Iron Brigade

Příběh, jakkoli nehraje první housle, vám ve většině situací vyloudí úsměv na tváři. Příjemně rychle ubíhá, nevnucuje se a nemá ambice být tím hlavním a jediným, co vás u hry udrží. V zájmu zachování zdravého rozumu se nesnažte přijít událostem na kloub a pouze je akceptujte jako holý fakt.

Ocitáte se ve světě po 1. světové válce. Většinu lidí zabil poslech nakaženého rádiového vysílání. Dvě z přeživších osob však vysílání obdařilo (zmutovalo?) obrovskou mocí a schopnostmi. Dva váleční veteráni, kterým je jedna planeta malá.

Frank, který přišel ve válce o nohy, zkonstruuje mechanické pochodující zákopy. Vlad vynalezne monovizi (předchůdce televize, Jára Cimrman se obrací v hrobě). A jen na vás je, abyste Vladovi zabránili v obsazení celého světa monovizními potvorami. Divné? To je slabé slovo, ale funguje to skvěle. Na vysvětlování však není čas, příběh se teprve rozjíždí a svět vás potřebuje.

Cesty za poznáním

Boje vřou na všech kontinentech. Mapy nejsou z největších, ale o to více jsou efektní. Kreslená až komiksová stylizace bojiště působí velmi příjemně a sedí k použitému humoru. Pokaždé jste vybízeni k vymýšlení nových taktických prvků a úskoků a jen velmi málo stacionárních objektů lze na mapách zničit. Je to však pochopitelné, jelikož by pak mohl nastat problém s pohybem nepřátel a tower defense základ celé hry by se zhroutil sám do sebe, jako černá díra.

Vlad dokáže velmi efektivně kombinovat typy monster, kterým budete čelit. Proto je zásadní výběr správných prostředků všeobecného ničení před každou misí. Rozhodovat se mezi těžkými kulomety, minomety, ostřelovacími puškami a následně k nim správně přiřadit podporu věží je složité, navíc jste s každou další misí nuceni vymýšlet nové kombinace. Všechno má totiž své klady a zápory. Pokud chcete mít spoustu zbraní, neunesete už tolik pomocných věží a naopak. Jedině správné vyvážení vám pomůže se vypořádat s nepřáteli, což je hlavní zdroj zábavy.

Vaším úkolem v každé misi je, stejně jako v každé jiné tower defense hře, zabránit stovkám nepřátel, útočících ve vlnách, ve zničení základny, letiště nebo nemocnice. Ve velmi krátkých pauzách sbíráte zbytky, které vypadly ze zničených nepřátel a stavíte si, případně vylepšujete vaše věže.

Někdo to rád akční, jiný strategicky

Náplň akční části veskrze záleží na typu a úpravě zákopu. Milovníci boje tváří v tvář a pachu střelného prachu se zaměří na zbraně a za malé pomoci věží rozcupují nepřátele sami. Oproti tomu jiní, taktičtěji smýšlející hráči, se zaměří na levnou stavbu věží a během misí spíše sledují, co se děje, kde je potřeba přistavit a kde naopak ubrat.

Ať už si vyberete jakoukoli cestu, čeká vás frenetická akce a střílení po všem, co se pohne. Deset sekund oddych a zase znovu dokola. Pohled z perspektivy třetí osoby během akční části je přehledný a díky inteligentní kameře se na mapách nezasekáváte a neztrácíte. Což je téměř nový div světa, váš několikatunový miláček se totiž autenticky nedokáže otočit na pětníku.

Pocit ze střelby je krásný, zvlášť v pozdějších chvílích – artilerie se vám doslova dostane pod kůži už po prvním výstřelu a následném výbuchu. Ve stejném duchu procházíte každou mapou na všech kontinentech.

Ve dvou se to táhne příliš snadno

Z určitého úhlu pohledu jde o velmi stereotypní zábavu, ale možnosti změny zbraní, věží, zákopů či mechanických noh vás nutí vymýšlet novou taktiku i v naprosto totožné misi. Bohužel se příliš nepovedl systém kooperace. S více lidmi v kooperaci ztrácí taktika smysl, protože ji jednoduše nepotřebujete.

Příslovečná tuhost protivníků se sice časem zvyšuje, nicméně jen velmi málo. Ve dvou lidech jde spíše o střílení na terče, a ve čtyřech pak o neustálém kontrolování tabulky se skóre. Je to velká škoda, protože funkční a zábavný kooperační model by myslím byl velkou devizou hry.

Bitevní loď, poslední ostrůvek zdravého rozumu, brázdí oceány a slouží jako vaše základna. Po palubě se poflakují vojíni, testují se nové zbraně a připravuje se taktický postup. Upravujete si váš osobní zákop k obrazu svému a snažíte se vyvážit počet zbraní a pomocných či útočných věží. Vybíráte mise a případně zvete přátele ke kooperaci. Je to oáza klidu a odpočinku po boji. Nadávky vojínů, hluk vybuchujících granátů a neodbytní racci idylku trochu ruší, to je pravda.

Dva kroky vpřed, jeden vzad

Iron Brigade si s sebou, vedle nedomyšlené kooperace, nese několik dalších nešvarů, které jsou už v dnešní době dle mého názoru přežité. V každé misi získáváte peníze a zkušenosti. Zkušenosti vám určují, jaké zbraně budete moci použít. Za peníze si naopak kupujete nové vybavení a zbraně či oblečení. Celkově jste tedy omezeni financemi, zkušenostmi a výběrem vybavení.

A pokud jde o finance, tak mi přijde silně nelogické si cokoli kupovat. Je to stejně, jakoby si vojáci reálu kupovali od armády zbraně. Kdo by na ně neměl, tak by mohl bojovat jen s příborovým nožem? Je jasné, že jde především o prodloužení hrací doby, ale daleko blíže je mému srdci kvalita nežli kvantita.

I proto mám ke hře dosti ambivalentní vztah. Na jednu stranu mě strašně těší, kam se povedlo zkostnatělý systém tower defense dotlačit, ale na druhou stranu je třeba říct, že s podobným základem se mohla hra dostat ještě dál a možná i postavit nový základní kámen dalším hrám podobného ražení. Snad příště.