Jamestown: Legend of the Lost Colony

Trocha historie

Nezávislí vývojáři z Final Form pro svou hru potili krev dobré dva roky a celý projekt si zacvakali z vlastní kapsy. Představa byla taková, že vytvoří jednu z těch tvrdých vertikálních stříleček, jakým se od drsných 80. let až do zhýčkané současnosti daří zejména v Japonsku. Jednotlivé vyjmenovávání titulů a přirovnávání nechme na jindy – postačí akorát, když zmíníme střílečku Progear (2001) od japonských CAVE/Capcom, jejichž zplozená zběsilost se použila jako pomyslný stavební kámen Jamestownu. A když už Final Form hledali v Japonsku, padl jim rovnou do oka i božský režisér Hajao Mijazaki se svou Naušikou z Větrného údolí (1984) a Laputou: Zámkem v oblacích (1986). Díky nim Jamestown dostal onen půvabný styl, jaký tvůrci dál ještě ladili do podoby 17. steampunkového století.

„Píše se rok 1619 a já jsem jen tak tak unikl jasné popravě, jež byla na příkaz mého krále. Mohl jsem dožít někde v klidu a míru, spalující touha očistit své jméno však byla silnější. Osud mne dohnal až sem – na samý okraj známého světa. Mnozí tento kout nazývají Novým světem. Římané mu přezdívali Mars.“

Po úvodním slovu se spustí klávesové smyčce budující velkolepou atmosféru a husí kůže šimrající v šíji, rozšířené zorničky a úsměv ve tváři samy za sebe odměňují úvod, jaký se ve videohrách moc často nevidí. Ještě bych přisadil, že po skutečně dlouhé době si všímám toho, že videohra dokáže mít vtipné a zároveň zábavné motto: „Mars is waiting. Bring your friends.“

Jamestown, jak může název napovědět, hraje proti času a utváří svou vlastní fikci: první anglická kolonie se tudíž nenachází v Severní Americe, ale na Marsu a Sir Walter Raleigh objevuje Nový svět zpoza masivnější a pulsnější varianty létajícího vozítka z Naušiky/Laputy. Válka mezi Spojeným královstvím a Španělskem běsní a Sir Walter Raleigh si řekne, že když zasáhne proti sjednoceným silám Marťanů a Španělů, král by mu tu milost nakonec mohl dát. A protože to nebude vůbec lehký boj, může si Walter Raleigh (hráč) zavolat na pomoc další tři dobyvatele, třeba Johna Rolfa, Johna Smithe nebo Johna Whita (hráčovy kamarády, kteří si tak z dějepisu mohou společně dělat dobrý den).

Dál už jen palba

Anglo-američtí recenzenti by z fleku napsali, že Jamestown spadá do střílečkového žánru bullet hell, známého též pod názvem maniac shooter. V praxi to znamená, že ačkoli se dá létat ve čtyřech rozdílných vozítkách, každé po jednom základním a druhotném útoku, pořád je to peklo! A i když je hra ve čtyřech lidech logicky nejzábavnější volbou, navíc pokud jsou dobrými kamarády, ani to automaticky neznačí, že se u Jamestownu bude zívat.

Obrazovka je totiž stále zaplavována množstvím vystřelovaných nepřátelských projektilů, u kterých stačí jediný dotyk a jeden život v trapu. Pokud se nicméně daří, Jamestown se dokáže odvděčit takzvaným Vaunt módem, který nabízí omezenou nesmrtelnost a navýšenou sílu útoků. O nic spásného vyloženě nejde, ale když hoří za prdelí, tak se to náramně hodí.

Prokletí takovéto hry: téma je na svou herní náplň prostě a jednoduše předimenzované. Nechápejte to ale jako bůhvíjakou výtku! Jenom se pak na konci hry, která vlastně nebere konce díky promyšlenému konceptu, několika úrovním stoupající obtížnosti a možností pochlubit se na internetu dosaženým skóre, cítíte poněkud zklamaní, že z toho není něco víc než ‚jenom‘ výtečně odvedená tvrdá vertikální střílečka.

Jamestown probouzí takovou fantasii, o jaké se vám u arkád ani nesnilo; stejně jako byste si nikdy nepomysleli, že videoherní hudebník dokáže rovnou měrou skládat pocty jak sérii Contra, tak Claudu Debussymu – Francisco Cerda s tvůrčím týmem Final Form zkrátka válí!