Kraven Manor

Co je doma... 

Kraven Manor je hra o objevování podivného, opuštěného sídla a následném útěku z něj. Když se za vámi zavřou vstupní dveře, praští vás tak do očí Amnesia. Výtvarný styl, zchátralost, dusno. Vše je na svém místě a vaše první kroky jsou svým způsobem nejisté. O pár našlápnutí později potkáte první lekací skripty, jakýkoliv náznak bezpečí začne rámovat podivné vrzání a objeví se něco jako příjemné mrazení.

Záhy si osaháte i klíčovou mechaniku, která vám umožní manipulovat jednotlivými místnostmi domu, a lepit je k otevřeným či zavřeným dveřím. Příjemně naladěni tím, že se tahle malá výprava zatím vyvíjí slibně, se vydáte trochu hlouběji, potkáte prvního nepřítele a o chvilku později demo skončí.

Kdo uteče, vyhraje? 

Kde je problém? Plná hra na demo naváže, přidá zhruba půl hodiny hratelnosti, ale pak to zabalí. Nové nápady? Těžko. Nějaká zásadní změna či okořenění hratelnosti? Pche. Pokud jste hráli jste demo, tak buďte v klidu - vyložilo na stůl v podstatě všechny karty. Plná hra je sbírá a znovu vykládá. Nabízí několik nových sekcí domu, pár dalších lekaček, trochu honiček s nepřáteli, pak vás nechá vyřešit několik jednoduchých logických hádanek a hotovo. Závěrečné titulky. Konec.

Na tváři vám zůstane otrávený výraz v obličeji a otázka: „A to je jako všechno?!“. Neříká se to snadno, protože každou nadějnou hororovku vítáme jako vysvobození, jenže v tomto případě nelze jinak. Přitom měla Kraven Manor tak krásně našlápnuto!

Už od pohledu na cenu je to budgetovka a vizuálně dojem potvrzuje, přestože jede na Unreal 3 Engine technologii. Strašící mechaniky hry navíc nejsou úplně hloupé a lekací skripty se neomezují jenom na klasické triky s dveřmi nebo padajícími lustry. Zároveň se vývojáři nebránili ani myšlence vykašlat se na logiku a část strašení staví takříkajíc „in your face“, kdy prostě ohýbají všechna pravidla, jen aby hráče přiměli nadskočit.

Dokonce i nepřátelé jsou vymyšlení s obrovským potenciálem vyděsit, protože se pohybují jen, když na ně nesvítíte. Nutí vás tak upírat jejich směrem životodárný kužel světla s příslibem bezpečí. Jenže pak je potřeba se otočit kousek stranou, abyste zmáčkli nějakou páku, a když chcete hrozbu zase dostat pod kontrolu, můžete ji mít také klidně před obličejem.

Leknete se, to věřte. Těch pár pasáží, kdy se budete s nepřáteli tímto stylem nahánět a tancovat okolo sebe za zvuku vrzání a vašeho zrychleného tepu, vás jistě přiměje si nervózně poposednout. Jenže tím to končí.

Hra člověka zvládne rozmlsat a navnadit, namísto dalšího chutného sousta ale nenabídne nic. Že jste dopili poslední pivo, to vám milosrdně oznámí, až když ho máte v sobě. Odpovídá tomu i atmosféra, která by ještě snesla trochu přiostření. Pocitově totiž osciluje mezi totálním nebezpečím a pasážemi, kdy zkrátka podvědomě víte, že ač trpíte, smrt vám nehrozí. Některé části proto procházíte s prstem v nose, zatímco v jiných se zase zapotíte. Pro horor, jehož esem v rukávu má být nejistota, to není ani trochu dobrá vizitka.

Kdo šetří, má za tři 

Nabízí se proto otázka, zda má smysl utratit za plnou hru, nebo se raději spokojit s demem. Kloníme se spíš k druhé možnosti. Školní projekt měl zůstat školním projektem a netlačit se mezi komerční tituly, když evidentně délkou i náplní spadá spíše do škatulky „freeeware“. Studenti měli hratelnou ukázkou nalákat, a pak ho zdarma rozšířit na plnou hru, ne původní zážitek natáhnout o půl hodiny a naúčtovat si za něj.

Zahrajte si tedy demo, dohrajte ukázku s dobrým pocitem, plné verzi se vyhněte a za ušetřené peníze si pořiďte nějakou pořádnou hororovku - třeba Amnesia: Dark Descent, Outlast nebo Alien: Isolation. Tahle výprava do útrob strašidelného domu vaši touhu po opravdovém strachu sice nabudí, ale pak vás odkopne nespokojené.