Kid Icarus: Uprising

„Příběh“

Medúza se jednoho dne rozhodne, že se jí v podsvětí už moc nelíbí, vymaní se z jeho temných spárů a vrátí se zpět do světa lidí. No, a když už v něm je, rovnou ho zkusí ovládnout, případně zničit - to záleží na náladě. Což se samozřejmě nezamlouvá našemu hrdinnému okřídlenci Pitovi a jeho „šéfové“, bohyni Paluteně, a tak se pokusí Medúzino řáděni zatrhnout. K její porážce je však nejprve potřeba „dát řeč“ s celou řadou jejích generálů. Hra tedy na nic nečeká, rozvláčné sáhodlouhé vyprávění se odkládá na druhou kolej, Palutena chytne Pita za pačesy a božským hodem jej vrhne rovnou do akce.

Takže vlastně hrajete pohádkový kýč nadívaný božským kýčem, posypaný jemnou vrstvou antického kýče. ALE, v tomhle případě je to záměr! Což by se samozřejmě dalo použít jako výmluva u každé podobně laděné hry a obvykle by se dokázalo, že to není pravda. Všichni ale známe Nintendo. Jejich hry jsou nadýchané, roztomilé a kýčovité takovým způsobem, že byste to jinému vývojáři jen stěží prominuli. Nintendo v tom navíc umí zatraceně dobře chodit a za ty roky si svou herní stylizaci nejenže vypilovalo k dokonalosti, ale navíc si z ní samo začalo dělat legraci.

Sranda musí být

Ve hře se proto dočkáte narážek, uštěpačných poznámek ze strany herních postav, odkazů na jiná nintenďácká univerza a humoru, který tenhle mix dovede na takovou úroveň absurdity, že si ho ve skutečnosti začnete užívat. Postavy v Kid Icarus Uprising totiž nejsou standardní výmysl vývojářů, ale „herci“ s vlastní hlavou a osobností.

I když je v konečném důsledku všechno jen výsledek promyšlené práce, postavy reagují na hru místy velice podobně, jako budete i vy. Komentují pochybnosti, dělají si srandu z nepřátel... Zkrátka je to, jako byste hráli se svými přáteli, kteří shodou okolností mají ve hře nějakou další významnou roli.

Což se zatraceně silně projeví, až se děj pořádně rozjede. Nic totiž není, jaké se na první pohled zdá a příběh, ač zprvu možná naivní, nabere neuvěřitelné obrátky. Několikrát se nádherně zamotá a postará se o to, abyste nejen udiveně, ale hlavně pobaveně každou chvíli nadzvedali obočí a říkali si: „Sakra, sice skoro ani nedokážu pořádně popsat, co se tady děje, ale zábava je to třeskutá!“

Neutuchající akce

A teď si vezměte, že veškeré právě popisované divadlo, je jen podkres. Ač má Kid Icarus celou řadu filmečků, hlavní je v něm akce a nějaké pořádné vyprávění nebo hašteření jednotlivých postav probíhá paralelně vedle ní. Ve výsledku tedy na jednom displeji zažíváte jízdu svého života a zároveň vám hra do uší pumpuje jeden vtípek za druhým, čímž vás neustále udržuje v dobrém rozmaru.

A propos, když už mluvíme o „jízdě vašeho života“, měli bychom zmínit, jak se vlastně Kid Icarus hraje. Každou kapitolu začínáte tím, že vás Palutena vyšle na misi. Nejprve vám na malou chvíli propůjčí schopnost létat, takže se vydáte na zatraceně divoký let plný střílení, neskutečných scenérií, rychlosti a neutuchající akce. Jakmile vyprší váš časový limit, stihnete se zhruba dvakrát nadechnout a pak vyrazíte vstříc další řeži po svých.

Následně nastoupí na scénu nintenďácká kreativita, která vás na vlně bizarnosti, chytrosti a zábavnosti doveze až k bossovi, po jehož skolení se celý tenhle úžasný kolotoč rozjede nanovo – trochu, nebo docela drasticky jinak. Ač je Kid Icarus hra relativně dlouhá (nedohrajete na první, druhé ani třetí nabití handheldu), Nintendu nedochází nápady. Hratelnost mění různými druhy nepřátel, stavbou úrovní, rozličnými vozítky (malý bojový tank; robot, ne nepodobný oblečku Samus Aran; koňské spřežení; regulérní andělská mecha výstroj...) a v neposlední řadě také zbraněmi.

Andělský arzenál

Pit střílí a byla řeč i o tom, že se sveze i v bojových robotech. Nikoho z vás tedy nejspíš nepřekvapí, že budete mít k dispozici široký arzenál zbraní s různými statistikami, útoky a schopnostmi. Hra má docela robustní a obsáhlý lootovací systém za jaký by se nemuselo stydět ani kdejaké RPG, takže se nemusíte bát toho, že si najdete jeden kus vybavení a s ním pokoříte hru.

Aby toho nebylo málo, můžete zbraně buď prodávat, čímž si vyděláváte srdíčka, která fungují jako zdejší měna, a nakoupit si nějakou super bouchačku z in-game obchodu, nebo je můžete velice jednoduše kombinovat mezi sebou a vytvořit tak z odpadu něco skutečně funkčního.

Bude se vám to hodit nejen v případě singleplayerové hry, ale hlavně ve zběsilém a zábavném multiplayeru. Jakékoliv vybavení, které získáte ve hře pro jednoho nebo více hráčů, můžete přenášet mezi těmito režimy. Pokud se vám tedy hra zdá těžká, dejte si pár zápasů s lidmi a třeba se vrátíte s něčím, co nakope zadek i těm nejvytuhlejším bossům. Aby bylo něco takového možné a zároveň nedocházelo k újmě kvůli přílišné jednoduchosti, zavedlo Nintendo před každou misí posuvník obtížnosti, jímž si můžete hru uzpůsobit nejen svému vybavení, ale také vašim schopnostem.

Bolest

Anebo stavu, v jakém se nachází vaše zápěstí. Kid Icarus se totiž ovládá tím stylem, že levačkou držíte handheld, palcem hýbete joystickem a ukazováček držíte na „Lku“, kterým se střílí. V druhé ruce máte stylus, jehož ježděním po dotykovém displeji míříte. Což je systém, který skutečně skvěle funguje - zhruba první hodinu hraní.

Ač totiž ovládání principielně nemá chybu a míření je tak plynulé a intuitivní, jak jen to jde, vaše zápěstí si o nesení celé váhy 3DSka začne velmi brzy myslet svoje. Samozřejmě po malé pauze se dá ke hře vrátit a zase jí kousek ukrojit. Ovšem problém je v tom, že je tak dobrá, že od ní nebudete chtít odcházet. Takže je vlastně lapená ve vlastním paradoxu: je tak dobrá, že ji chcete hrát a vydržíte kvůli ní i bolest. Ta ale v jistém okamžiku přesáhne určitou mez a vy se najednou ocitnete ve spárech rozmrzelosti z toho, že jakmile budete hrát za chvíli znovu, opět se dočkáte utrpení. Což může leckomu zkazit zážitek.

Do poslední kapky

Naopak si ale vychutnáte Icarovu dech beroucí grafiku, která je místy tak neuvěřitelná, že zapomenete střílet a budete se nádhernými scenériemi vyloženě kochat. Modely postav, efekty a celkově herní vizuál vám dost možná teprve po letech od vydání předvede, čeho všeho je 3DS po technické stránce schopné.

Nemluvě o tom, že minimálně na Pitovo zběsilé lítání byste si měli povinně zapnout 3D a nechat se strhnout snad možná ještě víc. Důkazem toho, že z vašeho handheldu hra ždíme maximum, je také fakt, že jakmile se v multiplayeru rozjedou pořádná jatka, dojde občas k poklesům framerate. Většinou se ale nejedná o nic drastického.

Kid Icarus Uprising je zkrátka skvělá hra snad po všech stránkách. Vypadá úžasně; hratelnost je vynikající a návyková; díky lootu má hra potenciál pro opětovné hraní a její multiplayer je jeden velký masakr. Z mého pohledu se jedná titul, který byste vašemu 3DSku neměli ani náhodou odpírat.