King Arthur: Knight's Tale

Verdikt
70

Artušovská legenda zpracovaná nádherně temným způsobem. Mlžná avalonská atmosféra potěší každého znalce předlohy, komplexnějšího příběhu se ale bohužel nedočkáte. Tahové souboje jsou připravené výtečně a s chvályhodnou svobodou, jenže po několika hodinách vyloží všechny své karty na stůl a zbyde jenom opakování toho samého.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Další informace

Výrobce: Neocore Games
Vydání: 26. dubna 2022
Štítky: tahová, taktická, fantasy, rpg

Král Artuš padl, Kamelot byl poražen, rytíři Kulatého stolu se rozprchli a nikdo neví, kde vlastně jsou. Paní jezera se schovává kdovíkde a na celý Avalon padla kletba. No a různá verbež včetně nemrtvých a divošských Piktů se klidně pase na zbytku obyvatelstva i jejich příbytcích.

Všechny tyhle nepříjemné problémy má napravit největší záporák z artušovských legend, samotný sir Mordred, vrah slavného krále. Jak tohle temné pojetí funguje v novém hybridu RPG a tahové strategie King Arthur: Knight's Tale od maďarských NeocoreGames?

Vyhánění čerta ďáblem

Dnešní recenzi je nutné uvést konstatováním, že s artušovskou mytologií si autoři nepohrávají poprvé. Vývojáři z NeocoreGames totiž mají za sebou sérii RTS/RPG King Arthur: The Role-Playing Wargame. Tentokrát však z reálného času přecházejí do tahových soubojů na ostrově Avalon, který upadl do temnoty.

Král Artuš totiž není mrtvý. Vrátil se, ale ne v takové formě, na kterou jste zvyklí z pohádek. Legendární rytíř se tak trochu zbláznil a je ho nutné zastavit. A kdo tuhle zvláštní kletbu dokáže zlomit? Inu, zlo je potřeba porazit ještě větším zlem, a tak se vžíváte do kůže samotného zlotřilého rytíře Mordreda, kterého povolala z mrtvých Paní jezera. A rovnou ho místo Artuše posadila do čela Kulatého stolu (ano, vím, že je to oxymóron).

Artuš a Mordred nejsou jediní, kteří znovu ožili. Napříč celou hrou se setkáváte s mnoha rytíři a dalšími postavami, které můžete znát z legend a pověstí. Budete řešit i nějaké ty rodinné půtky nebo milostné vazby, ale stejně jako celý ostrov, i tito staří známí jsou jaksi pokřivení a ohnutí. Někdy jen zjevem, ale občas i charakterem a motivacemi. Všechny tyhle figury budou hrát roli nejen vašich spojenců, ale i zarytých nepřátel.

Morální kompasy

S tím velkým zloduchem Mordredem v hlavní roli to nakonec není tak horké. Máte totiž svobodu v rozhodování, jak všechny možné konflikty vyřešíte. Sice jde většinou jen o to, jestli někomu pošimráte vnitřnosti svým mečem, nebo budete milosrdní, ale stejně vaše střelka morálního kompasu může skočit z krvelačného zloducha na spravedlivého, byť přísného pána hradu Kamelot.

To stejné platí o volbě, jestli zůstanete věrní starým zvykům a budete pravověrným pohanem, nebo spíš sympatizujete s křesťanským Bohem a jeho přívrženci. Jako správný hradní pán rozhodujete i o tom, co se děje na vašem panství, a vysíláte své spolubojovníky na jejich vlastní sólo mise. Vždy je možné hrát to na všechny strany, rozhodnutí střídat a stát se hrdinou bez pevných mravních principů (i když Geralt z Rivie by to vznosně označil pojmem „neutralita“).

Systém morálky tu není jen pro okrasu. Podle získaných bodů dobra a zla, křesťanství a staré víry si můžete vybírat nové schopnosti. Dalším bonusem může být zpřístupnění mise, která dovolí naverbovat dalšího parťáka. Navíc vašim společníkům nejsou vaše rozhodnutí putna. Záleží na nich jejich loajalita a můžou se na vás pěkně naštvat. Ale není to zase tak extrémní, jak se může na první pohled zdát: I když jste skrz naskrz kacíři, vaši skorosvatí druhové to s přimhouřenýma očima přejdou.

Jakkoliv je příběh zpočátku velmi poutavý a pořád vás nutí vracet se k dalším bitvám a dobrodružstvím, po nějaké době zjistíte, že mu přece jenom chybí určitá jiskra. Všechno je černobíle jasné, připomínající pohádku, ačkoliv by se vyloženě nabízelo aplikovat trochu víc narativní šedi. Na scénáři a dialozích není nic vyloženě špatně, ale taky rozhodně nejsou oslnivé – tím spíš, že spoustu situací a rozuzlení odhadnete dopředu a dějové zvraty vás ze židle v žádném případě nezvednou.

Doba temna a mlžení

Hned od začátku vás hra pohltí svojí nádherně ponurou atmosférou, všudypřítomnou mlhou a zlovolnou hnilobou. Budete se plížit kobkami, různými hrady a kostely, troskami, bažinami nebo malými vesničkami. Prostředí se neopakují a jsou vystavěna s očividnou láskou a pečlivostí.

Je však nutné říct, že jednotlivé mapy jsou spíš jen krásnou kulisou a pozlátkem postrádajícím hlubší funkční smysl. Po několika hodinách se proplétání nádhernými labyrinty ze stromů a kamene stane spíš frustrací, kterou budete řešit stále otevřenou mapou.

Plejáda různých chrabrých sirů, reků, hodnostářů a urozených dam potěší oko fanouška obskurních brnění, helem a kroužkových zbrojí. Trochu ale zamrzí, že všichni hrdinové mají jenom jedno brnění nebo zbraň a jejich vizuál zůstane po celou dobu stejný. Budete mít možnost vylepšovat jen jejich statistiky skrz runy, které přiřadíte k jednotlivým částem výstroje.

Jednotliví hrdinové mají aspoň různá povolání, ať už to jsou zakutí rytíři, které jen tak něco nezraní, nebo čarodějové a lučištníci, kteří útočí na dálku. Každého si podle této profese můžete vypiplat získanými zkušenostmi ze soubojů a zaměřit se na různé schopnosti. O to všechno ovšem můžete rychle přijít, pokud váš společník zemře. Smrt, jak už to tak ta mrška mívá ve zvyku, vašeho sira nebo lady kompletně vyřadí ze hry.

Co se týče nepřátel, potkáte se s velmi různorodou paletou pohanů, loupeživých rytířů, nemrtvých a různých dalších potvor. Stejně jako u hrdinů, i u protivníků funguje systém povolání, a tak si po chvíli zvyknete, že nejdříve je nutné sejmout lučištníky nebo kušníky, kteří vám můžou ve větším počtu zavařit, i když máte skvadru švarných reků pod haldou plátové zbroje. Variabilita nepřátel je dobrá věc a dlouho drží místní souboje ve stavu chvályhodné čerstvosti.

Řemeslná poctivost... a opakování

Celý rytířský příběh svými rozsáhlými lokacemi, tahovými souboji a vývojem postav připomíná chudšího bratříčka izometrických RPG ve stylu Divinity: Original Sin II, ale postrádá hlubší interaktivitu. Přidává sice manažerský rozměr, kdy můžete opravovat a vylepšovat jednotlivé části hradu Kamelot a přes textové události na mapě světa řešíte důležitá rozhodnutí, ale většina mechanik funguje spíš jako vata, která nemá až tak velký dopad na zbytek hry.

Hrad aspoň efektivně slouží coby motivace, aby hráči nechodili do misí se stále stejnou skupinou. Vaše zraněné nebo jinak indisponované hrdiny musíte šoupnout na pár misí na ošetřovatelské lůžko nebo na zázračné léčení v katedrále (ano, i když je daná postava pohan nejhrubšího zrna). A když některý z vašich druhů zaostává zkušenostmi, můžete ho poslat na trénink do kasáren.

Další části vašeho hradu ukrývají různé obchodníky, po zaplacení určité částky dodávají různá vylepšení hrdinům nebo rozšiřují kapacitu jednotlivých podpůrných zařízení, ať už jde o cvičení, nebo léčení. Není to nic světoborného, ale nějaký smysl vaše kastelánské eskapády přece jenom mají.

Není to ovšem rozhodně to hlavní. Největší radostí a skvostem jsou v King Arthur: Knight’s Tale jednoznačně tahové souboje. Žádné revoluční inovace se nekonají, ale řemeslně vyšperkovaný systém bohatě stačí. Táhne vždy celý tým, všichni vaši rytíři, pak všichni nepřátelé. A pokud je na poli až příliš mnoho soků a oponentův tah trvá nekonečně dlouho, je tu velmi příjemná možnost soupeřovo kolo urychlit.

Často to však ani není potřeba, protože reakce jsou okamžité a animace svižné. Nepřátele budete přeskakovat a bodat do zad, líčit na ně pasti, strhávat je k zemi, zapalovat je a se svými čtyřmi až pěti hrdiny rozehrajete taktický koncert podle vlastních preferencí. Kreativitě se meze nekladou a je jen na vás, jak si své hrdiny vycvičíte a jak je na bitevním poli využijete.

Je to intuitivní a zároveň dostatečně komplexní systém, který je opravdu zábavné objevovat. Jenže i tady bohužel nakonec musí přijít slůvko kritiky: Jakmile poznáte všechny typy nepřátel a objevíte všechny různé schopnosti, boje začnou být hodně repetitivní a nesetkáte se v nich s žádnými velkými taktickými inovacemi. Jediné, co vás v tu chvíli požene vpřed, je příběh.

Mohli byste se případně přeorientovat na hru více hráčů, protože hra má k dispozici jednoduchý multiplayer, kdy stanete proti lidskému soupeři s hrdiny vašeho výběru nebo v předem připravených skupinách. Není to sice nic světoborného, ale na pár partií to není ani špatné. Fajnová možnost užít si povedený soubojový systém proti skutečnému člověku.

Lesk a bída rytířská

King Arthur: Knight’s Tale bude spoustu hráčů lákat hlavně zasazením do známého prostředí, které je ale otočené naruby a navíc výborně audiovizuálně zpracované – a za to musím autory od srdce pochválit. Příběh dobře odsýpá, a i když nenabízí žádné narativní trháky, bude vás zajímat, jak to celé dopadne.

Soubojový systém je zvládnutý výborně, takže je velice dobře možné, že vás Mordred s Artušem chytnou natolik, až jim rádi odpustíte drobné chyby v titulcích, těžkopádné ovládání kamery nebo nudné procházení lokacemi. Pochybuju ale, že tak snadno přenesete přes srdce pozdější fáze hry, kdy se všechno včetně zpočátku skvělých bitev začíná až příliš rutinně opakovat.