Just Cause 4

Tentokrát v Solís

Jistě nikoho nepřekvapí, že Just Cause 4 je opět řežba z pohledu třetí osoby s otevřeným světem a s jednoznačným zaměřením na exploze, nerealistickou, avšak zábavnou fyziku a příšerně přehnanou, ale velice příjemnou destrukci. Vše při starém. To také bohužel znamená, že příběh je zase jaksepatří stupidní, plný žalostně plochých, nezajímavých postav a jejich nezáživných motivací.

I přesto je ale potřeba dodat, že působí o fous lepším dojmem než ve trojce. Možná jde jen o subjektivní zdání, ale na rozdíl od staršího sourozence je zdejší zápletka alespoň upřímná. Je to schwarzeneggerovské céčko, které samo sebe nebere dvakrát vážně. Tentokrát dokonce i s vyloženě komediálními scénami. A trocha zamýšlené frašky sedí k celkovému za vlasy přitaženému vyznění daleko lépe než roubovaná snaha o seriózní tóny.

Tradiční revoluci povedete v roli známého hlavního hrdiny Rica Rodrigueze napříč fiktivním ostrovem Solís. Na světy je v sérii obvykle radost pohledět a ani zde tomu není jinak. Krajina je nádherná, členitá, výhledy rozmanité a dechberoucí. Podíváte se do různých druhů lesů, na zasněžené vrcholky hor a proletíte se i rozpáleným vzduchem tetelícím se nad kamenitou pouští. Vršky, pláně, louky i polnosti nepůsobí strojově, uměle, tudíž jim není vůbec žádný problém uvěřit.

Jenže při pohledu na obrovské, lákavé hřiště se víc než kdy jindy nedá ubránit pocitu, že Just Cause trestuhodně mrhá svým potenciálem. Drtivou většinu plochy uvidíte jednou, z dálky a hlavně pouze na zlomek vteřiny při přeletu mezi základnami. Protože to je opět hlavní a v podstatě jediná náplň hry. Metodicky ničit sadu nepřátelských bází, nic víc. Svět je pouze pozlátko, cetka na efekt. Hra by úplně stejně mohla fungovat jako lineární akce (jeden tábor rovná se jeden level), protože okolní krásné prostředí zůstává bez herního využití. Což je obrovská škoda.

Stejně tak příběh přeci může být nevážný a zároveň zajímavý, plný parádních postav, jak nám dlouhá léta překrásně předváděl pan Pratchett. Vzájemně se to nevylučuje. Mise také mohou být plné divoké sandboxové destrukce, ale též mít řadu rozmanitých point a vyústění. Mohou, ale zde nemají. Až na pouhých pár výjimek, ostrůvků v moři složeném z neustálého přelétávání mezi základnami a opakování tří primitivních úkonů.

Jinak řečeno, herní náplň Just Cause 4 sice na jednu stranu není vyloženě špatná, protože svůj tradiční ústřední motiv, tedy destruktivní satisfakci, nabízí taktéž v nezměněné síle a příběh je postaven do klasické role pouhé záminky k rozpoutání pekla. Zároveň by ale hra měla na to být o tolik lepší, kdyby se tvůrci alespoň pokusili ostatní koncepty nějak rozvinout a obohatit.

Brigáda entropie

Designová kostra, kolem níž se vine hrdinův postup, zůstala v úplném základu stejná, ale dočkala se jedné vítané úpravy. Pořád je potřeba s neúprosností dělnických bouří pokračovat vpřed a ukrajovat pro svou věc kusy původně nepřátelského území. Dříve to ale probíhalo skrz poměrně ubíjející plnění procentuálního ukazatele, který vám novou provincii přidělil až ve chvíli, kdy jste na její půdě srovnali se zemí kompletně všechny nepřátelské budovy.

Just Cause 4 oproti tomu představuje mapu, co na první pohled může trochu evokovat grand strategie. Každá fronta na hranicích regionů musí mít přiřazenou jednu z vašich rebelantských jednotek. Pro postup dál je tedy nutné si pohlídat dvě věci. Zaprvé: dokončení jedné centrální mise v provincii, na níž máte zálusk. Prakticky vždy se jedná o přepadení hlavní základny a splnění jednoho ze zhruba čtyř možných úkolů. Který to bude, je vcelku fuk, protože jednoznačným společným jmenovatelem je likvidace monstrózního davu nepřátel a vyhození veškerého okolí do povětří.

Zadruhé: dostatečné množství ozbrojených rezerv. Když například expandujete kus území s dvěma frontami někam, kde budou v sousedství tři nepřátelské provincie, tudíž bude potřeba otevřít tři fronty, a zároveň jedna jednotka musí zůstat na původním území, aby udržela tu frontu ze zmíněných dvou, skrz níž neexpandujete, je jasné, že nejdřív musíte mít v záloze dvě jednotky navíc... Cože?

Že to zní jako naprostý chaos? Na papíře ano. A upřímně, mapa podle toho také zpočátku vypadá jako prvotřídní zmatek. Nemusíte se však bát, žádné taktizování nebo nedejbože přemýšlení po vás nikdo chtít nebude. Pointa je totiž taková, že čím víc způsobíte bordelu, tím víc bojovníků se k vám přidá. A jelikož rozmetat na cucky naprosto všechno, co vidíte, je v Just Cause automatika, s žádným nedostatkem ozbrojených sil se nikdy potýkat nebudete.

Bojovníky ani není potřeba umisťovat ručně, hra pohybuje armádou sama, stačí zavelet. Ve výsledku tak celý zážitek působí plynule a nenuceně. Nikdo vás neláme přes koleno, abyste jak mravenci čistili báze do posledního drobečku. Místo toho dynamicky postupujete mapou, plníte mise, tu a tam něco vyhodíte do povětří, když je nálada. A kde se to na mapě rozsvítí, tam kliknete. Hotovo.

Není to sice na fanfáry za třeskutě hluboký herní design (a nesmysl, že měřidlo bordelu vám roste, i když ničíte struktury v již zabraných provinciích, tedy uprostřed postávající armády spojenců, raději nebudeme řešit), ale hra díky tomu hladce odsýpá a eliminuje tak jeden ze zásadních nedostatků trojky. Nebere vám pískoviště, pokud si na něm chcete hrát, ale zároveň vám kategoricky nepřikazuje si sednout a plácat bábovičky. Což je sympatický přístup a chvalitebné zlepšení.

Postranní hrůzoděs

Nese to však s sebou také jeden negativní dopad. Bez natahování herní doby v podobě nuceného luxování terénu se na závěrečné titulky podíváte tak za deset dvanáct hodin. Kdo by chtěl v solíských pláních a lesích strávit víc času, může se pak vydat jednou ze dvou cest. Buďto létat nazdařbůh a bojovat čistě jen pro radost z boje. Akce je v Just Cause 4 povedená, takže směle do toho, ale jak moc si v podobně bezcílné hratelnosti dovedete nalézt dlouhodobé zalíbení, už je na vás. Druhá možnost je pak pustit se do vyzobávání postranních aktivit.

Ale pozor na ně. Na mapě jich je sice opticky hodně, ale je to jenom trik. Stokrát dostat nakázáno proletět čtyři kroužky ve vzduchu se totiž samozřejmě nedá s klidným svědomím prohlásit za sto vedlejších úkolů. Dohromady jich je tedy asi tak pět. A upřímně, těžko si představit utrápenější hlouček zoufalců.

Jinými slovy, postranní výzvy jsou ve hře vyloženě jen do počtu. Žádná snaha přijít s něčím zajímavým neproběhla a výsledkem je tak nepříliš překvapivě snůška otřesně nudných, unylých, neustále se opakujících úkonů. Zábavy skýtají zhruba tolik co spánková paralýza, tudíž alespoň díky bohu za to, že měli tvůrci tolik soudnosti, aby vás do nich nenutili – jsou stoprocentně nepovinné. Jediné, co z nich krom poškození mozku budete mít, jsou body k odemykání modifikací pro Ricovo lano, ale upřímně, povyražení je s ním dost i v základu.

Provazové hrátky

Samotná akce je v Just Cause 4 opět jaksepatří živočišná. Za to je třeba děkovat prakticky neomezeným pohybovým schopnostem hrdiny. Na scénu se vrací zmiňované spider-manovské lano v kombinaci s padákem a wingsuitem, tedy létající kombinézou. Ke každému objektu se můžete přitahovat nebo ho využít k vymrštění sebe sama jak z praku.

Díky na hlavu postavené fyzice, co neviděla setrvačnost nebo zachování kinetické energie ani z vlaku, lze navíc pohyby řetězit za sebe zcela volně. Třeba vystřelit s padákem jedním směrem, zavřít ho a pak uprostřed volného pádu vyrazit na druhou stranu s wingsuitem. Podobné psí kusy jsou základním kamenem místní hratelnosti a fungují báječně.

Připoutat cokoliv k čemukoliv šlo už minule, v novém dílu se navíc přidává možnost lepit na věci špagáty s balóny, ty je pak zvedají do vzduchu, dále používat lana, co srazí dvě věci k sobě, a provazy, které na cíl připnou trysky. A to klidně všechno najednou. Střelené destruktivní kreativitě se zde meze opravdu nekladou.

Chvíle, kdy pozorujete třeba improvizovanou vzducholoď sestavenou z kontejneru s balóny navrchu, poháněnou tryskou na „zádi“, jak odlétá do západu slunce, zatímco z jejího spodku visí přivázané stádo krav, jsou zkrátka geniální. Bláznivě rotující slepence vraků a výbušných sudů, explodující vozidla zavěšená na jiná explodující vozidla, groteskní vrtule vyrobené z odstřelovačů s raketovým pohonem na zadku – exotermická dadaistická báseň, to je esence zábavy v Just Cause 4.

Možností je skutečně přehršel, tudíž se pomatený tyjátr jen tak neokouká. Ke škodě není ani větší pestrost střelných zbraní, mezi nimiž krom klasických chrličů olova najdete i kousky, které skvěle doplňují fyzikální veselohru. Třeba pušku na poryvy větru. Odfoukávat panáky z útesů a do ohně je parádní kratochvíle. Většina kvérů má nově i sekundární palebné módy, které ještě dál šperkují rozmanitou genocidu.

Neporučíme ani větru, ani dešti

Trailery a propagační materiály před vydáním nezapomínaly pravidelně zmiňovat velkou novinku, totiž přítomnost počasí. Nakonec se ale bohužel jedná o záležitost, která jen vyšumí do ztracena. Ve hře existují tři druhy nečasu – písečná bouře, normální bouřka a tornádo.

Záplava písku je čistá otrava. Dohled při ní máte zhruba dvacet centimetrů a silný vichr vás ve vzduchu smete jak splašený dav před obchoďákem na Černý pátek. Létání s padákem tak můžete dát vale. Což efektivně odstraňuje z hraní jeden z jeho nejzábavnějších prvků, a to samozřejmě není úplně nejlepší nápad. Je to sice na jednu stranu realistické, to ano, ale vážně bylo potřeba lpět na autentickém zážitku z vlastní neschopnosti při písečné bouři ve hře, v níž vám přistane desetitisícitunová bitevní loď na hlavu a hrdinu to ani za mák nevyvede z míry?

Bouřka není o moc lepší. Vidět je taktéž mizerně a nejvýše položené věci jsou bičovány blesky. Vypadá to pěkně, což o to, ale nepřátel je zpravidla tolik, že vám to práci beztak neusnadní. Pokud hrozí, že to naopak schytáte vy, buďte bez obav. Místní blesky totiž nebijí zrovna, ehm, rychlostí blesku – od chvíle, kdy to kolem vás začne jiskřit, máte asi tak tři měsíce na to, abyste úderu uhnuli. A kdybyste si v bouři odešli na kávu a nakonec kvůli tomu výboj koupili, taky se nic neděje. Rico není žádné máslo, oklepe se a běží dál, žádný stres. Skutečný dopad na hratelnost je tedy minimální.

Nejvíce pozornosti bylo při marketingu věnováno tornádům. Tvůrci moc dobře věděli proč. Větrné víry jsou totiž fantastická věc. Nemilosrdně rvou všechno, co není přidělané napevno, lapou to do svých okovů a vyhazují někam do stratosféry, aby nakonec na okolí kouzelně pršely trosky. Nejen že to je odzbrojující spektákl, tornádo hlavně funguje jako centrum přitažlivosti, tudíž se s ním dají provádět výborné triky. Třeba se nechat ve wingsuitu vystřelit manévrem připomínajícím vesmírný gravitační prak.

Alespoň to zní dobře, že? Tak proč ta úvodní zmínka, že počasí nakonec není nic, co by stálo za extra pozornost? Problém je nabíledni. Všechny tři živly zuří jen k tomu určených místech. Jestliže jste (opodstatněně) čekali, že vás někde uprostřed mise z ničeho nic zastihne nečekané hromobití nebo že si přivoláte všemocnou smršť, když budete při dobývání základny v úzkých, odejdete s prázdnou.

Bouřka vás sice opravdu překvapit může, ale za dvacet hodin se mi to stalo všeho všudy jednou. A co je horší, možnosti, jak počasí opravdu podřídit své vůli, v podstatě neexistují. Hromy blesky nebo fujavice sice od určité chvíle jdou svobodně zapnout a vypnout, ale jen v předpřipraveném regionu a ještě pouze pomocí konzole, ke které je potřeba nejdřív přes půl světa doletět. Takové omezení nemá logiku. Proč nedat hráči k dispozici prostě granát na tornáda a vyřešeno? K čemu všechna ta práce kolem efektů počasí, když se s nimi pak reálně setkáte jen v rámci naskriptované příběhové mise?

Mizerné řízení mizerných řidičů

Po technické stránce nemůže být řeč o čistém štítu. Hra vypadá z dálky famózně, o tom žádná, ale jakmile začnete zkoumat textury a stíny z bližší vzdálenosti, odhalíte nepříliš konzistentní kvalitu. Voda je vysloveně divná, cutscény jsou ohavné, jak kdyby je tvůrci natáčeli na Pentiu 100, a občas praští do očí doskakování detailů na úrovni, kdy už tam dávno měly být.

Na konfiguraci i7 7700k + Titan X se hra ve 4K při plných detailech hýbala okolo 45 fps, což se vzhledem k obrovskému světu a mnohakilometrovým výhledům dá jakž takž snést. Osobně jsme nezažili žádný pád na desktop, ale pozor na to. Stížností na častá zhroucení se na fórech najde tolik, že jsme měli asi jen obrovské štěstí.

Své nečesané hlavy na vás také vystrčí docela dost bugů. Většinou se jedná o nepodstatné maličkosti, ale jedu věc ignorovat nelze. Totiž AI tupou jak pumpička na sáně. Pravda, kvantita před kvalitou bylo vždycky motto nepřátel v Just Cause, navíc nehrajeme stealthovku nebo dramatický opus, kde by na tom záleželo. Že je kryt pro protivníky sprosté slovo a budou vám ochotně v houfech nabíhat před rotační kulomet jak na porážku? Čert to vem. Jenže když páchají strašlivé boty i spolubojovníci, což vám taky bez vašeho přičinění dovede pokazit celou misi, už se shovívavost vytrácí.

Nejvíc je to znát, když přijde na řízení vozidel. Umělá „inteligence“ si se samohyby ani trochu nerozumí, což je někdy vcelku komické. Třeba když pozorujete zmateného vojáka, jak tak dlouho bourá do skály, až zahyne v ohnivé kouli explodujícího vlastního vozu. U spřátelených jedinců už je to ale horší. Jistě, napoprvé se snažit dostat spojenecký náklaďák zpět na silnici pomocí sady balónů, protože řidič v záchvatu sebevražedných sklonů majestátně sjel z mostu, je docela sranda. Jakmile to ale udělá každých deset metrů, je to už na pár pohlavků.

Jízdní model je mimochodem druhá věc, za kterou by si odpovědný člověk zasloužil dostat značně nezdvořilý dopis. Vozy se chovají prapodivně, nepředvídatelně, někdy zvláštně nedotáčejí, jindy zase přetáčejí a vůbec to působí, jak kdyby vám spolujezdec neustále sahal do volantu. Nejhorší je ale kamera. Při nasednutí se zamkne do bizarně klaustrofobního úhlu, odkud ji musíte pokaždé ručně namířit kupředu. Což ale pomáhá jen částečně, protože šíře pohledu zůstává nesmyslně úzká a nejde ji změnit. Korunu nasazuje fakt, že se pohled kamery sune o něco pomaleji, než zatáčíte. Což znamená, že při projíždění serpentin bude pravidelně střed záběru směřovat lehce mimo osu, malinko do protipohybu vozidla. Z toho se člověku bez nadsázky dělá fyzicky špatně.

Poslední věc, na kterou je potřeba nadštít trochu kritiky, je uživatelské rozhraní v menu. Pokud jste si mysleli, že hůř než ve Falloutu 76 už to nejde, počkejte, až si zahrajete Just Cause 4, protože na vás čeká binec, ze kterého by se zakuckal i Jan Tleskač. Mapování kláves absolutně nedává smysl, v každém druhém podmenu je bez zjevného důvodu rozložené jinak, myš sice využitá je, ale zhruba v polovině případů s ní bůhvíproč nelze klikat a funkci místo toho musíte potvrzovat náhodnou jinou klávesou a podobně. A zkuste si tipnout, jak se přepínají modifikace lana... Už jste si tipli? Ne, špatně. Dělá se to tak, že nad příslušným polem neustále držíte levé tlačítko myši a zároveň při tom střídáte možnosti pomocí kláves Q a E. Paráda.

Jde to, ale...

Marná sláva, věnovat se hlavní herní náplni Just Cause 4, tedy akrobatickému, výbušnému násilí, je pořád zábava. Možností nabízí dostatek, tudíž vás nechá si náležitě vyhrát, pokud si nezapomenete na cestu přibalit potřebnou dávku zlomyslné tvořivosti. To se titulu jednoduše nedá upřít. Zároveň ale nelze nepocítit celkovou únavu konceptu. Hra je prostě až moc podobná svým starším sourozencům. Opatrná evoluce je jedna věc, ale když od sebe dvě hry skoro nerozeznáte, už je to na pováženou. Mělo to zachraňovat počasí, ale nepovedlo se.

Nejistota, který díl máme vlastně před sebou, byla příčinou velmi slabého prvního dojmu. Po pár hodinách brblání se však člověk dostane do správné nálady a tak nějak se nechá unášet proudem. Nohu přes bok pramice, aby se prsty máchaly na hladině, otěže myšlenek na volno. Zhruba něco v tom stylu, jenom s deštěm doutnajících trosek, padajícími letadly, panáky odlétajícími do vesmíru a všeobjímajícím ohnivým infernem. Zen, jak má být.

Tohle hra stále umí. To je její kouzlo. Čiročirá, absurdní, neustávající akce. Mentální klystýr takové síly, že budete přemýšlet v jednoduchých větách složených z jednoslabičných slov. A nebudeme lhát, je to svým způsobem uvolňující i napočtvrté. Na druhou stranu, řežba je sice sama o sobě fajn, ale před bolestně zřejmým faktem, že by Rico se svou sérií pro příště už nutně potřeboval výraznější posun (třeba tak, jak se to povedlo Kratovi), se skrývat nejde.

Čtyřka nabízí pár drobných designových změn, většinou k lepšímu. Ale jestli si produkt, který zkrátka vypadá a hraje se jak datadisk ke trojce, navíc s technickými problémy, zaslouží prezentaci hodnou zcela nového titulu a k tomu patřící cenovku, už je otázka. Zodpovězte si ji sami, ale my kroutíme hlavou.