Inked

Rozdvojená identita

Inked dokazuje, že scenáristická originalita ve hrách stále žije. Tentokrát díky dvojici hrdinů, kteří prožívají společné trápení, ačkoliv každý v jiné realitě. Výtvarník Adam je stvořitelem příběhu a potulný samuraj jeho ústřední postavou, ve skutečnosti však Adamovo alter ego. Zatímco kreslený „rónin“ v typickém asijském slamáku putuje světem a pátrá po ztracené lásce, vypravěč na jeho příkladu hledá smysl života po utrpěném traumatu. To vše sleduje zpovzdálí hráč, který se jakoby po cimrmanovsku v pravou chvíli „do věci vloží“.

Obě duchovní roviny se ve hře prolínají, což má praktické důsledky. Často spatříte Adamovy ruce, jak doslova shůry zasahují do hry a mění její pravidla. Je to přirozená součást představy, že svět je čtvrtka papíru a tvorstvu koluje v žilách místo krve inkoust. Rychlými a umnými tahy staví výtvarník před svého samuraje náročné překážky, a současně mu pomáhá je překonávat. Právě tato rafinovaná léčebná metoda, jakási schizofrenní umělecká terapie, povyšuje zdánlivě banální dobrodružství na ambiciozní dílo s příjemným myšlenkovým přesahem.

Balzám na duši

Tvůrčím způsobem se vypravěč vyrovnává s těžkou životní situací, kterou ve hře symbolizuje autobus. Pointa si zaslouží, aby zůstala neprozrazena. Stačí jen podotknout, že do hry přináší podmanivou atmosféru, ovinutou do poetických jinotajů, lyričnosti a smutku. Inked by se možná uplatnila jako relaxační pomůcka, ale na druhou stranu je její sdělení převážně pochmurné. Decentní hudba a snová výtvarnost kontrastují s častými prostřihy do reality, kdy Adam v návalech zoufalství hýbe papírem a svého samuraje bez zjevné příčiny trestá. V jednom případě mu z chodníku udělá skluzavku a nebohý hrdina sviští po zadku vstříc dírám a pastem, až mu slamák ve větru plápolá.

Lehkost kreslířových linek, ruku v ruce s postupně dávkovanou alegorií na zlomenou duši, udržuje hráče plně motivovaného k tomu, aby hltal nejen příběh, ale i samotnou hratelnost. Ta spíše než k rozjímání vybízí k praktickému řešení hádanek. Napomáhá tomu prostředí inspirované starověkými kulturami. Podobně jako třeba v Rime je architektura hry složena ze samých kamenných bloků, vysutých teras, magických obětišť a portálů, které aby posloužily, nutno je nejprve nějakým způsobem zprovoznit.

Hra je jako labyrint, ze kterého bez důvtipu není úniku. Dostat se z jedné strany herní obrazovky na druhou vyžaduje čarovnou moc. Přesněji schopnost klást před sebe různé geometrické útvary, které jako stupínky a klíče k úspěchu poslouží kupříkladu v situaci, kdy je nutné projít mezi dvěma smrtonosnými písty. To se mezi ně vloží kostka, ke kostce náběhová rampa, a po ní se bezpečně proběhne dál. A v dalším rébusu, třeba složitějším, musí se hrdina vyšvihnout na římsu správně natlakovaným vodotryskem nebo otevírá dveře kaskádou navazujících úkolů ve stylu Incredible Machine. A tak stokrát podobně.

Samuraj, stavitel

Materiál, který před sebe hrdina klade, je podobný dětským kostkám a mění se v improvizované schody, lávky, závaží či klíče pro různé mechanismy. Pomůcek je postupně k dispozici až šestero druhů, ale vtip je v tom, že náš samuraj je nesmí používat všechny najednou. Spořivě musí uvažovat zejména v kombinačních puzzlech, které aby fungovaly, musí jedna konstrukce podmiňovat druhou, a rónin si tak kolikrát, obrazně řečeno, podřezává větve pod nohama, aby se mohl někde jinde alespoň přidržet rukou.

Co by se v klasické arkádovce odbylo rychlým a dobře načasovaným sprintem, to se v Inked obvykle řeší ve stylu Bořka stavitele. Akorát s nedostatkem materiálu, což připomíná logické úlohy se sirkami, anebo, chcete-li, socialistické stavebnictví. Samozřejmě vás čekají i jiné druhy puzzlů, například posunování kamenů, práce se světlem a dokonce westernová přestřelka, ale konstruktérské rébusy hrají prim. Bohužel, právě stavění objektů není nejnápaditější složkou hry a z toho důvodu vás může Inked ve výsledku trochu zklamat.

Rébusy nižší jakosti

Jistě není pravda, že by se hra nevyvíjela a nenabídla každou chvíli něco nového. Spousta puzzlů dokonce umožňuje vícero řešení. Právě tvůrčí svoboda ale spěje k nepříliš elegantním výsledkům, které zapáleného hráče neuspokojí. V Inked rozhodně neplatí, že v jednoduchosti je krása, a benevolentní fyzika umožňuje kupit na sebe stavební objekty i v nehezkých hroudách a dovoluje řešit primitivním způsobem i komplikované úkoly.

Inked nepřináší pocity dokonalého vítězství, které lze v logických plošinovkách zažít jen tehdy, pokud je úkol zdárně vyřešen a zároveň i dobře vypadá - když na puzzlu vše perfektně „štymuje“ a je nad slunce jasné, že žádné jiné řešení nepřipadá v úvahu, leda ještě dokonalejší. Estetika a čistota provedení ve hře není až tak důležitá, což je škoda. Zejména vzhledem k estetice výtvarné, která je naopak na nejvyšší úrovni. Příliš mnoho elegance ostatně nezískalo ani ovládání, a to je ještě větší problém.

Nesnadná práce

Hru lze ovládat klávesnicí nebo gamepadem. Ani jedna volba však není ideální. Zatímco klávesnice je kvůli izometrické perspektivě zoufale nepřesná v pohybu postavy, gamepad je naopak nešikovně pomalý a neohrabaný při konstrukcích. V důsledku toho si na hru nejspíš nikdy úplně nezvyknete. S klávesnicí bude postava v jednom kuse někam padat a s gamepadem nestihnete řešit hádanky založené na časovém limitu.

Vrcholem neohrabanosti je zdvojená funkce vkládání a odstraňování objektů stejným tlačítkem. Asi si umíte představit, co to způsobuje ve stresových situacích, kdy je potřeba jednat rychle. Člověk dělá přesný opak toho, co by chtěl. Naštěstí autoři navrhli velkorysý systém checkpointů a po frustrujících chybách není nutné vracet se příliš daleko nazpátek.

Inked je umělecká puzzlovka s hlubším podtextem a melancholickou atmosférou. Zatímco ale po pocitové stránce splňuje veškeré parametry kvalitních příběhových her, v hratelnosti lehce zaostává. Slabší puzzly a nemotorné ovládání naštěstí neničí herní zážitky natolik, aby hru nebylo možné doporučit. Na to je Inked až příliš sympatická a milá hra s myšlenkou, která chytne za srdce.