Kaiju-A-GoGo

Příležitost ventilovat hněv a možnost zabavit se osvěžující likvidací městské zástavby totiž přináší nová hra od Kerberos Productions (série Sword of the Stars), která po nepovedeném Kickstarteru a úspěšném zafinancování na Indiegogo dorazila na pulty digitálních distribucí ve své finální verzi.

Mystická šelma

Zhostíte se role šíleného vědátora, který, jak už to v jeho komunitě bývá zvykem, si chce podrobit svět. Toliko k "příběhu". A prostředkem k naplnění jeho vize mu bude obří robotický kaiju. Hra tedy nezůstává, co do možností anihilace měst, své inspiraci, japonským kaiju eiga, tedy monstrfilmům, nic dlužna.

Kaiju-A-GoGo se skládá ze dvou diametrálně odlišných prvků, které se ale vzájemně doplňují. Na mapě světa, která svým provedením připomíná hry v sérii X-COM, řešíte taktické záležitosti a věnujete se managementu tajné základny. V akčním módu pak usedáte přímo do pilotní kabiny robotického kolosu a šíříte zkázu pěkně ručně.

Budování a správa základny není nijak složitá. Stavby produkují některou ze surovin (energii, vědomosti či jídlo), ale jinou zase potřebují ke svému provozu. Další budovy zvyšují kapacitu skladišť, odemykají nové schopnosti robotického svěřence, zpřístupňují taktické možnosti, urychlují opravy nebo třeba posilují obranu ostrova. Čtvrtou a pátou surovinu, peníze a prvek purpletonium (hádejte, jakou má barvu), pak získáváte ve formě měsíčních tributů od podrobených měst, respektive si je nabíráte ničením těch, která se opancéřované noze vašeho titána ještě nepodvolila.

Poslední surovinou, na kterou musíte brát zřetel, je čas. Spojené obranné síly světa vás totiž samozřejmě nenechají rozdupávat města jen tak. Máte jen omezenou dobu klidu, než se jim povede vypátrat váš ostrov. Na vás je s časem nakládat rozumně, abyste na jejich příchod byli připraveni. Trénink nových schopností a stavba dokáže zabrat několik dní, ale klidně i celý měsíc herního času. Je tedy potřeba přemýšlet a zvažovat. Ne, neděste se, čas lze přímo ve hře zrychlit a samotné budování tak trvá pouhých několik vteřin - žádné urychlující diamanty za reálné peníze vám nikdo cpát nebude.

99 jezdců apokalypsy

Na světové mapě můžete též hrozit zastupitelstvům, nutit je omezovat vojenský rozpočet, žádat po nich peníze a podobně, ale celá taktická část je vlastně jen intermezzem v hlavní náplni hry. Tou je samozřejmě devastace vzpurných měst. A ta je jednoduše zábavná a naplňující.

Velkou měrou k tomu přispívá široký repertoár schopností vašeho monstra. K dispozici totiž máte neuvěřitelných 99 skillů. Dělí se klasicky na aktivní a pasivní, naleznete mezi nimi obrovskou plejádu různých kanónů, paprsků, plasmových výbojů, bomb, vylepšených technologií, urychlovačů a obranných štítů. Drtivá většina z nich je navíc užitečná a při dobývání měst se hodí, za což tvůrcům náleží potlesk, protože při takovém množství schopností na výběr bývá ve hrách často nepříjemnou tradicí, že tři čtvrtě z nich jsou k ničemu.

Hra je navíc nastavená tak, že se vám po první dohrání povede odemknout jen něo okolo třiceti z nich, což je jasné lákadlo k opakovanému hraní. A ono to funguje. Zejména skilly z nejvyšší, páté třídy jsou totiž tak působivé a mocné, že si je budete chtít vyzkoušet všechny. To však rozhodně nestihnete za jedno odpoledne.

Z konceptu hry by se mohlo zdát, že Kaiju bude rychlovka na jeden podvečer, ale rozhodně to není ten případ. Postup mezi úrovněmi a dobýváním měst je rozvleklou záležitostí, občas možná až příliš - pauzy mezi odemknutím nových schopností a postupem k obtížnějším městům jsou někdy otravně dlouhé.

S odemykáním nových skillů ale také (téměř) přímo úměrně roste zábava. Zatímco zpočátku máte k dispozici jen základní dupání a jeden plasmový projektil, schopnosti z vyšších tříd už naplňují prastarou lidskou potřebu po destrukci mírou vrchovatou. Proříznout mocným laserovým pohledem městský blok a pozorovat budovy, jak se mění v roztavenou suť, je prostě k nezaplacení.

Kapitolou samou o sobě jsou pak nejsilnější schopnosti páté úrovně, které nabízí anihilaci tak ryzí a nespoutanou, že se při jejich používání člověk musí jen maniakálně smát. Kdo by taky nehýkal blahem se slinou v koutku, když pomocí jediného tlačítka uvrhne po vzoru císaře Nera do plamenů celé město.

Pomalý postup hrou mají za vinu hlavně armády světa, které před vámi samozřejmě nepadnou na záda s nohama k nebi. První minuta při útoku na město bývá nerušená, pak však dorazí posily a vy se máte pod přílivem obrněných vozidel, tanků a vrtulníků co ohánět. Čím déle ve městě setrváte, tím tvrdší je jeho obrana. Kaiju-A-GoGo není obtížná hra, ale není ani snadná. Pokud se vrhnete bez rozmyslu mezi děla tanků, dokáží hrdinní obránci zredukovat vaši chloubu na pouhý šrot až nečekaně svižně.

Města se navíc, stejně jako schopnosti monstra, dělí do pěti úrovní podle náročnosti. Takový Vladivostok zlomíte a podrobíte své moci i se základními schopnostmi. Pokud se ale vydáte nepřipravení třeba do Tokia, vysvětlí obrana doutnajícím troskám vašeho robosaura velice rychle, že tam ještě neměl co dělat.

Kde udělali šílení vědci chybu?

Ačkoliv je Kaiju sympatická hra, nevyhnula se jí řada nedokonalostí. Co vás pravděpodobně udiví nejdřív, je podivné ovládání v akční části. Monstrum se totiž ovládá myší, konkrétně stejným tlačítkem, které posouvá kameru. Než si na to zvyknete, dokáže být úspěšné nasměrování ocelového titána docela krkolomnou záležitostí.

Pod přímou kontrolou máte navíc jen dovednosti svého svěřence, auto-útoky provádí sám na všechno, co mu stojí v cestě. Zašlápnout třeba tank mezi vysokými budovami je tak úkol zcela nadlidský, protože dinosaurus bude tvrdošíjně bušit do nejbližšího věžáku, zatímco ostřelování opodál stojícího dělostřelectva bude sebevědomě ignorovat.

Zaměřování speciálních útoků také není úplně ideální, jelikož kaiju s oblibou trefuje všechno, jen ne to, co po něm chcete. Takže sice srovnáte se zemí městskou zástavbu, ale tank, který jste se zasáhnout snažili, často mezi troskami s klidem přežívá. Dá se na to zvyknout, ale proč hra nenabízí možnost si namapovat ovládání na klávesnici, což by bylo daleko přehlednější, je jen těžko pochopitelné.

Korunu všemu pak nasadí situace, kdy se před smrští raket a tankových granátů snažíte zoufale vzít nohy na ramena, ale váš kolos se uprostřed zběsilého úprku suverénně zastaví, aby rozšlapal benzínku, která mu stojí v cestě. Netřeba dodávat, že ho při tom letka bombardérů rozmetá na hadry. V takovou chvíli máte chuť se zakousnout do stolu.

Kaiju-A-GoGo nabízí originální tématiku a obrovskou porci čirého destruktivního štěstí. Obsah dokáže být, zejména vinou pomalého tempa, po čase lehce repetitivní a nejedná se tak o hru, kterou by bylo ideální hrát patnáct hodin v kuse. Pokud ji ale budete brát jako odreagování ve smyslu vyvenčení svého vnitřního maniaka na hodinku, na dvě, třeba po práci, a pokud jí odpustíte technická zaškobrtnutí, dokáže příjemně zabavit.