Imperiums: Greek Wars

Ze severu celou tu krvavou a ve své zbytečnosti vlastně trochu směšnou aischylovskou tragédii pozoruje jeden muž. Ten muž se jmenuje Filip, což znamená „Milovník koní“. Ale na koně nemyslí. Má sen, že Řekové se jednoho dne spojí, uvědomí si svůj potenciál… a povstanou. Proti Persii, proti keltským barbarům, proti všem.

Ostatní Řekové ovšem samotného Filipa považují za polovičního barbara. Pochází přece z Makedonie, z hornatého zapadákova, kde, pokud mužův chtíč neukojí žena, poslouží koza nebo ovce. Jenže Filip si může dovolit na podobné předsudky kašlat. Kromě snu má totiž ještě jednu důležitou věc: armádu. Skvěle vycvičenou, věrnou armádu ozbrojenou šestimetrovými píkami.

A takhle, vážení čtenáři, příznivci českých her, milovníci válečných strategií, znalci řecké historie a vy všichni ostatní, kdo jste se sem zatoulali šťastnou náhodou, je postavena scéna Imperiums: Greek Wars. A na rozdíl od většiny divadelních představení se tu ne všichni herci dožijí závěrečné opony.

Města spíš než státy

Řecko je roztříštěné na desítky soupeřících aliancí a státečků, zatímco přes moře na něj hladově zírá achaimenovský obr, nezdolná Perská říše, která sice v minulosti dvakrát selhala v pokusu Hellény podrobit, ale napotřetí by to hejnům zabijáků ze všech koutů Asie úplně klidně mohlo vyjít.

A do toho všeho vstupujete vy. Vyberete si jednu z frakcí a postupně, tah po tahu, ji za límec chitónu dovlečete k velikosti. Budete stavět města a silnice, farmy a kovárny, budete cvičit peltasty a hoplíty a falangisty, budete uzavírat obchodní dohody a vyhlašovat války, budete plenit a loupit a pálit, halekat po vítězné bitvě a smířeně sledovat masakr, když vám nepřítel vrátí úder.

S různými státy se vážou různé startovní podmínky – coby Makedonci začínáte jako nepříliš vyspělá země s ekonomikou převážně založenou na pěstování velkého množství obilí, zatímco Athéňané se pyšní vyspělým hospodářstvím a vysokou vzdělaností i diplomatickým vlivem, ale dostatek jídla pro všechny ty flotily a armády může být problém.

Simuluj, co můžeš

Ať už budou vaše podrážky vířit prach pod kterýmkoliv praporem, obrňte se kromě hoplonu i trpělivostí. Imperiums je nesmírně komplexní strategií, která simuluje ohromné množství faktorů. Bude vám trvat, než všem vzájemně provázaným pravidlům porozumíte.

Samozřejmě tu je několik druhů surovin – kamení, dříví, uhlí, železo, už zmíněný vliv a další. Pak je ale taky důležité pamatovat na zásobovací trasy vašich armád, protože nic není víc frustrující, než když prolomíte nepřátelské linie, drancujete zázemí a pak vám polovina armády dezertuje, protože je příliš daleko od nejbližšího přátelského města a nemá co jíst.

Všechny jednotky mají svůj vlastní ukazatel nejen zkušeností, ale také loajality – může se úplně klidně stát, že některá nespokojená armáda přeběhne k nepříteli, a pokud vám něco takového provede významný a oblíbený generál, připravte se na nejhorší možnou překážku vašim dobyvatelským ambicím: Občanskou válku, při níž ztratíte kontrolu nad značnou částí své vlastní země.

Bitvy se vyhodnocují automaticky, nevelíte svým vojákům ručně v reálném čase jako v sérii Total War, ale různé druhy jednotek si vedou různě dobře v závislosti na terénu, takže chytré vojenské plánování může vyhrát i válku, která by se, čistě při srovnání počtu mužů na obou stranách, mohla zdát předem ztracená. Pošlete elitní falangu do hornatého hvozdu a uvidíte, jak se jí bude dařit proti nevycvičeným, ale pohyblivým a flexibilním peltastům!

A pokud vám prolévání krve nepřijde jako dostatečně civilizovaná aktivita, vždycky na to můžete jít diplomaticky – uzavírat výhodné aliance, asimilovat slabší země do své konfederace, utrácet body vlivu za to, aby se k vám cizí města přidala bez boje. Možností je tu pravděpodobně ještě výrazně víc, než může jeden ubohý recenzent za týden hraní objevit.

Otázka je, proč

Komplexnost je lákavá věc, ne že ne. Všichni toužíme po strategiích, které co nejvíc připomínají skutečný svět a skutečnou historii, všichni se chceme vcítit do Filipa Makedonského nebo jeho slavnějšího synátora a čelit stejným dilematům jako oni. Ale to se Imperiums, navzdory extrémně působivé hloubce mechanik, vlastně tak docela nedaří.

Dobrý pocit z hraní, takový ten klasický „syndrom ještě jednoho tahu“, kterým proslula série Civilization, narušovaly dva hlavní negativní faktory.

Ve spoustě případů není jasné, proč se děje, co se děje. Nechápeme, proč se dlouholetý spojenec rozhodl, že najednou zradí, i když to pro něj absolutně není výhodné. Nerozumíme tomu, proč elitní garda dostane na budku od nějakých soupeřových otrhanců, i když to nevypadá, že by měli nějakou zvláštní terénní výhodu. Nedochází nám, proč se do té doby celkem spokojený generál sebral a defektoval k umírajícímu nepříteli. A zmateně kroutíme hlavou nad tím, proč po nás sakra Rhodos chce, abychom uzavřeli mír s Enchely, když ty dva státy leží na opačném konci mapy a nemají spolu nic společného.

Je to frustrující, protože ztrácíme pocit, že máme nad situací kontrolu. Místo abychom si mnuli ruce a zlovolně se chechtali při představě, jak všechno šlape přesně podle dokonale vybroušeného plánu, dost často překvapeně zíráme, co se to proboha děje, plány hážeme do koše a snažíme se improvizovaně reagovat na nastalou situaci.

Není to tak závažný problém, přesně proto, že by se to vlastně dalo považovat za akurátní reprezentaci antické mezinárodní politiky. „Proč že mě ti Korkyřané podrazili? Bylo to snad proto, že jsem jim s obchodní karavanou poslal málo zlata? Nebo za to může příměří s jejich nepřáteli?“ dumal určitě někdy skutečný Filip a netušil, že korkyrskému vládci během poslední schůzky omylem ošklivě dupl na palec u nohy.

Jsem vážně králem?

Horší je druhá výtka k jinak krásně funkční iluzi starořeckého krále. A to je ta, že se mnohdy spíš než jako starořecký král cítíte jako starořecký úředníček.

Velkolepé strategické hry nejlíp fungují tehdy, když v nich putujeme od křižovatky ke křižovatce. Když nás jedno zásadní rozhodnutí zavede k dalšímu a my jsme si plně vědomí toho, že by všechno vypadalo úplně jinak, kdybychom vykročili opačným směrem.

Imperiums mi tahle rozcestí nabízí jen velmi, velmi zřídka. Jak už jsme zmiňovali, většina konání probíhala spíš v reakci na dění kolem a vlastně jsme neměli pocit, že jsme skutečně zodpovědní za to, co se bude dít dál.

Na začátku jsme si zkrátka našli přirozené spojence, které by nás ani nenapadlo zradit, a přirozené nepřátele, které jsme museli zničit. Proč bychom se vychylovali z kurzu?

Ve výsledku jsme tak spíš olejovali motor místo toho, abychom točili volantem. Snažili jsme se zajistit, aby naše země měla co nejvíc surovin, prodávali jsme přebytečné jídlo a nakupovali chybějící železo, zakládali města, když jsme pro to viděli příležitost, stavěli cesty, abychom ta města propojili, najímali nové vojáky, aby jich na frontě bylo pořád dost, a neustále mleli naše nepřátele, protože co jsme měli dělat jiného.

Vůbec se nesnažíme říct, že by to byla nepříjemná nebo nudná aktivita. Naopak, když se podařilo postupně transformovat chudou periferii v prosperující hospodářskou supervelmoc, byli jsme na sebe pyšní. Ale během vlády jsme si málokdy lámali hlavu. Málokdy jsme byli zakutí do židle, zírali na obrazovku a dumali, jestli máme udělat to, nebo ono.

Malými krůčky vstříc nesmrtelnosti

Možná, že spoustu z vás tahle výtka vůbec nemusí zajímat, pokud místo dramatického narativu hledáte spíš možnost optimalizace. Pokud si chcete hrát s čísly a procenty. Pokud vás naplní uspokojením, když si všimnete, že vašemu sousedovi zoufale chybí uhlí, tak ho s ním vyměníte za naprosto vyděračskou porci blyštivého zlata. I když, co se týče posledního příkladu, jaképak pokud. Troška oportunistické šikany potěší každého starověkého stratéga.

A každého starověkého stratéga potěší i Imperiums, tak jako potěšily nás. Mohly se nám rozhodně trefit do vkusu i víc, kdyby nám byly schopné víc vysvětlit, proč fungují, jak fungují. Kdyby se občas tak trochu netopily v ekonomickém mikromanagementu. Kdybychom si třeba mohli usnadnit život stavebními frontami nebo automatickou správou některých sídel, o která se prostě ručně starat nechceme.

Ale i tak. Na zastaralé uživatelské rozhraní si člověk zvykne, stejně jako si zvykne na, řekněme, starosvětskou grafiku a na to, že ne vždycky bude chápat, co se ve hře vlastně děje. A jakmile si na to všechno zvykne, tak bude hodiny a hodiny zírat na detailní mapu starého Řecka, rochnit se v chaotické politické situaci a blaženě klikat, tah po tahu a bitvu po bitvě…

Až si najednou uvědomí, že právě dobyl Řecko. Že nastolil pax macedonica. Že hašteření skončilo a že krev na sarissách může konečně zaschnout. Tedy aspoň na chvilku. Dokud Heléni, náhle sjednocení, náhle mocní a sebevědomí, nevytáhnou na Persii a jedinou mohutnou ofenzivou nepřekonají i ty nejdivočejší Filipovy sny o impériu. Dokud se jeho mladý syn nestane králem Babylonu, králem Asie, králem světa.

Ale to už je zase jiný příběh.