Hunted: The Demon's Forge
Tuctová akční rubanice, která neurazí a na delší dobu ani nezaujme. Od příběhu, přes grafiku až po hratelnost a herní mechanismy se Hunted drží těsně nad hranicí průměru, čemuž nejvíce napomáhá solidní kooperace.
Další informace
| Výrobce: | InXile Entertainment |
| Vydání: | 3. června 2011 |
| Štítky: | fantasy, bojová, kooperace, více hráčů u jednoho zařízení, akční |
Kdyby náš stát generoval stejným tempem HDP, jako herní průmysl vymýšlí neustále nová univerza fantasy světů, asi bychom se měli jak pěkně vykrmení čuníci. Hunted: The Demon's Forge sice nabízí nový a neokoukaný svět, do něhož tvůrci zasadili dvě zbrusu nové postavy i příběh, ale tahle taškařice věru díru do světa neudělá. Ponořit se do příběhu, který na sebe vrství jedno klišé za druhým, tak jako všechny filmy se Stevenem Seagalem v uplynulých dvaceti letech, to dá zabrat i hodně tolerantnímu hráči. Ale raději pěkně po pořádku. Ono udělat hru, která není originální a navíc jako závdavek nenabízí žádnou přidanou hodnotu, není popravdě žádný majstrštyk, ale zase na druhou stranu takových titulů se objevila celá řada a byly úspěšné.
Revoluce se (opět) nekoná
Problém, proč se do Hunted: The Demon's Forge nemusíte ponořit zrovna po deseti minutách, po dvaceti budete mírně rozčarování a po minutách padesáti se dostaví krize, je vlastně úplně jednoduchý. Hunted mohla být hra, která dokáže s celkem nenucenými fintami hráče pohltit. Na první pohled to podle všeho vypadalo na celkem neoriginální, ale vlastně jinak docela zábavnou 3rd person mlátičku s mečem a lukem.
Díky souhře mnoha náhod a okolností se tak nestalo. Vývojáři vždycky vymýšlejí a programují ze svého pohledu přinejmenším revoluční dílo. Jenže jim mnohdy chybí to nejpodstatnější - odstup. Podobných her jako Hunted vznikla celá řada, námatkou lze jmenovat Rune a Enclave. A tahle fantasy mlátička mohla být přinejmenším podobná.
Škorpení dvou žoldáků
Zápletka není samozřejmě kdovíjak originální - dva námezdní žoldáci Caddoc a E´lara se poflakují nedávno vymyšleným světem a co se nestane - povstane zlo v podobě všelijakých potvor a jejich pánů, které musíte zcela logicky vymlátit. Upřímně, to by nebyl takový problém. Svět plešatého potetované bojovníka a vnadné elfky je však takový potemnělý, šedivý a chybí mu šmrnc. Ať se podíváte do džunglí, domů, měst či skalních ruin, pořád budete mít před sebou ono našedlé prd. Nenápaditý a nudný svět.
E´lara to zvládá nejlépe s lukem a šípy, Caddoc pak s radostí rozdává rány mečem. Oba dva však při soubojích podávají výkon vhodný tak maximálně pro ožralého šermíře z nějaké turistické hradní show. A možná, že i ten by zvládl máchat rukou nahoru a dolů lépe. Bojový systém, který snad ani nazvat systémem nelze, je tak pro oko fanouška podobných titulů doslova przněním daného žánru. Ale což, potvor je opravdu hodně - občas se naskytne i nějaké překážka ke zdolání a hra celkem radostně odbíhá. Hlavně, že je do čeho řezat!
Aby to zase nebyla taková jednotvárná nuda, rozhodli se tvůrci své postavy trochu oživit a rozjeli mezi nimi celkem vtipné a dobré dialogy. Hranatá lučištnice a pokérovaný chlápek ze seriálu Hvězdná brána tak celkem nenuceně rozjíždějí pošťuchující rozhovory a alespoň je na co koukat. Problém je v tom, že tohle nemá být Ordinace v růžové zahradě, ale akční mlátička s něco málo prvky RPG. Téměř po každé krátké lokaci či úseku se tak hra přepne do blábolivého módu, který, ač je docela zábavný, samotnou hru brzdí skutečně až přehnaným způsobem.
Hučící kostlivci
Když už vás omrzí Caddoc, lze se přepnout do E´lary a opačně. Oproti šermíři je elfka samozřejmě víc zranitelná, ale na druhou stranu její luk skýtá docela dobrou zábavu. Na dálku se z ní stává nedocenitelný pomocník. Upřímně, v dialozích má také trochu navrch. Tvůrci Hunted si vzali za cíl především pobavit skupinu tzv. casual hráčů. Takže nic složitého nás opravdu nečeká. Občas se objeví zpestření děje hledáním nějakého vzácnějšího předmětu a samozřejmě sbíráte nějaké ty zlaťáky. To všechno ve hře je, ale jaksi mimochodem.
Pokud půjdete lineárně po ose hlavního příběhu a na všechno ostatní budete z vysoka kašlat, nic se nestane. Možná neobjevíte nějaké tajemné zákoutí kdesi ve stokách, ale rozhodně nic neztratíte. Epických předmětů najdete ve hře opravdu poskrovnu, ale jejich funkce je spíš pro momentální pocit uspokojení z jejich nalezení. Jednotvárnost prostředí umocňují neustále stejné zástupy příšer. Nejvíc asi zaujmou kostlivci, kteří vyluzují všelijaké hlasy. Ne že by vypadali oproti jiným hrám nějak epesněji, ale popravdě až do teď jsme si mysleli, že kostlivci nemají hlasivky právě proto, že jsou kostlivci.
Kooperace na place
Čím se asi Hunted ohání nejvíc, je kooperativní mód. Držíce se pořekadla, že ve dvou se to lépe táhne, můžete vyrazit do boje proti generujícímu se a houfně na vás nabíhajícímu zlu ve dvou. Pro pomaleji chápající - za elfku to táhne jeden, za feťáka druhý. Klikou je možnost si role prohazovat, což je docela fajn. Hraní ve dvou je docela zábavné a minimálně se vám nestane, že se spolubojovník zasekne do lehce parkinsonovské cukatůry a nebude se chtít hnout dál. Tedy samozřejmě, pokud si ke spolupráci nevyberete pošuka, co takový styl hraní považuje za docela dobrou zábavu.
Hunted je přesně tím titulem, který by u nenáročných hráčů mohl lámat prodejní rekordy. Jenže to se asi nestane. A přitom se opravdu nejedná o nějakou pitomost. Potenciál by se v téhle rubací fantasy hře klidně našel. Jen by asi slušelo více popřemýšlet nad celkovým prostředím, grafikou, umělou inteligencí, dialogy, kooperativním módem, množstvím a vizuálním zpracováním příšer, vedlejšími questy, zbraněmi, mapami… Máma vždycky říkala, že od rozdělané práce se neutíká.