Journey
Journey je překvapení roku a absolutní nutnost všech hráčů, pro něž jsou virtuální světy více, než jen hřištěm k bezduchému ubíjení dlouhých chvil. Pro každého s trochou umělecké duše je Journey nikoliv možnost, ale povinnost.
Netrvalo to dlouho, něco málo přes dvě hodiny, ale i tak relativně krátký zážitek může posunout chápání videoher a šeredně zamíchat s vaším osobním žebříčkem top titulů posledních několika let. Podvodní flOw byl příjemným překvapením, rozkvetlý Flower definitivně přesvědčil i ty největší škarohlídy o možné umělecké stránce videoher a Journey se s melancholickým nádechem dotýká dokonalosti. Zanechává hluboké pocity a prostor k příjemnému rozjímání.
Journey má totiž nepopiratelný duchovní rozměr, stejně jako japonská haiku pohladí vnímavého hráče na duši a nutí k zamyšlení. Strávit tak týden s partou vývojářů z týmu thatgamecompany a nahlédnout do jejich nákresů a poznámek; prolistovat artbook na křídovém papíře, pustit do smyčky soundtrack a na stěnu přibít kus rudé látky s mystickými obrazci. Sběratelské edice titulů jako Journey bychom vyvažovali zlatem!
Cesta pro náročné
„Kolektorku“ téhle hry byste ale v obchodě hledali zbytečně. Journey vychází nenápadně, bez většího humbuku na PSN/SEN, exkluzivně pro velkou videoherní mašinku od Sony. A rozhodně nejde o hru pro každého. Stejně jako letecké simulátory ocení pouze skupina nadšenců, ani tajemná a silně pocitová Journey nekápne do noty těm, kteří vyžadují nalinkované dobrodružství s danými pravidly a jasnou skladbou dílčích úkolů.
Bezejmenná postava v kápi vyráží na Cestu (Journey) kdesi v srdci pouště. Zlatavá zrnka zalitá žhavým sluncem, šedé náhrobní kameny, rudé pruhy látky vlající ve větru, ošlehané ruiny jako odkaz dávných civilizací a v dáli majestátní hora, přitahující poutníky jako gigantický magnet.
Žádné speciální schopnosti, pouze výkřiky do ticha, svolávající bytosti v podobě poletujících fáborků, jež vám umožní na omezenou dobu vzlétnout a překonat příliš vysoké překážky. A pečlivě ukryté světelné znaky, které prodlužují rudý šál a zvyšují dobu letu.
Do hlubin hráčovy duše
Není to na hru přeci jen trochu chudá skladba? Zdání klame - stačí vyzdvihnout již zmiňovaný Flower, který rovněž dokazuje, že méně je mnohdy více. Journey se navíc nebojí riskovat a zabrnkat na hráčovu duši a jeho vnímání reality nejen ve virtuální show, ale rovněž ve světě před televizní obrazovkou.
Příběh, jehož hloubku plně odkryjete až v samotném závěru, je tak servírován prostřednictvím rozvíjející se mozaiky a nepřímo nutí aktéry k zamyšlení a vlastní interpretaci. Vše beze slov, ale s takovou intenzitou, jakou by hře mohla závidět i většina upovídaných kousků.
Neméně důležitou roli zde ovšem hraje i dokonale sladěná kompozice obrazu a hudby. Samotné zpracování pouště, animace schvácené postavy brodící se rozpálenými dunami, pohyb písku ve větru, běsnění bouře a pocit z nekonečného prostoru vám na začátku vezme dech, ale ani zdaleka vás nepřipraví na scény, které se objeví v dalších fázích hry.
Doteky světla
Journey se dokáže nebezpečně zavrtat pod kůži, pokud jí to ovšem dovolíte a budete vnímat vše, co se na obrazovce děje. Samozřejmě můžete hrou prolétnout stejně jako každou jinou arkádou, ale v takovém případě budete pravděpodobně zklamáni a zároveň se dobrovolně ochudíte o to nejcennější, co hra nabízí. Znáte ten pocit, když jen bezcílně bloumáte lesem a koruny stromů prozařují sluneční paprsky. Nebo když ležíte na pláži a sledujete zapadající slunce. Okamžiky nezkažené přítomnosti, čiré radosti ze života, kdy zapomenete na všechny strasti a jen se necháváte unášet příjemným pocitem, že všechno je tak, jak má být.
I o tom je Journey. Zastavit se na nejvyšší písečné duně a sledovat okolí. Poutník usedá, medituje a nechá vás obdivovat dech beroucí scenérii, barevně sladěnou k dokonalosti, podkreslenou hravými tóny hudby a vzdáleným zpěvem poletujících bytostí.
Divoká hra emocí
Pocit čiré radosti ale nezůstává věčně. Autoři omámí hráče zdánlivou nedotknutelností a vzápětí je srazí ke dnu pouhým pohledem na rozpadající se chrám, zahalený ve víru písečné bouře. Barevná paleta se radikálně mění, hudba získává temný nádech a doposud rozmazlovanému hráči se najednou nechce jít dál - začíná mít strach.
A bude hůř! I v tomto na první pohled poetickém virtuálním světě dlí bytosti, jež potkáváme v těch nejhorších nočních můrách. Nemají krví podlité oči, nevraždí motorovou pilou a netrhají vnitřnosti, ale zaručeně vás připraví o to nejcennější. Hrůzu a pocit pokory vystřídá takový vztek, jaký jste při hraní už dlouho nezažili. Nastoupí odevzdání, v dáli se blýskne jiskřička naděje a temná mračna odhalí horu - cíl je blíže, než kdy předtím.
K Journey se ještě několikrát vrátíte; zhruba dvouhodinová seance jde opakovanému hraní na ruku. Navíc se vás zmocní tíživé nutkání, že jste ještě neřekli poslední slovo, ať už jde o nevyřízené účty nebo o pocit, že tentokrát to prožijete lépe. Třeba s dalším poutníkem přes PlayStation Network, který vám bude na blízku v nejtěžší chvíli.