Iron Harvest

Touto pravdou se zřejmě řídili i vývojáři z německého studia King Art, když vymýšleli, jak zpracovat Iron Harvest. Tematiku měli solidní: Nádherně neotřelé univerzum 1920+ malíře Jakuba Różalského, kde na polích obdělávaných chudými rolníky drtí obilí ocelové nohy obrovitánských mechů. No a co se týče mechanik… Proč znovu objevovat Ameriku, když se člověk může inspirovat u poručíka Winterse?

Wintersem je v tomto případě Company of Heroes. A to je vzor jako hrom. Kultovní druhoválečná strategie sice vyšla už v roce 2006, ale dalo by se docela úspěšně tvrdit, že její návykový mix chytré pěchotní taktiky a mohutných tankových útoků od té doby nikdo nepřekonal, a to včetně druhého dílu z východní fronty.

Iron Harvest je, nebo by chtěl být, taková Company of Heroes 3 v jinačím kabátku. Veteránům tady bude povědomé opravdu úplně všechno: drasticky omezená stavba základny, důraz na boj, nikoliv na produkci a ekonomiku, pěchota zorganizovaná do stmelených jednotek spoléhajících se na krytí za překážkami, speciální schopnosti a obchvatné manévry, no a samozřejmě tanky, pohyblivé bašty rozsévající smrt, které jsou schopné zdevastovat všechno, co jim přijde pod kanón – dokonce i tu kýženou kamennou zídku, která chrání vaše pěšáky před nepřátelskými kulkami.

Akorát jsou tu místo tanků mechové, obří kovové obleky, do nichž jsou naládovaní stateční piloti. Upřímně to, co do herního projevu, není zas taková změna. Místo lehkých, málo obrněných rychlých tanků jsou tu lehcí, málo obrnění rychlí mechové. Místo těžkých tanků jsou tu opevněná dupající monstra. Místo samohybného dělostřelectva tu je obří dělo, co kráčí po svých. A ano, všichni mají slabší zadní brnění, takže je pro dosažení nejvyššího destruktivního efektu musíte oběhnout. Prostě všechno při starém.

Jenže to samozřejmě zas tak při starém není, protože jakkoliv můžete mít rádi svoje Panthery a Tigery a Shermany, jejich čelní útok se čirou vizuální působivostí absolutně nemůže vyrovnat tomu, když vám jedním krokem rozšlápne barák obří robot.

Místní specialita: pečený Sas

Iron Harvest tuhle nádherně megalomanskou, za vlasy přitaženou estetiku vytěžuje opravdu na maximum. Někteří mechové jsou celkem nudní běhavci s kanónem, ale jiní vypadají jako znetvoření železní pavouci či parní lokomotivy s nožičkami – a Rusové (v místním alternativním vesmíru „Rusvěti“) si dokonce hýčkají naprosto absurdního mecha, který má místo rukou dvě gigantické kosy.

Vznikají scény, které prostě chcete vidět a řídit, chcete sami sebe uspokojit tím, že v rychlém sledu doslova upečete dvacet Sasů, tedy místních Němců, když je překvapíte plamenometným mechem. A aby té přepálené (v případě oněch Sasů vyměňte předponu za při-), spektakulárně béčkové akce nebylo málo, polská (pardon, „polanská“) hrdinka Anna do boje posílá cvičeného medvěda. A Ruska Olga jezdí na tygrovi.

Kdybyste sebrali všechny assety, všechna tahle úžasná umělecká díla, a prostě s nimi reskinovali Company of Heroes, výsledkem by pravděpodobně byla neoddiskutovatelně skvělá hra. Jenže to se v případě Iron Harvest tak úplně nepovedlo.

Jak jsem říkal, všechny ty základní ingredience tady jsou, každičká řádka receptu v kuchařce byla odškrtnuta, a to včetně drobností – poškozené jednotce můžete přikázat ústup a ona začne zběsile utíkat zpátky do základny, kde se vyléčí, pěchota umí sebrat zahozené zbraně či děla, zabírání kontrolních bodů funguje zcela identicky.

Až na to, že během vaření byla cibule nakrájena na maličko větší kostičky, než bylo předepsáno, voda bublala o minutku déle, místo špetky pepře to byla špetka a půl. A výsledkem je něco, co svůj vzor připomíná opravdu jen na první pohled. Konkrétně tedy bojový systém, který kompetentně funguje, ale zároveň z něj každý veterán Company of Heroes po několika málo minutách pocítí pachuť na jazyku.

Chaos na bojišti

Nejvíc ze všeho za to může skutečnost, že systém krytí, velká to deviza CoH, v Iron Harvestu funguje výrazně hůř. Místo aby se na bojišti formovaly nějaké koherentní linie, aby bylo nutné dobývat opěrné body, zídku, baráček, živý plot, většina bojových střetnutí degeneruje v naprostý chaos. Nepřátelská pěchota si nedělá absolutně nic z toho, že se vaši muži kryjí za kládami, a buď je oběhne, nebo, a to je ještě šťavnatější, se ukryje za tím stejným krytem z druhé strany a v poklidu pálí do živého.

Nejdřív jsem se snažil naslouchat svým instinktům z druhé světové války a soustředit většinu své pozornosti na správnou poziční taktiku. Chystal jsem přepadení, plánoval vhodné palebné úhly a stále jsem nemohl pochopit, že i na normální obtížnost řada misí v kampani končí restartem. Než jsem konečně prozřel a uvědomil si, že odpovědí na všechny mé problémy je… chumel.

Tato bájná taktická vymoženost, která z lidské paměti vymizela někdy mezi dobou kamennou a bronzovou, se mi v Iron Harvest nesmírně osvědčila. Vytvoř si blob jednotek s rozumnou kompozicí – něco protipěchotního, něco protitankového. Pošli blob kupředu. Nech blob, ať bezmyšlenkovitě rozstřílí (v případě Rusvětů poseče) všechno, co mu stojí v cestě.

Hlavní taktickou výzvou je včasná oprava poškozených mechů připravenými skvadrami inženýrů a zajištění toho, aby vaše protipancéřové dělo střílelo do mecha, nikoli do pěchoty, proti níž absolutně není efektivní, protože jeho posádka bohužel této pokročilé myšlenkové operace není schopná.

Ničemu nepomáhá ani zmatené uživatelské rozhraní, kde musíte nešikovně šipkami posouvat seznam všech svých jednotek, který by měl být podle mého názoru v celé své kráse dostupný za každých okolností, nebo kde se příkaz k průzkumu bojem zaregistruje pouze klikem na bojiště, nikoli na minimapu, což je přitom věc, kterou vám dnes umožní snad každá strategie podobného ražení.

Makrogenerál

Veterán CoH tedy po chvíli zjistí, že hraje výrazně jinou hru, než si zpočátku myslel. A to není nutně špatně! Pokud vás starost o individuální jednotky a jejich konkrétní pozici zas tak nebere a bitvu byste raději vedli na makroúrovni, Iron Harvest se o vás postará. Kampaňové mise jsou občas velice těžké a rozhodnutí, jestli právě vyrobeného lovce mechů pošlete na západní část mapy, kde se právě pokoušíte o průlom, nebo na tu východní, kde naopak stěží odolává vaše poslední barikáda, může rozhodnout o úspěchu a neúspěchu celého podniku.

U Iron Harvestu rozhodně musíte přemýšlet, zvlášť v těch misích, kde se třesete z neustálého tlaku, kde bojujete sami proti třem nepřátelským základnám a až po několikerém opakování si uvědomíte, jak se chovat, abyste vůbec měli šanci uspět.

Jiné mise jsou spíše odpočinkové, jako když se Olga plíží městem a naslouchá cizím hovorům nebo když Anna vede pár polských partyzánů skrz okupované vesničky a nemá žádnou možnost svou armádu posílit. Je logické, že v tu chvíli vám autoři prostě nemůžou do cesty postavit větší množství nepřátel, než je vaše hrstka statečných schopná zvládnout.

Výsledkem je velmi příjemné tempo, protože okamžiky tlaku a frustrace jsou vyváženy špetkou vítaného klidu, kdy můžete vesele obdivovat, s jakou další kovovou bestií si to budete za chvíli hrát. Mise jsou navíc propojeny velmi solidním příběhem včetně cutscén, které sice řemeslnou kvalitou neoslní, ale v i tak se postarají o řadu až překvapivě emocemi nabitých momentů.

Mohl bych si možná stěžovat, že se příběh bere až moc vážně, že se příliš snaží kriticky komentovat brutalitu války a útlaku, že se nebojí sáhnout do úplného tělesného hororu – to všechno v kontextu světa, v němž se tvůrci zbraní zjevně místo inženýrských příruček založených na reálné fyzice inspirují brakovým anime.

Nechci ale zbytečně píchat hnidy, protože člověk si, jak to tak bývá, zkrátka zvykne a pravidla prostředí postupně přijme. Když se ve vypjatém momentu z nebe snesl záporák v ohromném mechovi, co má místo rukou pro změnu zase takové ostré vrtulky dělající bzzz a šlehající pancíř a maso bez rozdílu, bodl mě do srdce nečekaný osten strachu a respektu.

Kampaň je dlouhá a variabilní, což je jedině dobře, protože kromě ní toho Iron Harvest zas tak moc nenabízí. Nabídka skirmishových map pro hru jednoho i více hráčů je velmi omezená a až v budoucích updatech dorazí nové, spolu s lákavými prvky, jakým je třeba kooperace v kampani nebo možnost nastavit jednotkám automatické spouštění schopností.

To je na jednu stranu dobré znamení, protože se dá předpokládat, že Iron Harvest v příštích měsících poroste do krásy, na stranu druhou se plánovaným přídavkům vůbec nedivím, protože hře nějaký ten dlouhodobý obsah poté, co dohrajete kampaň, zkrátka chybí.

Mikrosekání

Přes všechna výše popsaná zklamání, z nichž mě nejbolestivěji štípl zbytečně nedokonalý bojový systém, bych byl ochotný za hezky zpracovanou kampaň, unikátní estetiku a všeobecnou kompetenci hře poslat osmičku, byť s odřenýma ušima. Jenže humanitárnímu konvoji, který ji převážel do místa verdiktu, bohužel hodila ruční granát pod kola technická stránka.

Iron Harvest má v tomto ohledu neoddiskutovatelné problémy. Zkoušel jsem ho na dvou různých, svým výkonem více než dostačujících počítačích, a to na několika různých grafických nastaveních, a nebyl jsem schopný se zbavit občasného, až příliš častého záseku – a pokud přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem posouval kameru, to jedno krátké obrazové škytnutí mě teleportovalo někam na kraj mapy. Jednou mi hra vymazala postup misí a začínal jsem znovu. A mnohokrát se mi stalo, že jsem postřílel skupinku nepřátel, ale jedna z mrtvol byla dále vedena jako aktivní sok, takže do ní celá moje armáda zběsile a bez přestání šila jednu salvu za druhou.

Polanie si zaslouží zachránit

Iron Harvest tedy není vytouženým nástupcem Company of Heroes, ale zároveň dokáže celkem stabilně stát na vlastních mechanických nohou. Je to fajnová strategie, kterou autoři hodlají adekvátně rozšiřovat na multiplayerové a skirmishové frontě. Kdo chce zažít dobrodružství ve světě 1920+ a příliš mu nevoní deskovka Scythe, místní příběhovou kampaň si zaručeně užije, i když ho možná bude stejně jako mě hlodat neodbytný pocit, že to mohlo a mělo být o něco lepší.