na pokerové tváře, z nichž nelze vyčíst vůbec nic. A zmlátit jako v GTAčku je prostě nemůžete, jakkoliv si Phelps při pouličních honičkách a přestřelkách počíná stejně obratně jako hrdinové z Liberty City.

Každá honička je mimochodem svým způsobem unikátní. Pokud opakujete případ, třeba proto, abyste se dostali na vyšší ohodnocení (vaše práce je známkována hvězdičkami), může se vám stát, že pouliční přestřelka s hlavním podezřelým pokaždé proběhne jinak. Jednou zastřelíte chlápka ve slepé uličce, zrovna když bere postarší černošku jako rukojmí, jindy vám vyběhne na střechu a čeká tam na vás s brokovnicí. O překvapení tu zkrátka není nouze.

Příběh je král

To, že L.A. Noire skládá poctu literárnímu a filmovému žánru jménem noir jste už asi pochopili. Důležité je vědět, že nemusíte být nějací extra odborníci na slovo vzatí. Stačí, aby vám byli sympatičtí ostří chlápci v baloňáku, co pro pěst, kulku a argument nejdou daleko. Los Angeles své doby bylo plné kuplířů, zkorumpovaných úředníků, nelítostných obchodníků, všehoschopných hollywoodských hvězdiček. Prostě bylo stejně prohnilé jako dneska, rozdíl byl akorát v množství padouchů a policajtů.

Ze začátku vás hra nechá trochu rozkoukávat a tempo není bůhvíjak závratné. Vlastně se spíš zdá, že spolu případy moc nesouvisí a vy si jen děláte čárky. Pak se ale náruč děje začne utahovat, vy zjistíte, že Cole Phelps není žádné kvítko a jak začnete šlapat na paty velkým zločineckým kápům, jde už celkem do tuhého. Gradace jak má být, s řadou odboček a velkým prostorem k tomu, abyste něco podělali.

Podobně velkolepou a vypiplanou poctu zaprášeným žánrům, Los Angeles a báječným chlápkům, co mají pod kabátem na jedné straně bouchačku a na druhé placatku, ale pravděpodobně dlouho neuvidíme, ať už jde o konzole, kina nebo stránky knih. Takže jestli máte před letním návalem hitů, co pumpují do joypadů adrenalin na počkání, náladu na něco pomalejšího, co doznívá ještě celé týdny po dohrání, je L.A. Noire přesně tou hrou, která stála za to proklatě dlouhé čekání.