Killzone: Shadow Fall
Killzone: Shadow Fall je ve své podstatě bytelná střílečka klasického střihu, která sice po stránce náplně ničím nepřekvapí, avšak výborně pobaví a její grafické zpracování dokáže vyrazit dech. Navíc je tu velmi povedený multiplayer.
Série exkluzivních (first i third person) sci-fi stříleček od studia Guerrilla Games nás provází již přes tři generace konzolí a zavítala i na handheldy PSP a PS Vita. Oznámení dílu s podtitulem Shadow Fall jako launch titulu pro konzoli PlayStation 4 v podstatě nebylo žádným výrazným překvapením – zaběhnuté značky prostě táhnou, ať se vám to líbí nebo ne.
Už od začátku bylo celkem jasné, že v Shadow Fall se pojede především na efektní prezentaci výpočetního výkonu nové konzole, což je celkem pochopitelné. Ve vzduchu však visela otázka, jak moc prázdná bude krásně nazdobená ulita.
Nepřítel za branami
Pokud jste žádný z předchozích titulů série nehráli, můžete se na začátku cítit poněkud zmatení. Je tu jakási zeď, přičemž na jedné straně bydlí „zlí“ Helghasti a na straně druhé (asi hodní) Vektané. A nemají se rádi, jinak by tam ta zeď nestála. Příběh totiž přímo navazuje na události třetího dílu, kde došlo ke kompletnímu vyhlazení planety Helghan při výbuchu obrovského množství materiálu zvaného petrusit, kterým chtěl maniak Jorhan Stahl (nenechte si ujít jeho politický projev) zlikvidovat planetu Zemi.
Pozůstatky helghanského národa získaly exil na planetě Vekta a separováni gigantickou zdí od původních obyvatel žijí své životy v bídě a nouzi. Je celkem očekávatelné, že díky sociálním rozdílům vzniká nebezpečné pnutí, což vyústí i v četné teroristické útoky vedené hnutím Black Hand.
Do této nešťastné situace vstupuje hráč v roli Lucase Kellana, který coby Shadow Marshall má za úkol zachovávat mír mezi oběma stranami. Jenže ve chvíli, kdy přijde na stopu přípravě hrozivé biozbraně, vyhlídky na nudné patrolování na hranici mizí v nenávratnu.
Příběh tedy rozhodně není nikterak objevný, na druhou stranu se vyhýbá nejodpornějším žánrovým klišé a ve výsledku jsem spíš nespokojený s tím, že hlavní postava není prokreslená do větší hloubky. Lucas tak zůstává klasickým „Yes, Sir!“ vojákem, který tupě plní jakýkoliv rozkaz, který se mu zobrazí na head-up displeji. Sice si časem vyvine něco jako vlastní názor, ale z vyježděných kolejí se dostává jen velmi špatně.
Tady next-gen!
Vzhledem k tomu, že Killzone staví primárně na vizuálním pozlátku, je záhodno se mu věnovat obšírněji. Ono totiž vidět hru na obrázcích nebo v běhu na YouTube je něco zcela jiného, než ji přímo hrát – na velké televizi či na plátně a bez ošklivé komprese, která ničí drobné detaily.
Killzone se dá po stránce vizuálu nejlépe přirovnat k filmům J. J. Abramse, především díky všudypřítomným lens flare efektům. Hra tak demonstruje možnosti nového hardwaru nejen na propracovaném grafickém ztvárnění postav, ale hlavně na nasvícení scény. Různobarevná mlha, světla ovlivňující barvu kouře a jiných částicových efektů, démonické záblesky helghastích helem v dálce, prudké slunce prosvítající skrze koruny stromů.
To vše je jen lehkou ochutnávkou toho, co nás v následujících měsících a letech čeká. Fotorealismus je ještě daleko, ale i tak budeme často ohromováni způsoby, jak lze nasvětlit detailně vymodelované scény s hromadami drobných předmětů dotvářejících atmosféru.
Střílečka a nic víc
Výsledné hodnocení tohoto titulu se bude odvíjet především od toho, zda jsou střílečky (a konkrétně ty hrané z pohledu první osoby) vaším šálkem kávy. Killzone se prakticky v ničem neodklání od zaběhnuté formule a do nové generace přichází s plným rancem zkostnatělých, ale přesto velmi dobře fungujících, mechanismů.
Ke cti hře slouží, že nabízí na žánrové poměry poměrně slušnou volnost a nečeká trpělivě na to, až blahosklonně stisknete tlačítko, které vám pomalu bliká přes celou obrazovku, jako se to dělo u Call of Duty. Ve většině misí jedete sólo, a pokud se k vám náhodou někdo přidá, slouží čistě jenom jako podpora a ne jako seržant Tutoriál, kterého musíte na slovo poslouchat, jinak se nesepne další skript.
Jako větší problém lze vnímat občasné kolísání obtížnosti, kdy je nutné některé segmenty opakovat i více než desetkrát po sobě. Killzone totiž zdaleka není typická hurá akce, kde jen systematicky „odťukáváte“ headshoty. Nepřátelé jsou pekelně všímaví, jen tak se jim neschováte, reagují na mrtvoly svých spolubojovníků a mají zatraceně dobrou mušku. Vystačit si navíc musíte i bez asistence při míření.
Multiplayer si sestavte sami
Zábavný singleplayer je doplněn i příjemně propracovanou hrou pro více hráčů, která skýtá slibný potenciál. I když je multiplayer oproti třetímu dílu poněkud osekaný (chybí například split-screen kooperace), pořád nabízí překvapivou hloubku a není to jen otrocky konvertovaný Team Deathmatch. Jako celek se pohybuje někde na pomezí Halo a Call of Duty, což v podstatě znamená, že je plynulý, dobře vyladěný a poměrně dost zábavný.
Vše je ale o zvyku, a jakmile se rozkoukáte ve výrazně se lišících mapách, začnete vymýšlet způsoby, jak nepřítele obejít a přelstít.
Stará známá šablona
Příběh je sice vyčpělé béčko, přesto zdaleka nedosahuje patetických hlubin BF4 nebo Call of Duty: Ghosts. Větší problém byl jen s nevyváženou obtížností některých pasáží. A hlásek někde vzadu v hlavě se ptá, jak vlastně můžu být spokojený s titulem, který se sice chlubí označením next-gen, ale veškeré herní mechanismy jsou zastaralé až běda.
Jenže to nemusí být nutně na škodu. Důležité je, že i přes lineární podstatu celé singleplayerové kampaně vám hra umožní postupovat vlastním stylem a nenutí vás dělat do očí bijící nesmysly. Multiplayer má své nesporné kvality a samozřejmě se na celou hru moc hezky dívá, protože její grafické kvality jsou nezpochybnitelné.
Vzhledem k tomu, že je Killzone: Shadow Fall jedinou střílečkou z pohledu první osoby ve startovním line-upu PS4 her, o výsledné koupi rozhodne především to, zda vás tento žánr baví. Nejedná se však o killer titul, kvůli kterému byste si konzoli pořídit museli.