Horizon Forbidden West (PC verze)

Byl to jeden z těch okamžiků mé hráčské kariéry, kdy došlo k naprosto hmatatelnému posunu vizuálních standardů. Asi jako když jsem poprvé viděl v chodu Giants: Citizen Kabuto, The Elder Scrolls IV: Oblivion nebo Crysis. Ještě větší radost mi nicméně udělalo, že se za tím vším pozlátkem schovává i skvělá hra s tajuplným světem, jehož příběh mi dokonale učaroval.

Dvě mínus

K o několik let novějšímu pokračování mám trochu komplikovanější vztah. Horizon Forbidden West byl samozřejmě ještě krásnější než předchůdce, jako mezigenerační titul si ale nemohl dovolit to ultimátní konzolové pozlátko, které bych od tehdy stále poměrně čerstvé PS5 čekal. Vyšel v době, kdy už jsem odmítal akceptovat 30 FPS jako standard, Performance režim ale trpěl podivným rozostřením a rozmazáním, který mě neustále bil do očí a odváděl mou pozornost. Až poměrně pozdní implementace Balanced režimu, a hlavně příchod DLC Burning Shores, které už mířílo jen na současnou generaci, tenhle nešvar napravil. Bohužel ale zůstaly jiné prasklinky.

Forbidden West má zkrátka smůlu na klasický syndrom prostředního dílu trilogie, kdy už jsou karty na stole, o světě víme první poslední a vyprávění se nadechuje k finální katarzi. A i když je hra po všech směrech opulentnější, rozsáhlejší a ambicióznější, nedokázal jsem v ní už najít tolik toho původního kouzla. Přestože jsem v pestrobarevném světě před dvěma lety strávil hromadu času a odnesl si i platinovou trofej, z vyprávění si pamatuju jen mlhavé útržky a globální hrozba na mě zapůsobila mnohem méně než Aloyin příběh hledání vlastní identity.

Ačkoli mám zapovězený západ procouraný křížem krážem, udělalo mi oznámení portu na PC radost. Jednak je samozřejmě skvělé, když se ke hrám může bez omezení dostat co nejvíce hráčů, jednak se o převod na osobní počítače postarali Nixxes, a tak nebyl důvod pochybovat o technickém výsledku.

Co se skrývá pod kapotou

Na PC míří kompletní edice, která v sobě skrývá jak základní hru, tak dodatečný obsah. Forbidden West jsem testoval na stolní sestavě s procesorem Intel Core i9-12900, grafickou kartou Nvidia GeForce RTX 4080, 64 GB DDR5 RAM a M.2 SSD Samsung 990 Pro. Hru jsem vyzkoušel na 4K monitoru s maximální obnovovací frekvencí 144 Hz a super ultrawide monitoru s rozlišením 5120x1440 s maximální obnovovací frekvencí 120 Hz. Testování jsem provedl i na notebooku s i9-13900H, RTX 4070 32 GB DDR5 RAM a displejem o rozlišení 3200x2000 o frekvenci 165 Hz.

PC verze přirozeně nabízí množství nastavení, které si můžete zvolit už ve startovacím launcheru. Patří mezi ně evergreeny jako kvalita textur a jejich filtrování, úroveň detailů, stíny, voda, hloubka pole, vykreslení terénu a NPC, ambientní okluze či kvalita odrazů a zpracování vlasů. Nastavit si můžete i FOV, což zejména majitelům širokoúhlých monitorů přijde vhod. Mimochodem hra podporuje v širokoúhlém formátu (včetně 32:9) i zobrazování příběhových animací, stačí v menu odškrtnout, že nechcete ošklivý letterbox.

Kromě toho Horizon podporuje i všechny zásadní upscalovací metody, počínaje DLSS, přes FSR, až k XeSS. V rámci technologií od Nvidie najdete v nastavení i Reflex pro snížení času odezvy a Frame Generation na generování dodatečných snímků.

Skvělá optimalizace

Jako tradičně jsem napřed otočil všemi hejblaty doprava, nastavil vše na max a vypnul jakýkoli upscaling i dynamické škálování. V rozlišení 5120x1440 s TAA pak hra běžela v průměru kolem 75 snímků, a to i během efektních soubojů s masivními nepřáteli v divočině. Framerate dostával nejvíce zabrat v momentech, kdy se na obrazovce objevilo větší množství NPC v zabydlených oblastech, nikdy ale neklesl pod magickou hranici 60. Při zapnutí DLSS v režimu Quality jsem získal zhruba 15 snímků k dobru, režim Ultra Performance se pak pohyboval mezi 100-110 FPS, ovšem už se znatelnou ztrátou kvality detailů.

Když jsem při maximálním nastavení zapnul DLSS v režimu Quality, a k tomu využil nástroj Frame Generation, běžela hra venku v divočině na téměř stabilních 120 FPS, snímkování nicméně stále klesalo v obydlených oblastech.

Plnotučné 4K má samozřejmě ještě o chlup větší počet pixelů, a tak byly výsledky o něco nižší. Bez upscalování se hra v divočině pohybovala mezi 65-70 FPS, ve větším počtu NPC to bylo zhruba o deset snímků méně. Režim DLSS Quality s Frame Generation dosahoval krásných 100 FPS, při Ultra Performance s Frame Generation atakoval hranici 144 FPS.

Na notebooku (který si tedy během hraní pořádně zafuněl, ale to už je zjevně úděl přenosných herních strojů) byly výsledky podobně dobré, byť jsem se poměrně rychle rozloučil s hraním bez upscalu. V nativním rozlišení mi totiž snímkování při návštěvě Meridianu kleslo až na hranici 35 FPS. Při zapnutém DLSS na nastavení Quality hra běžela zcela bez problémů kolem hranice 70 FPS a na šestnáctipalcovém displeji vypadala (zcela subjektivně) snad ještě lépe než na mém domácím 32palcovém 4K monitoru.

Vizuální dokonalost

Faktem je, že Horizon je extrémně krásná hra, a pokud nejste nuceni hrát na naprosto nejnižší kvalitu, kde už začínají chybět některé textury a vzdálenější objekty vypadají jako potlučené brambory, budete se každým záběrem kochat. Je to extrémně povrchní a zlí jazykové mohou klidně tvrdit, že vizuál je to nejlepší, co může Horizon nabídnout (a budou mít částečně pravdu), ale už zase jsem dlouhé minuty seděl před monitorem a zkoumal každý centimetr neskutečně detailních prostředí.

Kvalitám scén nesmírně pomáhá jednak bohatá vegetace (která má do poslední žilky detailně zpracovaný každý lísteček), jednak dobrá práce s nasvícením, barevnou paletou a hromadou částicových efektů, které jim dávají potřebnou hloubku. Horizon je tou hrou, u které budou virtuální fotografové co chvíli odskakovat do skvěle zpracovaného fotorežimu, aby típli další budoucí tapetu na plochu. Byl takový už na PlayStationu 5, ale PC verze bez jakýchkoliv okovů posouvá možnosti enginu Decima na ještě vyšší úroveň.

Až jsem si musel mnohokrát povzdechnout, proč tuhle technologii nevyužívá víc her. Ve srovnání s Dragon’s Dogma 2, které rozhodně nevypadá špatně, ale k Horizonu se ani nepřibližuje, přičemž jeho optimalizace občas působí jako špatný vtip, je dílo Guerrilly a Nixxes pohlazením po duši každého PC hráče.

Počítačová verze je pro mnohé samozřejmě lákavá i díky možnosti odhodit gamepad a využít k pohybu klávesnici a myš. Musím přiznat, že jsem se nakonec stejně k ovladači vrátil. Jednak mám jeho schéma už zažité ve svalové paměti, jednak i PC verze samozřejmě nabízí všechny možnosti ovladače DualSense, jako je haptická odezva a adaptivní triggery. Ovládání na klávesnici a myši si nicméně můžete přemapovat, co hrdlo ráčí.

Mimo to ve hře najdete spoustu možností usnadnění pro hráče s různými omezeními, a to včetně pomocné ruky pro ty, kteří mají strach z podvodních prostor. Texty jsou kompletně přeloženy do češtiny, takže si tuzemský zájemce bez znalosti cizích jazyků může příběh vychutnat i v naší mateřštině.

Znovu a lépe

Moje druhá návštěva tak byla možná o chloupek pozitivnější než ta první. Jednak mě neotravovaly technické limity konzolového Performance režimu, o kterých jsem psal výše, jednak jsem ponechal za zády většinu vedlejších úkolů, nerozptyloval se balastem a díky tomu si užil tempo hry úplně jinak. Pro ty z vás, kteří preferují assassinovské vyzobávání každého symbolu na mapě, mám ale dobrou zprávu – čekají vás hody.

Horizon: Forbidden West je na PC zkrátka ultimátní verzí téhož zážitku. Pokud máte dostatečně výkonný stroj, který dokáže překonat možnosti pátého PlayStationu, můžete si užít prakticky neomezený framerate a ještě opojnější vizuál. A pak spolu s námi ostatními můžete čekat, jak si Guerrilla poradí se završením celé ságy.