Killzone 3

Pokud čekáte skupinku intelektuálů, kteří budou vést humanistické debaty o spravedlnosti zavlečení Helghanů na tuhle bohem zatracenou planetu, hledejte jiný žánr. Tohle je military sci-fi ve své ryzí podobě, a abyste měli příběh Killzone 3 rádi, musíte mít tenhle žánr opravdu hodně rádi. Ne ve smyslu „mám rád vojenské filmy z vesmíru“, ale ve smyslu „mám rád Pournellovskou neosobní military sci-fi“. Tedy, sci-fi, v níž vám scenáristé nehodí skupinku různorodých charakterů, mezi nimiž si každý méďa Pusík najde někoho, s nímž se ztotožnit. Tady se totiž neztotožníte nejspíš s nikým.

Je to banda chlapů, kteří umí jen zabíjet, jsou tu proto, aby zabíjeli, a doma na Vektě nejspíš budou jen chlastat a měřit si své pinďoury a hlavně s ostatními pitomci v armádě. Takže jednoduše – máte-li rádi military sci-fi v ryzím duchu, kdy jde hlavně o popsání sledu velení a řešení misí, přičemž ani tak nejde o to, kdo je jaký mazlík, příběh se vám zalíbí. Pokud hledáte vesmírnou space operu, která se převléká za military sci-fi, jako je Halo, nejspíš vám přijde celé dobrodružství ISA dějově ploché, pokud v to nepočítáme vynikající ztvárnění zákulisní politiky Helghanů. Naštěstí to ani moc nevadí.

Jízda na atmosférické horské dráze

Hlavní je totiž hratelnost a ta je solidní, občas více než solidní a hlavně má pořádnou šťávu kvůli specifické situaci ISA, která by se dala charakterizovat jako: „je nás pár, protivníci číhají všude kolem, evakuační lodě brzy zmizí a v tý kaši jsme proto, že Rico je pitomec.“ Díky tomu jedete na plný plyn od začátku až do konce a to i přes fakt, že časově hra pokrývá šest měsíců. A to už je slušná práce. Primární pozitivum Killzone 3 tkví v pocitu reálné války. Tady se nejedná o přepad planety v jednom či dvou lidech, ale skutečnou a poněkud neúspěšnou invazi.

Většinou je kolem vás dostatek vojáků ISA, kteří dávají všem akcím smysl. Bojujete v ruinách Pyrrhu, postupujete od krytu ke krytu a kolem vás to samé dělají další kanonfutři. Občas někdo padne a občas někdo někoho zabije - dokonce i brutálním melee killem. Příjemné je, že tyhle segmenty nejsou skriptované, takže když se budete v boji flákat a kašlat na spolubojovníky, většinou pak na přesilu budete sami... opačně to moc nefunguje.

Z hlediska atmosféry Killzone 3 jednoduše boduje. Pocit pouličního boje je skvělý, občas dojde i na opravdové zákopy, kdy je brokovnice a nůž váš kamarád...a jsou tu další. Pryč je jednotvárné prostředí, Helghan ukazuje i jiné, krásné stránky. Džungle, kde vás každou chvíli něco ožírá, nebo sněžné pláně a ledové prostory. Vše má svá specifická pravidla a většinou fungují proti vám.

Prověřená kvalita

V jádru není Killzone 3 vůbec inovativní. Je to špatně? Částečně určitě. Na druhou stranu, řečeno slovy klasika: to, co dělá, dělá dobře. Klíčové je, že odvádí skvělou práci v oblasti dynamiky akce. Sekvence s různou náplní se střídají v dobře odměřených úsecích. Chvíli bojujete pěšmo, chvíli jedete v tanku, pak následuje sniperská vsuvka, nechybí využití mechů, pak jdete zase pěšmo, musíte přežít stealth misi, zalétáte si v jetpacku, poté skočíte rovnou do akční přestřelky na sněžných skútrech atd.

Právě tohle tempo vás táhne dál, i když se vám třeba v nějaké části nedaří, a když vám přijde to vojácké dohadování přebytečné. A ano, s jetpackem je zábava a je ho tu málo. Podobně zábavné jsou i bonusové, tedy nestandardní zbraně jako dělo fungující na principu Arc Cannonu z Mass Effectu 2. Ale stejně se nejlíp cítíte s útočnou puškou v ruce. Co nezabije olovo, zabije ještě víc olova.

Umřít na krásu

Při pohledu na scenerie v Killzone 3 se člověk jen těžko ubrání slastnému „ááách“. Hra vypadá skutečně skvěle a to ve všech rozdílných klimatických pásech. Dobré jsou i animačky a potěšující je míra detailu, která se projevuje na bojišti (schválně se zastavte a rozhlédněte – tolik drobných detailů, které prostě k obrazu městské války patří) i mimo ně, takže když skočíte o dva měsíce dál do momentu, kdy už si ISA opéká krysy, všichni jsou zarostlí, jak zákon káže. Je to hloupost, ale pro atmosféru dělá hodně.

Celek pak dobře doplňuje velmi dobře nastavená obtížnost. Sem tam narazíte na těžší pasáž, souboje s některými bossáky jsou pořádnou výzvou a občas vás prostě sundá někdo v zápalu urputné přestřelky anebo šťastnou ranou. AI je obecně kvalitní, i vaši doprovodní vojáci se umí krýt a neběhají jak zmatení šašci. Nepřátelé občas umí nehezky překvapit a využít vašeho špatného krytu.

Tak pohyb!

Ovládání gamepadem bylo oproti druhému dílu trochu „zjemněno", ale i tak boduje nad ostatními střílečkami. Máte díky tomu skutečně pocit chlapíka v plné polní, který když někam skáče, tak musí rozpohybovat pár desítek kilogramů, ne slaměného panáka na pérkách, který se bojištěm prohopsá. Pro mnohé bude zajímavá i podpora PS Move.