Hogwarts Legacy

Vaše postava, kouzelník či čarodějka, které si dle libovůle můžete vytvořit v jednoduchém editoru, se do Bradavic velmi netradičně dostává v pátém ročníku. Neumí sice ani základní kouzla, zato disponuje zvláštní schopností vidět stopy prastaré magie, kterou nikdo jiný nevidí. První cestu do školy neabsolvuje v tradičním vlaku z nástupiště 9 a ¾, nýbrž v kočáře taženém testrály, jehož let přeruší drak. Než vám vůbec na hlavu nasadí Moudrý klobouk, absolvujete prolog, který je v mnohém dramatičtější než polovina filmů, což je bohužel jen předzvěstí toho, jak moc se bude tlačit na pilu v příštích hodinách.

Jistě, Harry Potter měl na své eskapády sedm knih a osm filmů, zatímco Hogwarts Legacy svůj příběh vyvolené/ho roztáčí na ploše pár desítek hodin v rámci jednoho školního roku. Jenže zatímco Harry by nebyl nikým bez podpory spousty přátel, váš student pátého ročníku je absurdní Mary Sue, která nemá jedinou slabinu, exceluje ve všech předmětech, i když ji třeba zrovna nebaví, a bez její podpory by nikým nebyli všichni ostatní.

Co se týče slibovaných RPG systémů a dalekosáhlých rozhodnutí, jsou totální iluzí. Ve většině úkolů máte jen možnost říct si o vyšší odměnu, případně na poslední chvíli odmítnout odevzdat třeba posbírané tchoříčky, čímž zadavatele sice naštvete, ale vůbec ničemu to v budoucnu nevadí, protože pro budoucí dění nejsou podstatní a úkol splníte tak jako tak. Víc než RPG je Hogwarts Legacy akční adventurou, kde můžete buď přijmout úkol, nebo přijmout úkol se sarkastickou poznámkou. Děj se odvine stejným směrem.

I rozřazení do kolejí je primárně kosmetickou záležitostí, která ovlivní barevnou paletu vašich stejnokrojů a společenskou místnost, kde budete začínat. Díky tomu některé spolužáky potkáte o něco dřív, jinak to má ale na příběh pramalý vliv, když pomineme jeden úkol přibližně ve čtvrtině hry. Je nicméně kratičký a jestli se s hledanou postavou setkáte v sovinci, na duším večírku, nebo při hledání rodinného prstenu, bude na váš zážitek mít naprosto minimální dopad.

Kolejní příslušnost má zanedbatelný vliv i na vztahy s vašimi spolužáky. Tři z nich si vysloužili speciální linie úkolů – mrzimorská milovnice zvířat Poppy, nebelvírská Natty, která se do Bradavic přestěhovala z Ugandy společně se svou matkou, učitelkou jasnovidectví, a pak Sebastian ze Zmijozelu, jehož snaha prolomit prokletí svého dvojčete všemi dostupnými prostředky k sobě patrně přiláká všechny milovníky černé magie.

Všichni potenciální kamarádi jsou bohužel dosti charakterově ploší a s výjimkou mladého černokněžníka jejich osudy stejně nijak neovlivníte. A pokud se těšíte, že se společně přidáte na temnou stranu, můžete snít dál – kletby, které se nepromíjejí, se sice naučit můžete, ale nikdo se vás za jejich používání ani nebude snažit potrestat. Maximálně vám v soubojích vytknou, že je jejich používání nečestné a nesportovní, ale jinak je jedinou brzdou proti neprominutelným kletbám nekonečně dlouhý cooldown u Avady.

Méně nepřijatelná kouzla vás opsáním příslušného symbolu naučí bradavický profesorský sbor v rámci dohánění čtyř let studia. Některá z nich slouží čistě k řešení hádanek, třeba Lumos, který světlem láká nejrůznější hmyz, případně zahání šlahouny ďáblova osidla. Jiná upotřebíte výhradně v soubojích a většina má využití vícero – Levioso zvedne do vzduchu jak truhly, po kterých můžete šplhat, tak pavouky, ohnivé Incendio vás zbaví pavučin, trnů i otravných pytláků, Accio přivolá jak skřetího střelce, tak neposlušné stránky studentského průvodce.

Obsáhlá kniha slouží coby ukazatel vašeho postupu od splněných Merlinových zkoušek přes počet zlikvidovaných trollů po zakreslená souhvězdí a sesbírané pergameny. Ano, Hogwarts Legacy je otevřený svět se vším všudy, který se neomezuje na bradavický hrad, pozemky a přilehlé Prasinky, nýbrž sahá daleko za hranice bradavického údolí s dalšími drobnými vesničkami, jeskyněmi, ruinami, pytláckými kempy, doupaty kouzelných tvorů, přistávacími plochami pro košťata a tak dále, a tak dále.

Nutno říct, že je otevřeným světem krásným, pokud milujete skotské vrchoviny, ale poněkud přebujelým. I když v tomto případě chápu, že hra svou značkou cílí i na nehráče a být mým prvním takhle velkým světem, tak se do vyzobávání stovek otazníčků patrně vrhám s mnohem větší vervou.

Jen malá poznámka, než se do zkoumání vrhnete naplno: Nezanedbejte hlavní příběh. Většina dostupných aktivit se otevírá postupně a kupříkladu odemykací kouzlo Alohomora dostanete poměrně pozdě, takže je lepší se zevrubným objevováním počkat, ať se kvůli nesplnitelným rébusům nemusíte zbytečně vracet. Za dějovou bariérou se schovává i létání a další rychlé způsoby přenosu mimo letaxu, jen na famfrpál budete kvůli zákazu nepopulárního ředitele Blacka tentokrát čekat marně.

Stejně tak si musíte počkat na talenty, které vám významně usnadní souboje a přihodí třeba i přepínatelné sady kouzel. Jakkoliv z videí před vydáním systém kouzlení působil chaoticky a souboje toporně, fungují překvapivě výborně a poměrně intuitivně. Typů nepřátel sice dohromady není mnoho, ale na každého z nich platí něco jiného, různobarevné štíty jim musíte rozbít odpovídajícím typem kouzla, některé útoky můžete odrážet, jindy musíte uhýbat.

Ve srovnání s nedávným Forspoken jsem se bavila mnohem víc, celý systém je dohromady velmi elegantní a efektní, takže se na souboje i výborně dívá, i když zrovna ještě neumíte úplně všechna kouzla. Takhle mají zkrátka kouzelnické bitvy vypadat a vůbec se nebudu zlobit, když v tomhle Hogwarts Legacy nastaví budoucí trend.

Pokud se vám bojovat nechce, můžete některé situace díky maskovacím kouzlům řešit i plížením. Stealth je nicméně poměrně triviální, a i když je časově méně náročný, není kvůli přihlouplé umělé inteligenci příliš zábavný.

V průběhu soubojů vás k experimentování vybízejí různé výzvy ve spodním rohu obrazovky, které vám zároveň nenápadně radí, jaké slabiny mají daní protivníci a které způsoby likvidace budou vůbec nejefektivnější. Vedle kouzel můžete vzít zavděk také různými lektvary a bojovými bylinami, které můžete vařit a pěstovat nejprve v příslušných učebnách a posléze i v Komnatě nejvyšší potřeby.

V ní můžete také pečovat o své vlastní stádo kouzelných tvorů, za což se vám odmění surovinami pro vylepšování výbavy. Kouzelnických outfitů budete nacházet přehršel a většinu z nich kvůli statistikám můžete rovnou prodat, milou drobností ovšem je, že jakmile kousek oblečení jednou seberete, můžete si jeho vzhled přenést na libovolný jiný hábit. Módní přehlídku tedy nemusíte zatratit kvůli statistikám.

Zároveň jsem se kvůli tomu během cutscén bavila syndromem hlavní postavy, kdy byla moje studentka jedinou pestře oblečenou postavou široko daleko, pokud se tedy obtěžovala dojít na hodinu. Na jednu stranu sice studujete v Bradavicích, na druhou stranu se kvůli obřímu světu a množství aktivit ve škole nemusíte týden ukázat a nikdo se po vás nebude shánět. Nějaká večerka? Ale prosím vás! 

I tak mě víc než potulování po širém světě bavilo prozkoumávat ústřední hrad, který je sám o sobě obrovský a i po nějakých šedesáti hodinách v něm sama nenajdu ani cestu do Velké síně. Každé otevření dveří je stále velkým překvapením, na druhou stranu jsem byla nepříjemně zaražená, že se tohle otevírání na PS5 neobejde bez drobného načítání. Nedokážu si představit, jak dlouhé čekání u dveří nás čeká na Switchi.

Optimalizace Hogwarts Legacy bude v nadcházejících měsících patrně velké téma a naprosto chápu rozhodnutí odložit verze pro starší konzole. Ani na té nové hra totiž neběhá zrovna optimálně – jako obvykle máte na výběr z režimů Quality a Performance, přičemž i v Performance je 60 FPS spíš snem a v efektově náročnějších soubojích se hra dost často cuká. Samotné prostředí vypadá krásně, ale animace postav či jejich mimika rozhodně nenastavují standardy, spíš se k nim horkotěžko natahují.

Doskakování objektů a textur či různé problikávání světel je tak časté, že jsem ho po čase přestala vnímat, stejně jako divnou mimiku, dialogy spouštějící se v nevhodnou dobu, různě glitchující oblečení, studenty v T-póze a tak podobně. Během recenzování mi hra třikrát spadla do menu konzole a dvakrát se moje postava propadla texturami někam do útrob hradu. Sice jsem ji odtamtud vysvobodila nasednutím na koště, ale upřímně, takhle rozbitý jsem neměla ani Cyberpunk. A to je laťka, kterou nechce překonat asi žádná hra.

Když jsme u toho srovnávání, Hogwarts Legacy se nachází v podobně nezáviděníhodné pozici nenaplnitelných očekávání. Čekala jsem ledacos, ale že mě zklame zrovna příběh, to opravdu ne. Na druhou stranu, hra už teď láme rekordy v prodejnosti a nevyhnutelně nás čeká nějaké pokračování – skvělou startovní čáru v podobě výborně vymodelovaného světa bychom tu měli, jen by mu slušel lepší obsah, a ne miliontá mizerně napsaná variace na hrdinovu cestu se spoustou vatovité výplně.

Po šedesáti hodinách, kdy jsem splnila všechny vedlejší úkoly, nikoliv však všechny výzvy a otazníky, nemám moc důvodů se k hraní vracet.

V těch závějích vaty se mimochodem skrývá jedna z nejlepších hororových pasáží, které jsem ve hrách zažila za dlouhá léta. Jaké bylo moje nemilé překvapení, když jsem zjistila, že jde zrovna o ten úkol, který se schovává na PlayStationu s roční exkluzivitou! Na kolenou vás prosím, Avalanche, nechte příště celý příběh psát ten tým, který vymyslel tenhle strašidelný sklep. Kdyby do celé hry šlo tolik péče jako do téhle dvouhodinovky, byla by to jasná hra desetiletí.

Bohužel, Hogwarts Legacy stejně jako většina ostatních otevřených světů jede spíš na kvantitu než na kvalitu. Rozhodnutí zasadit hru do doby, která týmu poskytla spoustu tvůrčí svobody, se nakonec spíš vymstilo, protože zajímavého obsahu v ní najdete pomálu, příběh je plytký, bez zvratů, se schematickými záporáky.

Žádná z nových postav není dostatečně zapamatovatelná a prokreslená, aby vám na ní vůbec záleželo. V ostrém kontrastu s tím je pak scenáristická snaha dostat do děje co nejvíc fanouškovského servisu a povědomých věcí, zvířat a míst, jenže přitom tak trochu střílí ostrými náboji do prázdna.

Ultimátní kouzelnickou fantazii mi tahle hra bohužel nesplnila, na druhou stranu nastavila solidní základy, na kterých by v budoucnu mohla být radost stavět. Nicméně hodnotím čarodějnické dobrodružství, jaké jsem dostala, ne to, které bych někdy mohla dostat. A to má rozhodně co dohánět.