James Bond 007: Blood Stone
Nový Bond je příjemnou, byť ani zdaleka ne bezchybnou jednohubkou anebo spíše lehkou večeří. Nestrhne vás, ale zároveň ukáže několik velmi příjemných a atmosférických kousků, jako je třeba typicky bondovský úprk před masivním důlním vrtákem. Je to prostě typický případ relaxační (což neznamená lehké, naopak!) hry, která vám nenutí za každou cenu pocit bombastičnosti a výjimečnosti.
Další informace
Výrobce: | Bizarre Creations |
Vydání: | 5. listopadu 2010 |
Štítky: | filmová hra, third person, stealth, krimi, bojová, akční |
Nene, Bond skutečně není laciný a mizerný přílepek k filmu. Jde si vlastní cestou a tak trochu zaskakuje ve chvílích, kdy o dalším osudu filmového Bonda nebylo jasno (MGM zkrachovalo a nebylo zač točit...což už se vyřešilo). Bohužel to ale není ani samostatná pecka jako kdysi Riddick. Na to má málo vlastního stylu. Což je vzhledem k tomu, že nová reimaginace Bonda s Danielem Craigem, k níž se samozřejmě hlásí i Blood Stone, právě těmito atributy disponuje a staví na nich, poněkud zarážející.
Nicméně viníka hledejme v autorovi scénáře: Bruce Feirstein už má za sebou pár předešlých bondovských her a hlavně scénář k filmům Zítrek nikdy neumírá či Zlaté oko...a to je zatraceně jiný Bond. To je uhlazený elegán, až seladon s nažehleným vzezřením Pierce Brosnana, nikoliv živelný zabiják Daniel Craig, který má problémy s autoritami i udržením si zdravého vztahu (doslova). Takže se nám po celou dobu ve hře sváří dva koncepty, které ne vždy dělají finálnímu obrazu dobrou službu.
Když Craiga mluví Craig
Základní styl je univerzálně bondovský. Teroristé, hrozba civilistům, míru, světu a tak podobně. M s tváří a hlasem Judi Dench vypouští z řetězu Bonda, který se od Athén dostává řetězcem stop přes většinu známého světa, což rozhodně propůjčuje James Bond 007: Blood Stone potřebnou atraktivitu prostředí. Athény, Istanbul, Monako, Sibiř a tak dále. Na rozmanitost prostředí si zde určitě nemůžeme stěžovat, byť často poutavé scenérie není kdy sledovat, protože se řítíte stovkou úzkými uličkami dané metropole a snažíte se udržet se za prchajícím padouchem.
Tím se dostáváme k druhé věci, či spíše věcem, které tvůrci z Bizarre Creations kombinují poněkud lépe než Feirstein své prvky. Dá se říci, že celý Bond kombinuje dva herní prvky – akci vycházející z násilí proti lidem, což je způsob jak honosněji říci, že jdete, střílíte protivníky a sem tam lámete vazy, a jízdu, ikonickou jak pro bondovky, tak pro Bizarre Creations, kteří mají na svědomí třeba Blur či sérii Project Gotham Racing.
Toto je má pistole, není žádná jiná
Střílecí složka je solidní, byť ne špičková. Cesta je vcelku jasně vymezena, není kam utéct, uklouznout, prostě vzhůru koridorem. Proč ne, patří to k dnešnímu standardu, lidé to mají zjevně rádi a zrovna u Bonda je příběhové sevření, které si logicky vynucuje lineární přístup ke hře, rozhodně omluvitelné.
Akce příjemně připomíná filmy. Kryjete se, vykouknete, zamíříte, a pokud nejste zrovna začátečník, se svým věrným Waltherem instantně vyrábíte mozky v rozletu. Tedy bez těch mozků, protože v Blood Stone krev nenajdete, byť je hra notně násilná a animace umírání jsou (ne)příjemně realistické. Protivník se prostě po zásahu do hlavy „vypne“ a složí, žádné patetické animace. Pro atmosféru to překvapivě dělá hodně.
Podobně napomáhá i Bondova zranitelnost. Není to žádný nezranitelný bijec. Sice se rychle doléčuje v rámci dnešních trendů, ale stačí nepodařená chvilka, kdy se vystavíte přímé palbě protivníka, a můžete loadovat. Pár zásahů vydržíte, ale na nějaká Rambo tažení to skutečně není. Je tedy třeba občas plánovat a nevrhat se do boje po hlavě.
Ostatně, ne nadarmo má Bond ve vínku instantní zabití mile brutálními chvaty (jasně vede romantické objetí s růžovoučkým sklouznutím na podlahu, jež vyústí ve zlomený vaz objímaného), která šetří náboje a zároveň nabíjí takzvaný Focus Aim, jenž vám na chvíli zpomalí čas a automaticky zamíří na drzá čela nepřátel. Sice jsme to, stejně jako většinu ostatních prvků, někde viděli, že Same Fishere, ale ano, funguje to. Jen nezkoušejte triky „počkám až přijde k rohu a pak mu zlomím vaz“ kupříkladu na drsné ruské žoldáky, mají tendenci se rohům vyhýbat a pak vás pokropit z AK-74.
Slídivý agent
Plíživý postup hrou je rozhodně příjemnější a atmosféričtější než přímočarý akční postup. Nahrává tomu samotný fakt, že základní zbraní je pistole Walther s tlumičem a nejde ji vyměnit. Druhou zbraní je většinou nějaká útočná puška, výjimečně granátomet, brokovnice či odstřelovačka. Víc jak dvě zbraně přitom nepoberete a velmi rychle zjistíte, že basa tvrdí muziku a pistole dělá zabijáka.
I když se prozradíte a spustí se masivnější přestřelka (což se stane dříve nebo později), pořád platí, že rána do hlavy zabíjí. Nemusíte vše kropit, byť v krátkých dávkách, z automatu, když se stačí zvednout z krytu, rychle zamířit, vystřelit a zase se schovat, zatímco cíl již tuhne. V taktičtějším postupu hrou pak silně napomáhá poněkud kontroverzní supermobil, který umí nejen skenovat důležité dokumenty, ale i odhalovat polohu a typ protivníků. Tohle přesně zavání stylem vynálezce Q, který vytahuje z rukávů podobná výjimečná zařízení a patří k onomu staršímu Bondovi.
Na druhou stranu, ve hře to i přes lehké snížení realismu funguje. Pokud chcete postupovat takticky, budete mít mobil rádi. Závody, tedy přesněji řečeno stíhání protivníků, ať již v lodi, autě či skútru, budete mít zcela jistě rádi také, byť je to do příběhu občas narváno až příliš brutálně. Prostě se tvůrci spokojili se šablonou střelba-stíhání, konec, případně ještě střelba před koncem. Po dvou hodinách to začne být otravné, hra sice „přešaltuje“, ale o hodinu ze své cca sedmi až osmihodinové jízdy později, než by bylo třeba.
Záznam, který není bez poskvrnky
A to je hlavní problém Bonda. Je víceméně dobrý, ale vždy si řeknete nějaké to „ale“. Akce je dobrá, ale chrlení protivníků je někdy až příliš intenzivní (nicméně mrtvých je tu méně než v CoD: Black Ops a díky tomu paradoxně Bond působí realističtěji než třeba jednomužná genocida na Kubě). Závody jsou adrenalinové, ale přicházejí příliš předvídatelně. Na druhou stranu, příběh není studnicí originality, ale(!) ke konci velmi příjemně nabírá na stylu a tvrdosti.