Immortals Fenyx Rising

Popsat Immortals Fenyx Rising běžnému hráči je jednoduché. Ubisoft nám zanedlouho nadělí akční adventuru z pohledu třetí osoby ve velkém otevřeném světě s RPG prvky, lootem, questy, enviromentálními hádankami a vůbec všemi nezbytnostmi her tohoto typu.

Immortals vás zavedou do stylizovaného fantasy světa vycházejícího z řecké mytologie. Hlavní hrdinka Fenyx je sice v názvu hry, ale je takřka libovolně upravitelná a něco mi říká, že hra na psychologické hloubce její osobnosti tolik nestojí. Fenyxiným a zároveň i vaším úkolem není nic složitějšího než ochrana řeckých bohů před temnou kletbou záporáka Typhona, který vypadá jako drsnější bratr hlavního bosse z Ring Fit Adventure.

Drtivá většina hry se odehrává na poměrně velkém ostrově Golden Isle, který se skládá ze sedmi unikátních regionů. Každý z nich je silně inspirovaný jedním řeckým bohem, což ovlivňuje nejen vzhled regionu, ale i jeho obyvatele. My měli možnost pobíhat po The Forgelands, jimž jako předobraz slouží Héfaistos. Vedle klasických fantasy potvor jsme tak bojovali se spoustou automatonů, plachtili kolem soch kovářů, viděli spoustu železa a různých mechanických udělátek.

Golden Isle se stylizace rozhodně nebojí a jak vidíte z okolních obrázků, grafici do toho šli naplno. Immortals tak mají po grafické stránce do taktéž řeckého (a taktéž trochu fantasy) Assassin’s Creed Odyssey hodně daleko. Na vizuální stylizaci jsme si museli chvíli zvykat, ale stačilo pár desítek minut a bez větších problémů jsme se na ni naladili.

Na co se ale asi jen tak nenaladíme, je styl vyprávění. Hrou vás totiž provází dva vypravěči: Prometheus a Zeus. Tvůrci nám sice před začátkem dema zdůraznili, že nadcházející hlášky obou vypravěčů byly nahrány pouze pro demo a v plné hře nebudou, jenže jedním dechem dodali, že styl vyprávění je reprezentativní i pro plnou hru. Uznáváme, že stejně jako vizuální stylizace je i humor výsostně subjektivní věc, ale tlachání obou pánů nám opravdu hodně nesedlo.

Prometheus a Zeus jsou vypravěči, co v každé druhé větě prolamují čtvrtou zeď, ovšem do vynalézavosti Metal Gearu nebo vtipu Reynoldsova Deadpoola mají zatraceně daleko a spíš hraničí s trapností. Za nás tak jen doufáme, že nebudou v plné hře mluvit moc často.

Hurá do akce

Jedním z hlavních pilířů Immortals jsou, zcela nepřekvapivě, souboje. A ty nás bavily hned od prvních minut. V základní rovině jsou poměrně jednoduché, ale jak se na vás seběhne víc potvor nebo vyzvete minibosse, musíte začít přemýšlet, dávat pozor a hlavně využívat celý repertoár pohybů a schopností.

Vedle klasického těžkého útoku sekyrou a lehkého útoku mečem tu máte ještě střílení z luku plus možnost útoky odrážet nebo jim uhýbat. A všechno tohle můžete dělat jak na zemi, tak ve vzduchu. Dokonce můžete začít souboj na zemi, přesunout se do vzduchu a pak zase na zem. Všechno je to docela svižné a odsýpá to, ale Devil May Cry nebo divočinu ve stylu Bayonetty nečekejte.

Nechybí tu ani komba, včetně typického godofwarovského trojitého útoku jedním tlačítkem. Komba nám tu nijak složitá nepřišla, ale rozhodně jsme neměli odemčeno všechno, co se nabízí. Přesto nám po pár desítkách minut přešly souboje do krve a my je začali aktivně vyhledával a užívat si je.

Z nepřátel vám tu zbraně sice pravidelně nepadají, ale i tak se často dostanete k novým kouskům, třeba skrze úkoly. Zbraně můžete každopádně vylepšovat a upravovat sběrem surovin a jednoduchým craftingem.

Klasické mlácení tu obohacují ještě speciální schopnosti, s nimiž vám pomáhají bohové. Najednou tak můžete prásknout do země obřím kouzelným kladivem nebo z podzemí vyvolat hromadu šípů, které na určité ploše všechny propíchnou a vymrští do vzduchu.

Schopnosti vypadají dobře, souboje příjemně okoření a taky je můžete skrze strom(y) schopností vylepšovat. Otázkou je, kolik jich bude k mání v plné verzi hry, jak často je budete moct/muset měnit a tak dále, ale to se uvidí.

Všudypřítomná čísla

Immortals je především akční adventura, ale RPG prvky pochopitelně chybět nemůžou. Ty jsou dnes téměř všude a kdo jiný je na zRPGčkování všeho možného lepší než Ubisoft! No a RPG v jeho podání znamená čísla. Hromadu čísel, která jdou nahoru, což je vždycky hezké sledovat. Vypadá to ale, že se zdejší RPG systém soustředí spíš na samotné akční souboje než na prohrabávání se v tabulkách.

Namísto příliš komplexních systémů a menu jde spíše o přímočaré RPG a z té chvilky jsme nabyli dojmu, že se tady budeme se statistikami a menu potýkat mnohem méně než třeba v posledních Assassinech. A ani tam jste se žádnými excelovými tabulkami rozhodně obtěžovat nemuseli.

Co naopak není přímočaré, je pohyb po prostředí. Na ten tvůrci sází jako na další z hlavních pilířů hratelnosti a sestává hned z několika prvků: chůze, běhu, skákání, dvojitého skákání, lezení prakticky po čemkoliv, plachtění, vznášení se a ježdění na mountovi. Toho si můžete mimochodem vyčarovat ze vzduchu, kdykoliv se vám zamane.

Breath of the Creed

Jak už padlo na začátku, popsat Immortals běžnému hráči je jednoduché. Popsat Immortals hráči zkušenému je ale ještě jednodušší: Stačí říct, že hra míchá prvky Assassin’s Creed Odyssey s poslední Zeldou. „Vtip“ je v tom, že tvůrcům při vaření trochu ujela ruka zrovna ve chvíli, kdy do hrnce sypali tu Zeldu.

Inspirace jednou z nejlepších her všech dob je tady hmatatelná skoro na každém kroku, a pokud jste Breath of the Wild hráli, budete se místy až divit, jak okatě a nepokrytě ji Ubisoft kopíruje. Neříkáme, že je to na škodu, na takové soudy je příliš brzy. Říkáme ale, že tím Immortals ztrácí na unikátní osobnosti. Kdo ví, třeba si hra po vydání zvládne vytvořit vlastní image, ale teď to na nás působí jako dvě šablony slepené kobercovkou.

Kde jsou v Zeldě Shrines, jsou tady Vaults. Fungují ale úplně stejně, takže jsme v jedné z nich hráli jakousi velkou, na fyzice založenou verzi pinballu. V druhé jsme zase používali luk ke zpřístupnění nových částí, a dokonce tu jsou i ty skryté truhly.

Na různé hádanky ale narazíte i v otevřeném světě a ano, i tehdy to dost připomíná některé hlavolamy ze Zeldy – ostatně už jen třeba manipulace s předměty vypadá skoro identicky jako runa Magnesis. Některé hádanky jsou maličké a jednoduché, jiné zase rozsáhlejší.

A podobnostem stále není konec. Místo Sheikah Slate ze Zeldy je v Immortals cosi, co funguje prakticky stejně – na nějakém vyvýšeném bodě si tenhle „dalekohled“ zapnete, kouknete kolem sebe, do prostředí umístíte různě barevné špendlíky a pak se k nim můžete vydat.

Podobně jako v Zeldě tu funguje i stamina – když vám dojde, utopíte se, spadnete ze skály, nemůžete utíkat. Jenže v té zhruba polovině hry, během níž se odehrávalo demo, nám přišla stamina užitečná leda v kontextu soubojů, respektive využívání některých speciálních schopností. Například lezení mi vzhledem k ostatním možnostem pohybu (mount, plachtění, dvojitý skok, výpad...) přišlo na hranici zbytečnosti.

Konec dobrý, všechno dobré?

Nad Immortals Fenyx Rising nechceme vynášet jakékoliv radikální soudy a znovu opakujeme: Hráli jsme pouhé dvě hodiny. Navíc jsme byli vrženi někam doprostřed hry, kterou neznáme a máme ji poprvé v ruce. Kdyby nás někdo hodil poprvé doprostřed Zeldy a dal nám na ni dvě hodiny, asi na nás její kouzlo nebude mít šanci dýchnout a neužijeme si ji tak, jako kdybychom ji hráli od začátku vlastním tempem.

Kdybyste nás nutili, řekneme vám, že Immortals na nás na první dobrou nepůsobí jako hra roku. Ale lhali bychom, kdybychom řekli, že jsme se u ní nebavili a že ty dvě hodiny neutekly příliš rychle. Zábavné to bylo a my jsme teď spíš zvědaví, jak vypadá začátek hry, progrese a vůbec celá „přirozená“ hratelnost. Hratelnost, kde si na všechno musíme přijít sami, všechno musíme získat sami a nikdo z tvůrců nám nebude do headsetu mluvit s radami.

Jak to celé dopadne, zjistíme už docela brzo. Immortals Fenyx Rising vyjdou 3. prosince, a to na všechny relevantní platformy: PC, PlayStation 5, PlayStation 4, Switch, Stadia, Xbox Series X, Xbox Series S a Xbox One X/S.