Horizon Forbidden West: Burning Shores

I proto jsem se těšil, že si po víc než roční pauze budu do divočiny někdejší Kalifornie moci udělat další výlet. Hned zkraje je ale třeba říct, že rozšíření Burning Shores představuje v zásadě „více téhož“, příčemž ono více znamená v tomto případě spíše méně. Abyste rozuměli, své návštěvy rozhodně nelituji, jen mě trochu mrzí, že byla skutečně jen na skok.

Tam, kde jste skončili

Příběhové DLC navazuje na konec příběhu Horizon Forbidden West a zpřístupní se vám tedy až ve chvíli, kdy máte splněn poslední úkol základní hry. Nový quest vás napřed pošle za starým známým Sylensem, který má pro Aloy neblahou zprávu – ne všichni zlobivci byli pochytáni a jeden zvlášť mazaný si za své útočiště zvolil nebezpečné končiny, rozkládající se na ostrovní soustavě ležící v místech, kde se kdysi pyšně rozkládalo město andělů se svou továrnou na sny.

Aloy se tedy vydává do trosek Los Angeles, kde nesmiřitelnému proudu času odolalo hned několik význačných památek a monumentů, jako je Griffithova observatoř, někdejší sídlo nahrávací společnosti Capitol Records a samozřejmě i proslulý nápis Hollywood, který naštěstí někdo před koncem světa natřel odolným nanonátěrem, takže pořád může dohlížet na notně pozměněnou krajinu pod sebou.

Příjemné je, že Burning Shores nedělají s úvodem žádné velké ciráty, do akce a středu dění se dostanete v cuku letu a vývojáři počítají s tím, že s ohledem na dokončenou základní hru máte její mechanismy a ovládání v malíčku, takže se s vámi hned od začátku tak docela nepářou. Samotného mě pobavilo, jak moje prsty, po roce zcela odvyklé ovládacímu schématu i zákonitostem soubojového systému, v prvních desítkách minut zoufale tančily po ploše gamepadu ve snaze se rozvzpomenout na grif, s nímž jsem byl loni bez větších problémů schopen ulovit platinovou trofej.

Námořníci v nouzi

Aloy se krátce po svém příletu do nové oblasti setkává s další částí flotily kmene Quen, s nímž měla tu čest už v závěrečné fázi základní hry, a rychle navazuje spojenectví s rebelující námořnicí Seykou, která pátrá po své ztracené sestře a je ochotná s Aloy uzavřít dočasné, oboustranně výhodné spojenectví. 

Jak už jsem naznačil, oblast zvanou Burning Shores tvoří soustava ostrovů, i proto vám přijde vhod, že prvním benefitem nově navázaného přátelství je motorový člun, se kterým se můžete po vodní hladině pohybovat výrazně rychleji než vlastní silou. Jedním dechem je ale třeba dodat, že jsem tento dopravní prostředek využil jen k pořízení několika efektních screenshotů, protože se i nad ruinami Los Angeles můžete prohánět na svém věrném robotickém ptáku, což je daleko pohodlnější a svobodnější varianta.

Co se samotného nového obsahu týče, neskrývá se toho pod kapotou mnoho. Aloy dostane do vínku několik nových skillů k odemčení, mezi tý význačnější patří třeba možnost postavit před sebe bariéru silového štítu, chránícího před projektily. Mimo to vám DLC poskytne několik nových zbraní a outfitů, k jejichž pořízení potřebujete vzácný lokální nerost, porůznu poschovávaný v různých záludných zákoutích. 

Ani zástup lovitelných robotů se nijak zásadně nerozšířil, kromě nového robopelikána, který se kromě létání umí i potápět (a můžete ho osedlat), přicházejí Burning Shores jen s obří roboropuchou, která své okolí sprejuje toxickou břečkou a ještě umí klást robovejce, ze kterých vylétají otravné robomasařky. Roboropucha (robucha?) toho docela dost vydrží a v jistý moment si budete muset poradit se dvěma naráz, výraznější výzvu ale nepředstavuje.

Příběhová linie vás protáhne po většině oněch památných míst starého Los Angeles, vaše kroky zamíří třeba i do zábavního parku s holodinosaury (holosaury?), který považuji za vizuálně nejpoutavější část. Dost možná proto, že jsem misi v něm absolvoval v noci, kdy všechna ta svítící technologická pozlátka ještě mnohem lépe vynikla.

Radost pohledět

Když už mluvím o pozlátku, Burning Shores jsou, stejně jako původní Forbidden West, překrásnou hrou, na rozdíl od základní hry je ovšem rozšíření dostupné jen na aktuální generaci PlayStationu. Zdůvodnění tohoto kroku není na první pohled úplně jasné, protože jsem subjektivně neměl dojem, že by nová oblast a činnosti v ní byly kdovíjak odlišné a náročnější oproti rok starému základu, tedy s výjimkou pompézního finálního střetnutí, které by možná dalo stařičké PS4 pořádně pokouřit.

I Burning Shores nabízejí trojici grafických režimů, vyjma obligátního Quality a Performance je tu i čím dál standardnější (aspoň u titulů od Sony) nastavení Balanced, ve kterém hra běží ve výrazně plynulejších 40 FPS bez pozorovatelných grafických kompromisů. Technicky nemám co vytknout, s trochou hnidopišství snad jen zmíním, že vliv obřího robota na vodní hladinu nepůsobí věrohodně a někdy jsou ty žbluňkance až ošklivé, jenže tenhle „problém“ má na svědomí spíše rozmazlenost ze zbytku vizuální prezentace.

Souboje s mechanickými protivníky mě baví od prvního dílu stejně tak moc, jako mě nebaví souboje s těmi živými (tedy opravdu hodně), největší porci kritiky tedy ode mě Burning Shores schytají za délku příběhové linie, která připomíná spíš jednohubku než bohatý nášup. Vyprávění je poměrně překotné, postavy, které by si to zasloužily (včetně hlavního záporáka) nedostanou potřebný prostor. Než se nadějete, zazvoní zvonec a vy sledujete závěrečné titulky s vědomím, že příště se do tohohle světa podíváte přinejlepším za pět let.

Burning Shores sice stojí pouze něco málo přes 500 korun, ale kdyby byla cena dvojnásobná a obsahu by taky bylo dvojnásob, byl bych rozhodně spokojenější. Situaci nepomáhá ani fakt, že se autoři nerozšoupli ani v rámci vedlejších úkolů a poměrně rozsáhlá nová lokace zůstává z velké části nevyužitá. 

Přesto je příběh Burning Shores pro celkové vyprávění Horizonu důležitý a nejde jen o nepovinnou odbočku. Pokud se tedy chystáte v budoucnu zjistit, jak Guerrilla svou postapokalyptickou ságu uzavře, měli byste tenhle kus znát taky. Neexistuje důvod, proč by se fanouškům série mělo rozšíření nelíbit, pokud vás ale až dosud nenadchla, nenabízí Burning Shores žádný důvod, který by to měl změnit.