King's Bounty 2

King’s Bounty 2 velkolepými trailery lákalo do rozmáchlého otevřeného světa království Nostria a slibovalo epický příběh, bitvy i pohled ze třetí osoby. Leckdo jistě zvedal obočí nad atmosférou připomínající třeba takovou Dragon Age. Bohužel opravdu jen připomínající. A na přirovnání k Heroes raději taky zapomeňte.

Nuda v Nostrii

Nostria je typická země vysokého fantasy plná trpaslíků, nemrtvých, kouzel a psychicky nemocných čarodějů. Někdo by ji oprávněně označil za generickou a kýčovitou, ale tohle království se za takovou nálepku očividně nestydí. A dělá dobře.

King’s Bounty 2 svým prostředím působí opravdu až pohádkovým dojmem a rozjařené barvy na každém rohu kontrastují s černočerným zlem, které tu a tam hyzdí krajinu. Narazíte na zasněžené lesy, tajemné hřbitovy plné oživlých mrtvol, hrady, tvrze, vesnice, močály, hostince nebo skrýš pomateného mága. Zkrátka všechno, co takové fantasy RPG potřebuje.

Jenomže rozsáhlá pole, města a cesty Nostrie přeci jen mají jednu nevýhodu: Působí mrtvě. Najdete tu sice spoustu malebných zátiší a panoramat, ale občané tohoto království jen tak postávají, čas od času se zavrtí a to je vše. Nuda všedního dne se promítá i do ubíjejícího a zdlouhavého cestování mezi lokacemi. Panoramata zešednou, vrtící se obyvatelé se okoukají a když vás další epický úkol vyšle už popáté do jedné a té samé lokace, zbývá jen zaúpět.

Bohužel ničemu nepomáhá systém rychlého cestování pomocí oltářů, které nejsou moc šťastně rozmístěné. Nespoléhejte ani na využití svého věrného oře. Než ho zavoláte a vydrápete se do sedla, už byste mohli být vycházkovým během v sousedním městě.

K bloudění krajinou z pohledu třetí osoby vám hraje orchestr s vokály, který každým svým tónem i taktem opět vyzdvihuje všechno, co si představíte pod pojmem „generické vysoké fantasy“. Samotné motivy, i když jde spíš o hudební vatu bez nosných melodií, by mohly příjemně dokreslovat prostředí, bohužel se ale až příliš často opakují a při padesátém poslechu skladby hrající k bitvám se vám budou obracet uši v sloup.

Mukl opět zasahuje

Stejně jako pohádková krajinka působí genericky i příběh. Hned začátek vás samou povědomostí kopne do obličeje: Začínáte jako vězeň, který je zničehonic omilostněn místním vladařem. Váš úkol? Nic menšího než záchrana království. Nebo možná i světa. Nebo tak něco. 

Bohužel můžete zapomenout na oblíbené mnohahodinové piplání vlastní postavy. Na začátku dostanete na výběr mezi žoldákem, paladinkou a čarodějkou s různým příběhovým pozadím (všichni ale začínají v kobce). V naservírovaném hrdinském menu opět nečekejte žádné originální položky, stejně jako svět Nostrie jsou i jednotliví rekové poplatní epickému vysokému fantasy. No, aspoň si hra drží jednotnou tvář.

Kromě rozdílů ve vzezření postavy nebo barvy hlasu nás u hlavních hrdinů čeká různé rozdělení bodů ve vlastnostech řádu, chaosu, moudrosti a anarchie. Bodíky můžete získávat plněním úkolů a rozhodováním při jejich rozuzlení. Ano, máte možnost ovlivnit, jak některé problémy řešit – můžete někoho zradit, bodnout mezi žebra, nebo ho obejmout, ale jediný reálný efekt je navýšení statistik nebo vliv na morálku vaší armády, které se nelíbí, když bok po boku bojují udatní rytíři a zlotřilí lapkové. Dopad rozhodnutí na samotný příběh je většinou minimální nebo spíše žádný.

Tahové bitvy bez tahu na bránu

Kromě příběhu a chození po světě jsou nedílnou součástí hry samozřejmě i tahové souboje, jimiž se série King’s Bounty proslavila. V těch velíte veliké armádě (i když na rozdíl od série Total War reprezentované jen několika figurkami) a snažíte se za cenu co nejmenších ztrát vymazat soupeře z mapy.

Jak už to mám v dnešním textu ve zvyku, napřed budu chviličku chválit. Herní plán je krásný i přehledný a jednotlivé mapy jsou vizuálně a koncepčně rozmanité. Narazíte na holé temné pláně, členité městské ulice s haraburdím a překážkami, za které se vaše jednotky mohou schovat, i kopce, které si zamilují zejména vaše střelecké jednotky.

Prvním kamenem úrazu je ovládání, protože člověk si nikdy nemůže být jistý, jestli má vybranou tu, či onu jednotku vojáků. Nebo kam má vlastně kliknout v rámci ikony schopností či kouzel, aby je mohl použít. Klidně se vám může stát, že místo spuštění schopnosti vydáte rozkaz k přesunu zrovna přes nepřátelské pole působnosti, takže vaše jednotka kromě promarněného tahu dostane i pěkně na pamětnou.

Po několika tragických bitvách, které nebyly zpackány vaší vlastní vinou, a několika dechových cvičeních se vám ovládání buďto dostane do ruky, nebo vezmete zavděk ovladačem. Na hře je opravdu velmi cítit, že byla primárně designovaná pro ovládání na gamepadu. Po tomto zjištění se bitvy konečně stanou aspoň trochu zábavnými, a to i díky dobré dynamice rychlého střídání tahů.

Potěší i celá řada rozličných jednotek, ať už jde o pěší, střelecké, jezdecké, nebo ty s magickými schopnostmi. Vašimi soukmenovci se mohou stát jak udatní rytíři a strážci, tak lapkové nebo i golemové, nádherní orli či smrdutí nemrtví.

Ovlivnit je můžete výše zmíněnými schopnostmi, váš hrdina navíc svoje muže podporuje různými obrannými i útočnými kouzly. Pokud jste si na začátku vybrali postavu válečníka, u kterého bylo avizováno, že neovládá kouzla, nezoufejte. Může totiž používat magii pomocí jednorázových svitků a postupem času se naučí kejklit stejně jako kolegyně čarodějnice.

Až vtipně tragické jsou odhady síly nepřítele před bitvou. Smrtícího nepřítele, tedy smrtícího podle popisku u nepřátelské armády, totiž někdy můžete srazit na lopatky levou zadní a na údajně podobně silném sokovi si vylámete zuby. V rámci příběhu na vás také čekají bitvy s předem připravenou armádou, které často vyvolávají totální frustraci ze špatného vybalancování sil, přičemž nemáte možnost úvodní nastavení změnit a zůstává vám jen možnost zkoušet různé taktiky.

Ke strategické části je nutné zmínit ještě drobnost, která mně osobně maličko kazila ponoření do příběhu. Hlavní hrdina či hrdinka brázdí dálavy království jako osamělý poutník, prochází se lesíky a ulicemi a nezávazně kecá s tím i oním, ale když nastane bitva, z kapsy mu vyskáče celá armáda. Po působivém, atmosférickém solitérství to působí skutečně velmi kontrastně.

Hořký herní koktejl s potenciálem

King’s Bounty 2 má nakročeno k vynikajícímu, lákavému mixu herních žánrů, který si však podráží nohy nemotorným ovládáním i nijakým světem. Tam sice na každém kroku nacházíme nádherné výhledy a zákoutí, ale výsledek je nakonec až příliš opulentní a neživotný.

Po nějakém tuctu hodin hraní se vám přeci jen může stát, že překousnete nemotorné ovládání a zdlouhavé cestování a požene vás zvědavost, jak vlastně všechny ty proplétající se příběhy a postavy z Nostrie dopadnou, a King’s Bounty 2 vás aspoň částečně pohltí. I když je herní svět generický až na strop, hra má určité kouzlo, které vás nutí se k ní vracet, ani nevíte proč.

Pokud jste fanoušky série nebo vysokého fantasy, nevyvede vás z míry trocha té pohádkovosti, nevyžadujete tolik kreativity, umíte se obrnit trpělivostí a nevadí vám hrát na gamepadu, neváhejte druhý díl King’s Bounty vyzkoušet. Pro ostatní je namístě přistupovat k tomuto titulu s velikou obezřetností.