I am Bread

Verdikt
60

Originální a zpočátku překvapivě zábavná hříčka, která se ale vcelku rychle okouká. Navíc je zaplevelená otravnými technickými nedodělky.

Počítač

WindowsWindows

12,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

12,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Bossa Studios
Vydání: 9. dubna 2015
Štítky: adventura, akční, simulace

Bizarní hry se jednu dobu vyrojily jako houby po dešti. Pokud by vaším šálkem poněkud pomateného čaje nebyla simulace kozy či o nic pozadu nezůstávající simulace kamene, můžete z kredence vylovit simulaci chleba. Jeho strastiplná cesta za toustovačem je totiž tématem neotřelého počinu od Bossa Studios, tvůrců Surgeon Simulator.

Daleká cesta do topinkového nebe

Hra má, poněkud nečekaně, i příběh, který, překvapivě, není naprosto stupidní. Do zážitku hráče však nijak nezasahuje, protože se hraní omezuje na naplnění jednoduché premisy. Jako překážková dráha se před vámi rozkládá místnost a úkol je jediný - stát se toustem. Pokud byste od podobného projektu čekali naprostou absenci zdravého smyslu, třeba v podobě pečivovitých nepřátel s plísňomety, budete zklamáni. Protivníkem je zde totiž prostředí.

Zdolávání nástrah připomíná jakýsi chleboidní QWOP, spojený v pozdějších levelech s velice primitivní adventurou, navíc lehce říznutý Katamari Damacy. Každý ze čtyř rohů vašeho krajíce ovládáte samostatným tlačítkem, směr pohybu pak kurzorovými klávesami nebo analogovou páčkou (k hraní je vhodnější gamepad). Stiskem tlačítka se pečivo přilepí na povrch, kterého se onen roh zrovna dotýkal.

Během skotačení po místnosti se chleba nesmí zašpinit, rozmočit či se jinak stát nekonzumovatelným. A pokud ho po cestě ještě zvládnete opatlat třeba v marmeládě, dostanete za to bonusové body. Hlavní je ale vyhýbat se špinavé podlaze a vodě - čeká na vás tedy pořádná porce šplhání po poličkách, salt z krabice na krabici a snahy nalepit na sebe co nejméně ostříhaných nehtů. Chleba se navíc dokáže přichytit k předmětům pouze na omezenou dobu, takže s tím musíte počítat a plánovat při svém pokojolezectví i zastávky na "odpočinek".

A ono to je zpočátku opravdu až nečekaně zábavné a chytlavé. Ovládání je sice krutě neintuitivní a hra není už v úvodu úplně jednoduchá, ale v tom tkví její kouzlo. Budete za hromového klení padat do hromad bordelu a s planoucím hněvem úroveň restartovat znovu a znovu, protože toho přeci bohdá nebude, aby vás poslal do kolen kus chleba.

Pokud by vám honba za zlatavým propečením přišla málo, můžete se zabavit ještě v několika dalších módech. Mezi nimi lze nalézt například hledání kusů sýra v roli krekru, závod s kutálející se koblihou, zábavnou destrukci nádobí a všeho možného pomocí bagety a masochisticky neovladatelný mód s nulovou gravitací.

V nouzi poznáš toustovač

Luxus zapnutého topinkovače vám hra poskytne pouze v první, napůl tutoriálové úrovni. Ve všech dalších už musíte docílit kýžené křupavosti alternativními prostředky. Jednou na topení, podruhé na rozpáleném motoru a podobně. Navíc dost často není místnost omezena jen na jeden způsob řešení, ovšem přijít si na ně budete muset sami. To dodává zážitku punc rozmanitosti, protože každá další místnost představuje novou a neotřelou výzvu. A to prosím výzvu v pravém slova smyslu.

I am Bread vám nic nedaruje už od první úrovně a obtížnost při postupu do dalších místností jen stoupá. Cesty za zdrojem tepla jsou čím dál tím krkolomnější, delší a zrádnější. Pevných vodorovných ploch zásadně ubývá. Navíc nic jako checkpointy zde samozřejmě neexistuje, takže špatně odhadnuté vymrštění nebohého krajíce po opatrném patnáctiminutovém snažení se rovná neúprosné cestě zpět na startovní čáru. Kdo v takových chvílích ani jednou nezvolá nějaký dysfemismus pro ženu lehčího ražení či nějakou tělesnou část, zasloužil by medaili zenového velmistra.

Hra vám sice, pokud úroveň několikrát pokazíte, dobrosrdečně nabídne jakousi svatou pomazánku, po jejímž sebrání se stanete bordelu imunní a můžete si scénu v klidu projít, ale to zanechává pachuť neférového hraní. A tak magickou marmeládu necháte, ať si v klidu lákavě světélkuje dál, a znovu a opět a ještě jednou se pustíte do souboje s rozházenými lahvemi, knihami a mokrými ručníky. A zatím se budete, stále ještě, dobře bavit, i když občas s rukama zatnutýma v pěst. Za selhání si totiž můžete vždy sami, což člověka nutí to zkoušet pořád dokola.

Termiti v dřevěné noze

To se však bohužel nedá říci o poslední zhruba třetině hry. Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly a zde to platí dvojnásob. Tvůrci se ve své honbě za neopakujícími se úrovněmi pokusili do hry přidat něco, na co její koncept jednoduše nebyl připraven. Na legendární hádanku z Monkey Islandu sice nedojde, ale tušíte správně, jedná se o používání předmětů.

Ovládání není procházka růžovým sadem ani normálně, ale pokud se u toho máte snažit ještě nějak držet věc nebo ji nedej bože použít, například škrtnout zápalkou, mění se zábava v prachsprostou frustraci. Navíc úrovně začínají být překombinované. V cestě se válí hromady předmětů a nástrah, což by samo o sobě nevadilo, jenže fyzikální model je poněkud přestává zvládat. Občas se stane, že na harampádí zůstanete viset bez možnosti pohybu, ani jeden roh chleba se ničeho nedotýká a vy musíte celý level potupně restartovat.

V okamžiku, kdy se po deseti minutách pečlivého a rozvážně plánovaného "ručkování" po zdech konečně, jak vstříc světlým zítřkům, vrhnete na gril, abyste jím propadli skrz a následně bídně skonali na zemi, budete mít chuť vývojáře kopnout do holeně. Pořádné otepi klestí hází pod nohy zábavě i práce kamery. Zejména, pokud se s pečivem dostanete do nějakého užšího prostoru, dokáže kamera bodnout dýku do zad naprosto suverénně. 

V podstatě nehratelná poslední úroveň a tři tvrdé pády hry na desktop během nějakých sedmi hodin, na dojmu také nepřidají. Minimálně první polovina I am Bread totiž skýtá neobvyklou a kvalitní zábavu. Kdyby tvůrci nepřekombinovali zbytek a prostě jenom pokračovali v nasazeném trendu, nebo to klidně v polovině ustřihli, mohl být výsledný dojem daleko lepší. Takhle jsou pocity poněkud rozporuplné.