Immortality

Tři filmy

Immortality vypráví o herečce, která měla všechny předpoklady k tomu, aby se proslavila, ale nikdy k tomu nedošlo. Byla plná talentu, energie a jiskry, jenže všechny tři nadějné filmy, ve kterých hrála, byly zrušeny, než se vůbec dostaly k divákům. A sama hvězda pak zmizela beze stopy. Na vás bude posadit se k nesourodé kupě filmového materiálu, probrat se jí, prozkoumat a najít vzorec.

Mezi záběry najdete útržky z natáčení, vedle nich zas hotové, ale nesestříhané scény a sem tam třeba i záběry z rozhovorů. A někde v tom všem je roztříštěné svědectví, co se vlastně s filmy i jejich hvězdou stalo. Budete-li pozorní, možná navíc i zjistíte, jaké tajemství se jako zlověstný had vine na pozadí.

Jelikož se jedná o dílo od začátku až do konce zpodobněné živými lidmi, je jasné, že zážitek bude výrazně ovlivněn jejich hereckými dovednostmi. A díkybohu není nač si stěžovat. Postavy jsou uvěřitelné, překvapivě flexibilní a zejména ústřední výkon Manon Gage si zaslouží smeknutí a poklonu.

Tahle slečna hraje prakticky pět rolí a všechny skvěle. Ono to člověku ani nepřijde, protože v nich působí velmi přirozeně, ale například při zkoušce k úplně prvnímu filmu zahrát, že vlastně ještě pořádně neumíte hrát a režisér vás musí poučovat, jak na to, vážně není žádná sranda. Však už La Rochefoucauld věděl, že je potřeba velké nadání a um, aby člověk dokázal skrýt své nadání a um.

Pochvala náleží i řemeslnému zpracování jednotlivých filmů. Mají magii. Působí tak věrně, že divák zapomíná, že sedí u materiálů vzniklých pro potřeby hry, až skoro věří, že před sebou opravdu má dobové snímky. Pohledy do zákulisí jsou poutavé a chemie mezi herci, co hrají herce, nestrojená. Všemu pomáhá i výborný zvukový design a množství práce, které na tvorbu muselo nutně padnout, je jednoduše úctyhodné.

Ohledně herectví mám vlastně jen jednu výtku. Ačkoliv se spíš jedná o můj vlastní nepříliš racionální hněv – pánové režiséři, když postavu necháte kouřit, naučte herce to dělat tak, že není za vteřinu a půl jasné, že cigaretu v životě neměli v ústech. Když si někdo zapálí někde stranou při rozhovoru, je to fuk, ale já mám na mysli scénu, kde je právě tabák klíčovou pointou. A pokud herečka vyloženě zmiňuje kouření a předstírá slast, ale vypadá u toho jako školák, co cigaretu ukradl tátovi z krabičky a z hecu ji zkouší ochutnat schovaný pod klouzačkou na hřišti, příšerně to bije do očí.

Rozbitá sklenička

Podání příběhu je zvláštní. A to v dobrém i špatném slova smyslu. Protože se až patologicky vyžívá v tápání. Jistě, nevědět, ale chtít se dozvědět, to je velmi důležitý hnací motor jakéhokoliv vyprávění, ale má omezenou nádrž.

Hra sice čas od času upustí drobeček skutečného příběhu, ale až moc opatrně. Střípky přicházejí náhodně a stěžejní tajemství je až příliš roztříštěné na to, aby dokázalo pořádně zaseknout háček. Je zabalené do ubíjející záplavy nahodile nechronologického balastu a rozředěné přídělem scén, které se, nemůžu si pomoct, víc než cokoliv jiného spíš jen ukájejí vlastní uměleckostí jako výmluvou, proč nacpat odhalené poprsí úplně všude.

Ano, zvládne vzbudit jistou možná mírně zvrácenou zvědavost, ale, alespoň v mém případě, žádné nenasytné hltání. A když konečně na všechno přijdete, je mi líto, není to zas takové crescendo, aby dokázalo ospravedlnit množství vaty, kterou jste kvůli němu museli pozřít.

Zážitek je ve výsledku velmi nenaplňující. Chybí pocit, že něco někam pokračuje nebo se rozvíjí, spíš se odehrává tanec podivných úkroků a pevný opěrný bod nikde. Úvodní opatrný zájem po chvíli vystřídala nuda a já doufal, že dílo přijde s nějakou pořádně hutnou substancí, náplní, něčím, co vyrazí dech a díky čemu pochopím, proč bylo nutné strávit hodiny nezáživným přetáčením videa tam a zpět. Marně.

Podívejte, já vím, že se těmhle odstavcům dá snadno oponovat. „Prostě jsi to nepochopil. Nemáš kapacitu, abys to dokázal ocenit.“ Je to přeci umělecký pokrok, jiný druh vyprávění a tak dále. A třeba to tak vážně je. Třeba jsem jen neomalený Ostrogót a pointa byla hluboká tak, že jsem dna nedohlédl. Ale podle mého názoru je Immortality obdoba banánu přilepeného na stěnu, prostá momentů úžasu či satisfakce nad stráveným časem.

Herní rozpaky

Hádám, že přijetí příběhu a jeho formy bude silně subjektivní, ba nejspíš polarizující záležitost. A tak to nakonec bývá s většinou umělecké tvorby, tudíž je vcelku zbytečné snažit se vyhmátnout nějakou univerzální pravdu. Větší problém je, že ani samotné „hraní“ není zrovna žádná slast.

Víte, snažím se být shovívavý, protože přes všechny výhrady prostě musím respektovat odvahu a tvůrčí vizi za podobně neobvyklým titulem. Tyto kvality je potřeba hýčkat a do bílých míst na mapě je potřeba plout, i když se výsledek třeba zrovna v tomhle případě zrovna dvakrát nepotkal s příjemcem. Jenže když má hra de facto jednu jedinou herní mechaniku, která funguje prachbídně, už vážně nevím, jak se pokoušet to omluvit.

Každý klip můžete přetáčet vpřed i vzad. Když někam kliknete, například na hercovu tvář či nějakou rekvizitu, hra přejde na jinou scénu, kde se vyskytuje onen herec či rekvizita stejného druhu. Toť veškeré hraní, kterého se u Immortality dopustíte.

V praxi to znamená, že je průzkum hromady filmového materiálu vedený naprostou náhodou. Například scén s Manon Gage jsou stovky a hra vás nenechá ovlivnit, ke které zrovna skočíte. Nenechá vás sledovat žádnou linku, kterou jste si našli či vytvořili. Ne, všechno je nazdařbůh.

Pocitově to působí stejně jako ono zmiňované vypravěčské tápání – zpočátku je to vzrušující cesta do neznáma, ale od určité doby otrava, když bezmyšlenkovitě klikáte na všechno možné v naději a později úpěnlivé prosbě, aby hra konečně hodila kostkou, jak je potřeba, a uvolila se vám ukázat něco, co jste ještě neviděli. Protože, ano, budou se vám opakovaně pod ruce vracet i záběry, které už jste několikrát zhlédli. A pořád. A znovu. A zas. A opět pořád dokola.

Také to znamená, že reálná hráčská účast je nulová. Prostě jenom klikáte, přetáčíte a zase klikáte. Bez konkrétního záměru, bez plánu, bez sledování nějaké stopy. A když pak Immortality konečně něco trochu poodhalí, chybí pocit, že by jste si to zasloužili, že jste na něco sami přišli nebo něco vlastním důvtipem rozlouskli. Prostě jste se k tomu jen nahodile proklikali a hra vám to předložila.

Čím déle u hry strávíte, tím je to horší. Protože už máte odhalenou většinu scén, ale pár jich ještě chybí a nelze se k nim dostat jinak, než že si je prostě náhodně vylosujete z obřího klobouku. Kupříkladu poslední záběr, který mi scházel ke spuštění závěrečných titulků, mi trvalo vyklikat téměř hodinu, během níž hra pořád dokolečka dokola přehrávala již dříve odhalené klipy. Byla to hodina zábavná zhruba jako lumbální punkce.

Každému, co jeho jest

Immortality mě neoslovila, ale zároveň se zdráhám vynést univerzální soud nad něčím tak specifickým a závislým na subjektivním přijetí. Pokud je nezvyklý art vaším šálkem horkého nápoje, nehleďte na mou filištínskou síru a Immortality klidně zkuste – je k dispozici v Game Passu, takže to ani nějak zvlášť finančně nezabolí. Jen buďte varováni: Minimálně herně to prostě vážně není žádná bomba.