Indiana Jones and the Great Circle

Každý vzal v průběhu let odkaz doktora Jonese za jiný konec, často jej oděl do akčnějšího hávu, ale všichni musí přijmout jedno: Indiana Jones and the Great Circle je všechny strká do své mošny a za zvuků ikonické fanfáry od Johna Williamse zanechává v prachu cest. MachineGames na konec roku naservírovali ránu, která by složila jakéhokoliv nácka.

Po celou dobu hraní, psaní poznámek (ano, obvykle to nedělám, ale tady jsem si psal poznámky), ponocování ve stylu „ještě tuhle záhadu, ta určitě nebude dlouhá“ jsem zpytoval svědomí, zda vlastně nejsem tolik nadšený, protože jsem Indyho velký fanoušek, který na původní trilogii vyrůstal a Dobyvatele ztracené archy zná i s dialogy nazpaměť.

Jenže po takových dvaceti hodinách jsem si uvědomil, že má ryzí potěcha z hraní není daná tím, že má v hlavní roli mého oblíbeného hrdinu a je jen kompetentní. Třeba Království křišťálové lebky už znovu vidět nemusím. Tím opravdovým důvodem je fakt, že jde o láskou protkanou poctu Indymu, ale především také o nesmírně návykovou a povedenou hru. A dokáže oslovit i ty, kteří nemusí zkonzumovat každý kousek her, filmů, seriálů, komiksů, knížek a kdovíčeho ještě - jen proto, že nesou název Indiana Jones.

Je tedy pravdou, že ti z vás, kteří o Indyho nikdy nezavadili, budou do velké míry ochuzeni o ono autentické kouzlo, které vývojáři hře vtiskli. Tedy ono stačí vidět Dobyvatele ztracené archy, na které hra časově navazuje, a jste doma, ale pokud jste neviděli ani tenhle snímek, unikne vám spousta věcí, pomrknutí, prostě fakt, že toto je procítěná pastiš.

Že tvůrci berou předlohu nejen vážně, ale chovají k ní ryzí city, ukáže už tutoriálová mise, která opakuje úvod Dobyvatelů, a to i do drobných detailů, jako je věrné ztvárnění vizuální podoby Alfreda Moliny, který si tehdy zahrál zrádného průvodce Satipa.

Pro jednu kočičí mumii šel bych světa kraj

Nicméně, po krátkém úvodu se děj ubírá vlastním směrem v roce 1937, kdy se do univerzitní výstavy vloupá obrovitý černoch a ukradne malou kočičí mumii. Dr. Jones si takové zacházení nenechá líbit, zčásti proto, že dostal od velkého chlapíka nakládačku, zčásti i proto, že má tendenci utíkat před osobními problémy, kterým je aktuálně krize vztahu s jeho femme fatale Marion.

Než aby řešil, co se pokazilo, raději se vydává na velké dobrodružství, které jej zavede nejprve do Vatikánu, kde aktuálně probíhá definitivní převzetí moci italskými fašisty. Ti se tlačí i do prostoru, kde operuje církev, a tak musí Indy velmi opatrně našlapovat, protože kvůli chřadnoucímu papeži tu vládne spíše pro-fašistická klika a jeho přítel, otec Antonio, tahá za kratší konec mocenské politiky.

V tuhle chvíli narážím na svůj klíčový problém s tím, jak k této recenzi přistoupit, protože vlastně o ději a místech, kde se odehrává, nechci napsat nic. Indiana Jones and the Great Circle je totiž hrou, která stojí na objevování, nezměrné Indyho zvědavosti, která se stává vaší zvědavostí. Očarováním momenty, kdy rozkryjete staletí dlouhou záhadu, kdy musíte jít až k jádru pudla. MachineGames se skvěle povedlo vystihnout ducha původních filmů a dob, kdy ještě nebyl svět odkrytý do posledního kamene a dobrodruzi naráželi na relikty minulosti, které nikdo před nimi doposud nespatřil.

A přesně taková tahle hra je. Provokuje vaši zvídavost a nenechá vás chvíli v klidu - maximálně když se budete chtít pokochat nádherným výhledem nebo naopak skvostným detailem.

Právě míra detailů je až úctyhodná. Procházejte se po Vatikánu a narazíte na spousty fasád a dveří, kterých si ani nemusíte všimnout, a přesto jsou propracované do posledního detailu vyřezávaného reliéfu.

Lokace jsou zpracované velmi věrně vůči originálům, a pokud jste daná místa třeba navštívili, velmi snadno rozeznáte i drobnější detaily, kterých si můžete všimnou i v reálu. Samozřejmě, pokud tam od 30. let vydržely a také se to spíš stane v Římě a Gíze než třeba v… řekněme pozdějších lokacích. Prostě chci, abyste se sami nechali unést tímhle dobrodružstvím, které vás na klasické mapě s červenou čarou jedoucí po mapě zavede na řadu míst světa.

Akce? Jen když to nejde jinak

Původně jsem měl obavy z toho, že studio, které stojí za novodobým Wolfensteinem udělá z Indyho dobrodružství akční jízdu, která bude podobnější spíš Uncharted, kde po vás zůstávají desítky mrtvých v megalomanských přestřelkách, nebo nové díly Lary Croft, kde akce dostala přednost před hádankami a průzkumem.

Naštěstí zůstaly mé obavy nenaplněné, protože Great Circle je v první řadě spousta větších či menších záhad, objevování, puzzlů, a to vše prokládá plížení, pěstní souboje, když plížení nevyjde, a případně přestřelka, která ale bývá známkou toho, že se něco opravdu pokazilo. Anebo že vás chtějí tvůrci dostat do další scény, která jako by filmu z oka vypadla.

Filmovost je tu hodně důležitá, ale ne pozor, nejde o žádné interaktivní filmečky nebo dokonce variaci na The Order: 1886. Jde o porozumění předloze, tomu, co ji dělalo výjimečnou a okouzlující v její brakové povaze a nadsázce.

Ostatně, na začátku si můžete vybrat, zda hra má mít filmové pruhy. Vzhledem k tomu, kolik fotek, detailů na reliéfech a podobně budete zkoumat, doporučuji fullscreen. Stejně tak si můžete zvolit samostatně obtížnost bojů (4 varianty) a puzzlů (2 varianty a zapřísahám vás, dejte si normální, ne lehkou, která bere hře obrovskou část jejího půvabu zvýrazňováním toho, co máte vlastně udělat).

Jak už jsem řekl, boj je spíš následek selhání v plížení, byť vám nikdo nebrání vzít do svých rukou prakticky cokoliv a rozdat si to s fašouny, nácky a dalšími nepřáteli více zostra. Neexistuje mise, která by stála jen na plížení a selhání v něm by znamenalo automatický konec. Chce to ale hodně trpělivosti, umu, využívání Indyho biče a v nejhorším případně revolveru, do kterého je vždy málo nábojů, nebo dočasně zbraní po soupeřích, které vždy zahodíte, když jim náboje dojdou. Lepší je ale vsadit na celkem jednoduchý, ale funkční systém plížení.

Protivníci neoplývají extrémně hyperaktivní inteligencí, ale to proto, že vlastně i jednotlivé sekvence v nepřátelských oblastech jsou do jisté míry puzzly. Kudy se vydat, kam hodit předmět na odlákání pozornosti, koho vzít zezadu po hlavě nějakou improvizovanou zbraní jako prvního.

Rychle se naučíte, že při „bojových“ misích se vyplatí mít pořád něco v ruce. Každá improvizovaná zbraň má omezený počet použití a také limitované poškození. Chvíli jsem z legrace běhal s vařečkou, která se ovšem brzy rozbila o hlavu chráněnou přilbou. Když italské černokošiláče vystřídají němečtí nácci, je lepší vzít si do ruky kladivo nebo ideálně perlík, sloupek od zábradlí či krumpáč. Pánvička není špatná, ale Fritze v přilbě jen naštve, zatímco krumpáč se neptá.

Odklízení nepřátel je v některých momentech důležité, protože vyvolaný poplach může Indyho rychle vystavit záplavě nepřátel, kdy se už nestíháte otáčet. S pomocí biče sice můžete protivníkovi vyrazit zbraň z ruky, případně mu podrazit nohy, ale ve chvíli, kdy se kryjete dalším třem soupeřům, prostě nestíháte.

Proti nepřátelům bez těžších zbraní máte šanci, když jsou tak tři, čtyři. Indy, hlavně když vylepšujete pomocí knih jeho schopnosti, už v pěstních soubojích dokáže leckoho překonat pomocí úhybů, krytu a pořádné rány na bradu.

Navíc se vám brzy odemkne schopnost druhé šance, kdy se téměř poražený dobrodruh musí připlazit ke svému klobouku, nasadí si ho a jede druhé kolo. Tady se ovšem projevuje skvělý cit pro detail, protože druhá šance nefunguje v případech, kdy Indy zrovna není ve svém klasickém obleku s kloboukem. Často se převlékáte, abyste zapadli do prostředí (pořád si ale dávejte pozor na důstojníky, kteří převlek prohlédnou), takže logicky nemá klobouk… tak se nemůže stylově podruhé zvednout. Chytré, citlivé k ponoření se do hry.

Orloj úctyhodných protivníků

V tuto chvíli bojuji s tím, že bych vám toho chtěl tolik říct a vysvětlit, nicméně… Spokojte se s obecným vysvětlením a tím, co znáte z některých trailerů. V první řadě, nepřátelé v Great Circle jsou konečně po dlouhé době zase úctyhodní, správně karikovaní a zapadají do celé mozaiky.

Všemu vévodí doktor Emmerich Voss, klasický nacistický vědec a archeolog, který ovšem s přehledem válcuje i protivníky z posledních dvou filmů. Působí hrozivě, pohybuje se na pokraji egomaniakální nepříčetnosti, jeho nadřazenost z něj odkapává, ale zároveň když někomu vyhrožuje, aby dosáhl svého, věříte mu to. I většina vedlejších postav skvělé zapadá do mozaiky Indyho cest.

Někteří nacisté jsou nebezpeční, ale vlastně klasicky nadutí (ale nejsou ani přepálenými verzemi z Wolfensteina), jiní záporáci mají vlastní motivy a nemusí být jen nutně zosobněním zla. Naopak Indyho spojenci jsou prostě lidé, se kterými si amerického archeologa spojujete. Neškodný, milý otec Antonio, který začíná ztrácet sluch a miluje jazz, pak… ne, to si objevte už sami.

Za extra zmínku ale stojí vaše souputnice Gina, novinářka, která hledá svou sestru a stane se klasickou parťačkou na Indyho cestě po světě. Po Marion, Else a Heleně (Willie z Chrámu zkázy sem bohužel nepatří) jde o další hrdinku, která nepotřebuje jen zachraňovat, ale zvládá se o sebe sama postarat a její schopnost odemykat zámky se vám nejednou bude hodit. Má vlastní agendu a Jonesovo pátrání po kočce a následných věcech ji zase tak moc nebere. Potěší ale i řada vedlejších postav, které toho nemusí moc říct, ale ve svých epizodních rolích předvedou dost na to, aby ve vás zanechali emocionální stopu.

Jsem chytrý, přišel jsem na řešení

Prim opravdu hrají objevy a pocit, že jste onen lovec pokladů, řešitel záhad, které čekají jen na vás a váš mozek. Míra obtížnosti puzzlů se samozřejmě liší, nicméně u některých strávíte i minuty přemýšlením, a hlavně nakukováním do Jonesova stylového zápisníku, kam si ukládá všechny stopy a fotografie. Bez fotek a zápisníku je řešení spousty hádanek skoro nemožné, protože si musíte dát dohromady hned několik nápověd a podle nich správně nastavit sochu, posunout kámen, zvolit cestu místností plnou pastí…

Hlavně a především, už jen v první lokaci, Vatikánu, vyřešíte víc podobných záhad než v celém Uncharted dohromady. Navíc většinu času musíte opravdu zapojovat mozek a snažit se číst nápovědy a vysvětlivky, které Indy dodává. Odměnou je vám pak vždycky nějaká klasická filmová scéna, kdy se otevře stovky let zavřený portál, skryté dveře, které za sebou mají kostlivce nějakého toho nešťastníka, či nějaký monumentální moment, kdy jen v němém úžasu sledujete… znovu, to už si objevte sami.

Indiana Jones and the Great Circle je primárně adventurou, kterou prokládá plížení a občasná akce či souboj s bossem, ne naopak. Pro funkčnost tohoto prvku dělá spoustu i práce s hudbou. Skladatel Gordy Haab pracuje jak s klasickými Williamsovými melodiemi, tak i s vlastní hudbou, která sedne k atmosféře osmdesátkových dobrodružných filmů.

Když se před vámi otevře nějaká velká místnost, monumentální architektonický skvost nebo prostě něco dechberoucího, rozezní se naplno burácení „filmové“ hudby. Když se plížíte, hudba poklesne do tichého našlapování piánka a když Indy předvede nějaký klasický kousek, naskočí ve správnou chvíli jeho fanfára nebo další známý motiv.

Lineární hra? Ne tak docela.

V základu by se dalo říct, že je Great Circle lineární hrou, protože musíte projít klíčovými misemi. Nicméně každá z lokací nabízí spoustu úkolů, které můžete a nemusíte plnit. Na spoustu z nich narazíte náhodou, ať už zkoumáním různých vzkazů, papírů, plakátků, zvídavým průzkumem světa anebo prostým odposlechem náhodných konverzací. Někdy se tak odrazíte k malému vedlejšímu úkolu, jindy se rozjede delší linie či rovnou rozsáhlý „dungeon“, kde strávíte klidně hodinku, dvě.

Hodně mě překvapilo, že celá řada vedlejších misí obsahuje velké množství informací, které vám pomohou pochopit, co se děje. Občas jsem měl pocit, že plním hlavní příběhovou linii (takzvané Adventure mise), protože mi přišlo, že jde o esenciální součást mého pátrání, ale nakonec jsem si v deníku našel, že jde o tzv. Field Work (pak jsou tu ještě „nižší“ úrovně Mysteries a Discoveries), zásadnější, ale nepovinné mise.

Byla by ale škoda je neplnit, protože vám bez nich může uniknout spousta důležitých okolností, jak se věci seběhly. Velkou výhodou budiž fakt, že se můžete vracet i na dřívější místa a dočistit je, protože občas už se chcete prostě pohnout někam dál. Nebo vás strhne děj hlavní linie a nechcete zrovna dělat odbočky.

Od toho se pak odvíjí i herní doba, kterou si dovolím jen odhadovat. Pokud budete chtít vše opravdu vyzobat, můj skromný odhad bude někde okolo 40 hodin. Nicméně, i z důvodu časového presu rozhodně nemám splněno vše, co bych chtěl. Spousta záhad na mě ještě čeká. Pokud nebudete sprintovat skrz dějovou linii a nezkusíte se ke konci prostřílet, pod 25 hodin se nejspíš nedostanete. Já ovšem nejsem zcela typický hráč, protože jsem všechny plížící pasáže procházel stylem Metal Gearu, což znamená, že jsem pětkrát měřil a jednou řezal.

Kde jste sehnali Forda?

Vyzdvihnout musím i dabing. V první řadě: jsem zvyklý na to, že někteří herci dokáží imitovat své hollywoodské kolegy, ale vokální proměna Troye Bakera mi pořád nejde na rozum. Ano, slyšíte Bakera, ale zároveň jsem mnohokrát měl pocit, že doslova slyším Harrisona Forda, nejen jeho dikci a Indyho styl mluvy. Pozoruhodné. Marios Gavrillis jako Voss je skvělý a Gina v podání Alessandy Mastronardi příjemně hravá a provokativní.

Ocenit je třeba produkční kvality dabingu jazyků nad rámec angličtiny. Když je někdo Ital, mluví italsky a ne, že jen hodí pár slovíček a přejde do angličtiny s akcentem. Němčina to samé, arabština, včetně egyptského přízvuku, taktéž. Pro atmosféru to dělá opravdu hodně, ať už jde o hlavní postavy, nebo jen o klábosící stráže.

Vizuálně tvůrci odvedli spoustu práce na tom, aby Indy vypadal skutečně jako Indy. Počet obrázků, které jako by vypadly z filmového políčka, v mé složce screenshotů hraničí s obsesí. Stejně tak i vizuální zpracování na Xboxu Series X je krásné a dobře podporuje atmosféru. Neměl jsem možnost vyzkoušet PC verzi, nicméně její hardwarové nároky rozhodně nejsou nízké a jsem docela rád, že netrýzním svůj, už rozhodně ne high-endový, počítač.

Takže, teď jsme měli opravdu hodně huj, ale co je na hře fuj? Popravdě, moc jsem toho nezaznamenal, ostatně i proto je výsledná známka taková, jaká je. Občas se mi stalo, že Gina proclipovala skrz moji postavu během sekvence, kdy se vrhla na odemykání zámku a já u něj ještě stál.

Když se na scéně objevila vzducholoď, občas byl zvuk jejích motorů vypnutý a jindy naopak příliš hlučel do dialogů. Stalo se mi to ještě jednou o dvě velké lokace dál, ale nic zásadního. Nazvučení je jinak skvělé, funguje i pro orientaci při plížení a když se vám něco odemkne, masivní kamenné bloky se pohybují s tím správným děsivým skřípáním kamene o kámen, lomozením mechanismu, který nikdo dlouho dobu nespustil.

Vizuálně jsem párkrát zaznamenal probleskování okrajů materiálů, které by se vůbec lesknout neměly, ale opět, tak jednou za deset hodin. Hra si na Xboxu drží drtivou většinu času stabilní snímkování, jen občas jsem zaznamenal kratičké propady při přepnutí do cutscény. Některé části v menu nejsou vysloveně uživatelsky příjemné a umím si představit, že by šlo rozklikávání podmenu v deníku udělat lépe.

Protivníci v některých případech působí hloupě, když se kolem nich plížíte, že jim skoro dýcháte na záda, ale obecně reagují lépe na zvuky než vizuální podněty. Tady pozor na to, co máte v ruce nebo na co šlapete, protože upuštěná láhev nebo rozkopnuté harampádí na vás upozorní rychleji než přechod v okraji jejich zorného pole.

„Indy, proč se ta podlaha hýbe?“

Ještě začátkem roku jsem vydání téhle hry nijak neprožíval. Zájem u mne postupně vzbudila jak nová videa, tak ryze pozitivní dojmy z preview. Pravdou ale je, že když jsem se kolegiálně přihlásil o recenzi, netušil jsem, že mě čeká jedna z nejlepších her roku, pro mne osobně asi i nejlepší.

Indiana Jones and the Great Circle mne zkrátka strhnul, a i kdybych nebyl hnaný embargem, stejně bych jel noční směny stylem „tak ještě tuhle záhadu… ale tohle nemůžu nechat bez dořešení… a ještě tenhle kousek…“ Je to ryze dobrodružná akční adventura, která klade důraz na slovo adventura, a především se skvěle zhostila původní předlohy a přetavila ji v úžasnou jízdu, která pro mne ještě nekončí, ale vím, že na ni budu vzpomínat i v dalších letech.

A jsou tu hadi.