Horizon Call of the Mountain

Sony tentokrát zjevně nenechává nic náhodě a na rozdíl od původního VR sází hned v úvodu na prověřenou značku, která je díky loňskému druhému dílu pořád příjemně aktuální (Forbidden West navíc tento měsíc obohatí nabídku vyšších stupňů PlayStation Plus).

Aloy na vedlejší koleji

Zároveň autoři mazaně plní základní úkol herních levobočků, a sice nijak zvlášť nehýbat s hlavím narativem a radši se věnovat rozšiřování mytologie košatého a zajímavého světa, jakým Horizon bezesporu oplývá. Díky tomu tentokrát nebudeme vsazeni do role Aloy z kmene Nora. Místo ní si hlavní úlohu bere Rias z nechvalně proslulého kmene Shadow Carja, s nímž už hráči klasických Horizonů měli tu čest.

V Riasově kůži si napřed užijete poklidnou úvodní plavbu lodičkou, během které se máte především kochat okolní flórou a hlavně mechanickou faunou. VR přirozeně daleko lépe zachycuje velikost jednotlivých druhů strojů proti nebohým lidičkám z masa a kostí, a tak je průchod majestátního Tallnecka nebo let Stormbirda ještě působivější než v běžných hrách. Klídek ovšem netrvá dlouho, lodičku převrhne velký Snapmaw a v tu chvíli je Riasův osud ve vašich rukách, a to doslova.

Hned na začátku je třeba říct, že Horizon Call of the Mountain je striktně lineární záležitostí, která na ploše zhruba šesti hodin kondenzovaným způsobem nabízí oblíbené aktivity ze Zero Dawn či Forbidden Westu, rovnou ale zapomeňte na jakoukoli svobodu otevřeného světa, kterou máte s touto značkou spojenou. Call of the Mountain v první řadě hraje roli hry, která vás má seznámit s možnostmi vašeho nového VR headsetu, na což se ostatně čarokrásné přírodní prostředí plné skal, vodopádů, kaňonů a zasněžených vršků s obřími roboty dokonale hodí.

Hra nabízí dvě varianty ovládání, buď skrz gesta, kdy například pohyb kupředu provádíte držením dvou tlačítek a simulováním pohybu rukou při chůzi, skákání lehkým zhoupnutím obou paží a úhybné manévry rychlým cukáním do stran. Nebo můžete využít klasické ovládání přes analogové páčky, které mi ale k srdci moc nepřirostlo.

Simulátor horolezce

Možná nepřekvapivě (s ohledem na název hry) je největší penzum času věnováno šplhání. Rias musí neustále zdolávat složitý terén, a tak budete ručkovat po visutých římsách, šplhat po lanech, zasekávat cepíny do měkké skály a hlavně se modlit, abyste se nepodívali do hlubiny pod sebou, protože VR umí velmi slušně simulovat perspektivu a oblbnout váš mozek, aby zapomněl, že ve skutečnosti stojíte v teplákách uprostřed obýváku s legrační helmou na hlavě.

Musím říct, že i když je simulace lezení zprvu velmi zábavná, po čase se mi delší pasáže začaly poněkud zajídat, protože se při nich, ruku na srdce, nic moc neděje. Naštěstí brzy po začátku hry najedete luk, se kterým se vám otevře možnost vyřídit si to s plechovými zlobivci pěkně na férovku. A ačkoli jsem zrovna od simulace boje s mechanickými zvířaty nečekal mnoho, je to zcela jednoznačně nejpůsobivější prvek celé hry.

Jen stěží se popisuje uspokojivý pocit, když v akci sáhnete levou rukou za záda, vytáhnete luk, pravou rukou si sáhnete do virtuálního toulce pro šíp a začnete to solit hlava nehlava. Robozvěř na zásahy zcela bezchybně reaguje a systém zároveň funguje úplně stejně jako v „plnohodnotných“ Horizonech – je třeba trefovat slabiny, ustřelovat zbraňové systémy a ideálně využívat šípy s elementálním nábojem pro oslabení cíle.

Výběr šípů je snadný, stačí otočit zápěstím a objeví se nabídka, ve které si můžete různé typy i vyrábět, pokud na ně tedy máte materiál. Vybírání věcí z inventáře funguje na podobně intuitivním principu, díky čemuž je pobyt ve virtuálním světě velmi pohodlný.

Blbnutí místo záchrany světa

Moje nejoblíbenější vlastnost virtuální reality je ale stejně interaktivita prostředí v situacích, které nejsou přímo spjaty s hrdinskými činy. Líbí se mi, že můžete otevírat sudy, pohazovat talíři, trefovat nic netušící NPC jablky, malovat po zdech obscénnosti, případně vzít rumbakoule nebo bubínek a chvíli si jen tak hrát. Občas narazíte v divočině na gong s obří palicí, kterou musíte vzít do obou rukou, pokud si chcete třísknout. Nemá to žádný smysl, tedy kromě budování imerze. A funguje to perfektně.

Hrozně se mi líbilo, když jsem si třeba z pokořeného robotvora mohl vzít trofej. Prostě tak, že jsem se k robomršině sehnul a onu konkrétní část ulomil vlastníma rukama, nejen stisknutím tlačítka jako v běžné hře. Stejně tak mě potěšilo, že když jsem se během rozhovoru snažil slovutné bojovnici sahat prstem do nosu, uhýbala hlavou a tvářila se nedůtklivě.

Když zrovna nelezete, nebojujete nebo neděláte vylomeniny s NPC, obsahuje hra také logické hádanky, které ovšem nejsou nijak zásadně náročné. Hra je poměrně krátká a příběh není nikterak zásadní, zhruba od poloviny ale děj nabere podstatně lepší tempo a rozhodně nemohu říct, že bych se nudil. Hlavní vesnice obsahuje speciální místnost, ve které si můžete prohlížet posbírané trofeje, sběratelné předměty suplují porůznu poschovávané lukostřelecké terče. Pro příznivce relaxace je tu zvláštní vyhlídkový režim, ve kterém se můžete opět na lodičce kochat pohledem na robosamce a robosamice v přirozeném prostředí. Jen ten komentář Davida Attenborougha chybí.

Z grafického hlediska se nedá vytknout prakticky nic, na poměry VR her vypadá Call of the Mountain naprosto fantasticky, ostře a detailně, hře navíc dělá parádu i výborné nasvícení či animace nepřátel. Není to ale vše jen krásně zalité sluncem, čas od času se musíte vyrovnat s tím, že trochu zazlobí trackování ovladačů, a tak se třeba luk a šíp dostane na obrazovce do absurdních poloh a úhlů. Jde ale jen o občasné drobnosti, které nijak zvlášť nekazí celkový dojem.

Horizon Call of the Mountain není nikterak přelomovou hrou, dělá ale skvěle právě to, pro co byla vytvořena – předvádí možnosti nového hardware. Pokud jste se rozhodli, že si PSVR2 pořídíte, patrně bude tenhle kousek tím prvním, který si vyzkoušíte. Guerrilla to tentokrát vzala za mnohem správnější konec než minule s RIGS: Mechanized Combat. Kéž by tohle byla laťka kvality, která se na PSVR2 stane standardem.