Knights of Honor II: Sovereign

Kdo, kde, s kým a hlavně proč

Knights of Honor II: Sovereign jsou hybridem mezi realtime strategií a zjednodušenou verzí grand strategie, jaké známe z dílny Paradoxu. Ani jedna ze stran této designové mince není samospásná, byť se může zdát, že zatímco někdo poškrábal a znehodnotil spodní stranu realtimovými souboji, horní strana s mapou Evropy se leskne jako drahokam. Je to nicméně právě spojení obou světů, které často baví ze všeho nejvíc.

Hráč si zde, stejně jako v prvním dílu, vybere buď celou říši, nebo jednu provincii, načež se stává jejím vládcem. Pro mě osobně spočívá kouzlo v řízení těch nejmenších územních celků, z nichž v průběhu hraní buduji svou říši. Pochopitelně můžete hned od začátku sáhnout po sjednocené Anglii, Francii nebo vyzkoušet svoje schopnosti při hře za Fatimidy nebo jinou blízkovýchodní sílu, se kterou musí od začátku počítat celý svět.

Na druhé straně je ale extrémně uspokojivé jít na to od lesa a začít svoji existenci na Sicílii, jako malinkatá zemička na roztříštěném Pyrenejském poolostrově nebo sáhnout třeba po Ulsteru a pokusit se nejprve sjednotit Irsko, a až posléze to natřít Angličanům nebo tamním panstvím.

Jedno z kouzel Knights of Honor II totiž spočívá v tom, že si na začátku hry můžete vybrat jedno ze tří historických období, které zásadním způsobem mění síly napříč Evropou, stejně jako nabídku říší, států a provincií, za které můžete hrát. Jde o skvělý způsob, jak prozkoumat historické zázemí evropských územních celků, a navíc tato zdánlivá drobnost zásadně mění poměry sil i vaši startovní pozici. Zatímco v jednom období můžete na stejném místě soupeřit s jednou silnou říší, která vám se svými vojsky klepe na dveře, v jiné době se ze stejné výchozí pozice můžete v klidu popasovat s menšími, mezi sebou zápolícími celky.

Bohužel má tento herní aspekt i své stinné stránky. Respektive stránku, protože jednou z automaticky a náhodně generovaných výchozích podmínek je, kromě surovin, i vaše postavení mezi ostatními vládci. Výsledkem tak bohužel může být skutečnost, že zatímco jednou se jakožto správce malebné brněnské metropole budete muset rvát se Svatou říší římskou, Maďary a ještě ke všemu i s Poláky, v jiné iteraci budou vašimi spojenci.

Jde naneštěstí opravdu o zásadní startovní předpoklad k tomu, abyste si mohli hru užít, a bylo by skvělé, kdyby hra alespoň nějakým způsobem respektovala historické zasazení, na kterém si tak zakládá. Člověku totiž občas nezbyde nic jiného, než se z nezáviděníhodné pozice dostat opakovaným restartováním hry, aby měl vůbec nějakou šanci na slušný start.

Polnosti, rybník, les i cihelna

Dejme tomu, že jste už našli svou výchozí pozici mezi ostatními vladaři, se kterou se dá pracovat. Nyní vás čeká správa říše a především jednotlivých klíčových měst v rámci provincií, která oproti prvnímu dílu doznala zásadních změn. Zběžným pohledem zejména těch estetických, ale po bližším zkoumání se objeví i praktické odlišnosti. V první řadě máte k dispozici pouze čtyři stavební sloty, do kterých můžete na začátku umístit svoje budovy. Další čtyři si můžete za nemalé peníze otevřít, ale než na to dojde, budete mít s budováním provincie i tak dost práce. V prvním díle se jednotlivé stromy budov větvily v rámci speciální obrazovky a každá nová budova vyžadovala kromě zdrojů i vlastní stavební slot.

Zatímco první aspekt, tedy mít v provincii k dispozici předpokládané suroviny, zůstává, druhá část se mění. Dejme tomu, že si tedy chcete pořídit písárnu, máte inkoust a papír? Pokud ano, vychází písárna z kláštera, který jste si mohli vystavět v jednom ze čtyř stavebních slotů. Nepotřebujete tedy bezpočet drobných míst, ale jednu hlavní budovu, kterou budete dál rozšiřovat o jednotlivé segmenty. Je to příjemná změna, protože oněch rozšíření se dostalo i budovám, které v prvním díle nic speciálního nenabízely.

Například polnosti můžete (a chcete) vybudovat v základu téměř vždycky. Za další peníze pak můžete zlepšit péči o půdu nebo si zaplatit technologii, díky níž budou rolníci vysazované plodiny rotovat, čímž si zajistíte lepší hospodářské výsledky.

Podobných stromů stavebních možností je ve hře plno a vyplatí se klidně jednu z prvních partií věnovat čistě jen tomu, abyste se s budovami a jejich možnostmi detailně seznámili a do budoucna mohli efektivně plánovat strategii na expanzi. Jak už ale bylo řečeno, vstupuje do hry i prvek náhody a tím pádem neexistuje univerzální postup, v jakém pořadí stavět. Plán vždycky budete muset přizpůsobit aktuální situaci na kontinentu.

Kdopak to vládne

Knights of Honor II by nicméně nebyla hrou o vládnutí, kdybyste neměli k dispozici vládce a celý královský dvůr. Jeho koncepce opět vychází z mechanismů prvního dílu, na které autoři opět nalepili několik dalších vrstev.

V první řadě je tu jasně daný panovník - v prvním díle jste jej mohli snáz usadit do kterékoliv role (obchodník, vojevůdce nebo klerik a podobně), tentokrát je ale od začátku připraven především spravovat vaše hlavní město. Za úplatu si nicméně můžete pořídit další členy královského dvora, přičemž pokud budete chtít víc typů stejného zaměření (třeba vícero obchodníků), bude vás najímání s každým dalším rekrutem stát stále víc peněz. I tak se vyplatí právě do obchodníků v začátku investovat, najít vhodného obchodního partnera a začít pracovat na stabilizaci královské pokladny.

Tady přichází na řadu jedna z mých velice subjektivních výtek, které se týkají právě stavu financí ve hře. Zaprvé už nemůžete snadno obchodovat s opravdu vzdálenými státy. Zatímco v prvním dílu jste mohli i jako Skot navázat obchodní styky s Byzancí nebo Fatimidy, tentokrát vám hra velice ráda sdělí, že z obchodu nic nebude, protože prostě a jednoduše nemáte způsob, jak se s nimi spojit a zahájit obchodní jednání. Smůla.

S tím pak souvisí i druhá část mé výtky, a to je celkový dojem z trvalého nedostatku financí a jejich překvapivě nízkého příjmu. V jedničce se dalo relativně rychle stabilizovat a začít si beztrestně půjčovat od vzdálených a bohatých zemí a zemiček. Buď mi něco uniklo, nebo tento přístup nefunguje a moje státní kasa tak věčně zela prázdnotou.

Chudoba zabolí především ve chvíli, kdy se pustíte do válčení. A věřte, že válčit budete. Ať už to bude kvůli obraně, nebo z čistého zájmu o sjednocení provincií do jednoho územního celku. Druhý zmíněný aspekt je opět velmi zábavný, obzvlášť v situaci, kdy boříte konkurenci a pod rukama vám roste Irsko, Skotsko, Španělsko nebo jiné celky. Jenže válčení vás přijde opravdu draho.

Nejde jen o samotné rekrutování vojska nebo o nezbytné budovy, díky nimž se dostanete přes všudypřítomné sedláky k prvním reálným vojenským jednotkám. Vidle do shánění rekrutů hází i potulné party žoldáků, takže pokud si chvíli počkáte a nastřádáte peníze, je zpočátku výhodnější investovat jednorázově do silných jednotek tímto způsobem, než abyste se snažili postupně vybudovat nezbytnou infrastrukturu, která vaše vojska podrží především z dlouhodobého hlediska.

Realtimové souboje pak nepřinášejí nic zásadního ani objevného. Primárně slouží jako doplněk pro hráče, kteří si tento aspekt užívají. Samozřejmě můžete argumentovat tím, že šikovnými manévry můžete porazit i zdánlivě silnějšího nepřítele (jako třeba v Total War), ale většinou se papírová síla vojsk přenáší i na bojiště, a pokud se chcete věnovat především manažerské části hry, s čistým svědomím realtimové souboje oželíte a necháte vojska vybít se vzájemně v rámci rychlých bitev. Do těch můžou zasahovat i vaši (nebo oponentovi) spojenci, takže když máte jednu mobilní armádu připravenou pro strýčka příhodu v záloze poblíž, jen tak vás něco v praxi nezaskočí. Nemluvě o tom, že můžete využívat i spojenecké síly a účastnit se tak bitev v doprovodu AI.

Knihy, základ moudrosti

Podobně jako v prvním díle i dvojka pracuje s rozvojem jednotlivých vůdců všeho druhu - kněží, obchodníci, stavitelé, všechny můžete průběžně zlepšovat a učit je nové schopnosti napříč několika úrovněmi. K tomu, aby se z vašich amatérů stali profíci, pak potřebujete přečíst (respektive ony postavy potřebují přečíst) pěknou řádku knih. Ty se generují poměrně pomalu a k jejich vzniku potřebujete logicky kněží, kláštery, písárny a další podobně tematicky koncipované budovy. S dostatečným počtem knih pak můžete začít rozvíjet schopnosti svých svěřenců.

Zatímco hlavní hrdina, panovník celé říše, dostává schopnosti automaticky na třetí úrovni, ostatní se musí učit pěkně od začátku. Vyplatí se zvážit, jakým směrem si budete své novice profilovat. Můžete samozřejmě naklikat různorodou směs talentů, ale zároveň si v tomto aspektu hra žádá i trochu toho analytického myšlení, aby jim výsledný mix byl co k čemu.

Oproti prvnímu dílu je zde možnost posílat svoje velitele na cesty do zahraničí. Na královský dvůr, do papežského státu a podobně. V podstatě se z vás stávají lobbisté v rámci malinkatých scénářů, kdy záleží jen na výbavě vašich svěřenců, jestli se jim podaří získat náklonnost ostatních států.

Úspěchy pak většinou stojí za to, protože získáte buď prestiž napříč herním světem, nebo si vylobujete lepší obchodní podmínky, vyjednávací pozici pro uzavírání paktů a tak dále.

Pokud ale pošlete některého ze svých svěřenců do ciziny, budete na čas ochuzeni o bonusy, které nabízejí doma. Například kněží na misi do Vatikánu nebudou po dobu konání události k dispozici pro zlepšování morálky v domovině a tak dále. Zároveň podobné výpravy i něco stojí, a pokud tedy nemáte dostatek peněz, knih nebo jiných zdrojů, budete si muset vystačit s děním na vlastním písečku.

Rozhodně ale nejde říct, že byste se o něco zásadního ochudili, pokud si zrovna nemůžete dovolit postavu na výpravu vyslat - nejde o mechanismus, na kterém by hra stála a padala, ale o jeden z prvků mikromanagementu. Závisí tak na vašem rozhodnutí, jestli se radši pokusíte získat si jméno jako kněz, biskup, arcibiskup a zamíříte až na papežský stolec, nebo jestli se raději v dané chvíli odmítnete konkláve zúčastnit a raději zainvestujete do obchodníků a jejich vztahů s vaším hlavním obchodním partnerem. Kouzlo zkrátka tkví v detailech.

Kolikátý jsme? Druhý, milosti!

Druhý díl Knights of Honor patrně nezvládne zaujmout tak speciální kultovní postavení, a to ani v dedikované komunitě hráčů prvního dílu. Jednak má za sebou trošku nešťastné datum vydání na konci roku 2022, kdy bylo před Vánocemi velmi snadné podobný, relativně nenápadný titul, přehlédnout. Jednak za to může i fakt, že pokud chcete dnes hrát relativně snadno přístupnou grand strategii, sáhnete zřejmě spíš po Crusader Kings III. Pokud naopak chcete vyzkoušet své taktické dovednosti na bitevním poli a správu říše mít tak trošku jako doplněk, je tu pro vás například perfektní warhammerovský Total War.

Zkrátka a dobře můžeme označit Knights of Honor II za solidní hru, jak v rámci žánru, tak i mimo něj. Na vavříny a stupně vítězů ale nedosáhne, protože se musí potýkat s velmi silnou a funkční konkurencí, která dech jen tak neztratí. Přesto, pokud vás první díl bavil nebo chcete něco méně náročného než výše zmíněné tituly, sáhněte po Knights of Honor. Zklamání nehrozí.