Hobo: Tough Life

Verdikt
80

Hobo vyniká zejména svým výborně zpracovaným tématem a jeho provázáním s lidsky napsanými příběhy, ale zaujme i velkou hloubkou a zábavností mnoha systémů, humorem a servisem pro české hráče. Hře by slušel modernější kabátek a chtělo by to doladit několik chybiček, ale nic z toho nezkazí celkový zážitek, který je prostě a jednoduše skvělý i proto, že je tak neotřelý.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Další informace

Výrobce: Perun Creative
Vydání: 13. dubna 2021
Štítky: first person, survival, česká hra, rpg, simulace, od českých výrobců

Různí se zkušenosti s nimi. Někdo k nim cítí lítost, někdo odpor. Přiznám se ale, že jsem se nikdy hlouběji, empatičtěji nezamýšlel nad tím, jak asi vypadá každodenní život člověka potloukajícího se ulicemi. A v tomto smyslu mi simulační RPG Hobo: Tough Life od českého studia Perun Creative otevřelo oči.

Když jste na dně svých sil, vyčerpaní, promočení, promrzlí, hladoví, přiotrávení, nemocní a potřísnění vlastními výkaly a jediné, co vás z toho srabu dostane, je almužna od kolemjdoucího, jeho nechuť a odmítnutí s doprovodnou hláškou typu „vošklivej“, „zapomeň“, „jděte pryč!“, „nech mě“ zabolí jako nůž, protože vám právě podepsalo ortel.

Bezdomovec, ten tvrdej chleba má

Hobo se s vámi nemaže, podobně jako se život nemaže s bezdomovci. Chybí komplexní tutoriál, který by vás vedl za ručičku a naučil přežívat na ulici. Život plný omylů je tou nejlepší školou. Proto jsou začátky v této unikátní hře velice tvrdé, vypjaté a intenzivní, možná sahající až k frustraci.

Jako začínající bezďák se ztrátou paměti prostě nevíte, jak v tom správně chodit. Nejste zvyklí vybírat popelnice a v jednom kuse saháte do nějakého humusu, co vám ulpí na oblečení, které si zároveň nešikovnou manipulací roztrháte. Neumíte volit správná slova, takže se s vámi kolemjdoucí nedají do řeči, natož aby přihodili drobák.

A navíc nemáte nejmenší tušení, kde jste. Tedy, jste v Praslavi, městě inspirovaném zejména Prahou se snadno rozeznatelným Sherwoodem u Hlavního nádraží či žižkovským kostelem. Městě s českou atmosférou. Na každém kroku na vás kouká nějaký ten tuzemský činžák, který má v přízemí krámek s nápisem „Ovoce Zelenina“.

Nicméně Praslav neznáte a neznáte nikoho v ní. A i po desítkách hodin se v pohodě stane, že objevíte neznámé zákoutí a v něm postavu, která rozjede novou dějovou linku. Tvůrcům se podařilo na poměrně malé mapě vytvořit velmi komplexní síť zadních uliček, kanálů, podchodů a nadchodů, které dávají pocit skryté obrovitosti. Hlavní ulice se naučíte znát rychle, ale zorientovat se v temných zákoutích, to je i s použitím mapy docela výzva.

Já si tento aspekt hry neskutečně užil. Třeba proto, že zde nejsou žádné rušivé otazníčky upozorňující na zajímavost. Musíte se prostě koukat kolem sebe a zkusit sem tam zaklepat na dveře, za kterými se může ukrývat lékárnice, obchod s elektronikou či doktor ve výslužbě. A když po mnoha hodinách objevíte zapadlé náměstíčko s luxusním kontejnerem, který neobsahuje jen prázdné lahve a plesnivé jídlo, ale i skutečné poklady jako pohovku, na níž se spí přeci jen líp než na lavičce před Hlavákem, máte Vánoce ještě před blížící se tuhou zimou.

Jů, to chci! A tohle taky! Jak to někdo mohl vyhodit?

Jako bezdomovec nepohrdnete prakticky ničím. Každý nedopalek cigarety vám trochu pozvedne neustále uvadající morálku, každý zbytek na dně flašky s lihovinou vás na chvíli zahřeje, každý nedojedený salám utiší hlad. A vším ostatním od harampádí přes rozbité hračky po jeté erotické časopisy si cpete kapsy, protože co kdyby.

V Hobo: Tough Life dostává grindování docela nový rozměr. Mechanismus, který v mnoha hrách přeroste v nudu, tady dostává skutečný smysl. Vidíte popelnici? Hned k ní pelášíte, protože se vám s trochou štěstí po nějakém lepším nálezu může znatelně zlepšit život, ale i obyčejné haraburdí vás přiblíží k něčemu lepšímu, protože z něj umíte vyrábět nové předměty. Každé ráno s nadějí obejdete svá vytipovaná místa a doufáte, že popeláři už vyvezli koše a obyvatelé je stihli naplnit novými dobrůtkami.

Hromadění věcí je navíc zábavné díky risku spojenému s minihrou prohrabávání se odpadky. V odpadní nádobě na vás čekají takzvané šrapnely, různé humusy, do kterých nechcete hrábnout a zasvinit se. Ale zpočátku vás hra upozorní jen na jeden z takových humáčů a dál už jedete na vlastní zasmrádlé triko.

Nicméně s každou další prohrabanou popelnicí se v takzvaném fárání zlepšujete, až jednoho dne postoupíte na novou úroveň a zažijete luxus v podobě možnosti vyhnout se dvěma šrapnelům. Časem pro vás menší popelnice přestanou představovat jakékoliv riziko, všemu se díky zkušenostem vyhnete, ale to už vás budou lákat ty největší kontejnery s nejzajímavější kořistí. A taky novými riziky.

Ty nejlepší kousky, které původním majitelům už nevoněly, si totiž musíte vybojovat další minihrou, ve které jde jen o to, ve správný čas stisknout tlačítko myši. A to je něco, co se nedá zcela naučit, takže vytažení těch nejcennějších kousků je i po desítkách hodin stále výzva spojená s rizikem ušpinění či poškození oblečení.

Ať už se ve hře věnujete čemukoliv, opakováním se v tom zlepšujete. Čím víc budete s lidmi mluvit, tím spíš vás ti další neodmítnou. Stejně tak se zlepšíte v samotné disciplíně žebrání, vyrábění vlastních věcí, kšeftování s nimi. Dokonce nechybí ani krádeže a páčení zámků (mnohem jednodušší než v Kingdom Come: Deliverance), láká-li vás cesta méně čestného bezďáka.

Smrt jako cesta k lepšímu životu

To jsou všechno věci, kterým se věnujete jen tak, ve volném čase, kterého má bezdomovec zdánlivě poměrně dost. Vy spíš budete mít pocit, že není času nazbyt. Morálka neustále klesá, hlad stoupá, venku přituhuje a vy se všemi možnými způsoby snažíte udržet všechny své ukazatele včetně zdraví v přijatelných hodnotách.

Psal jsem, že začátky jsou bez pořádného vodění za ručičku krušné, a je skutečně možné, že třeba nepřežijete ani první den. Život na ulici je opravdu tvrdý. Stačí jedno špatné rozhodnutí, jedna otrava po snězení blivajzu, která vám rozhodí všechny statistiky, a vaše zbídačené tělo už pod mostem nikdy nikdo nenajde.

Smrt ale není definitivní. Můžete a měli byste po ní pokračovat dál. Probudíte se na stejném místě jako na začátku s vyprázdněným inventářem (své věci si můžete zpátky odkoupit od „kamaráda“) a s trvale sníženými maximy zdraví, výdrže, morálky a dalších vlastností.

Má smysl takto pokračovat. Jako hráči jste mnohem zkušenější, víte, čeho se vyvarovat, znáte už nějaká místa, kde najdete pomoc, ale zároveň si nesete šrámy svých chyb a je to překvapivě skvělý pocit. Navíc nepřijdete o investované hodiny, jste stále stejně vylevelovaní a váš bunkr vypadá tak jako před vaším odchodem.

Bunkr je další z mnoha a mnoha aspektů této překvapivě plné hry. V Praslavi je několik dedikovaných míst, kde si můžete založit vlastní kutloch. Taková místa obsahují veledůležitý sud, v němž lze spálit prakticky cokoliv, abyste se na chvíli zahřáli, a kutilský stůl, kde si opravíte oděv, vyrobíte spotřební předměty, ale i prvky budoucího bejváku – střechy vás ukryjí před deštěm, stěny dodají formu a nalezený nábytek vám hnízdečko zútulní, přidá úložné prostory a pomůže s odemykáním nejrůznějších bonusů.

Plnotučné RPG

A to jsem se ještě vůbec nezmínil o tom, že Hobo: Tough Life vlastně není klasickým sandboxovým survivalem. Ano, je to survival, je to sandbox, je tu dokonce kooperace, je čistě na vás, zda budete žebrat, zda budete fárat, zda si budete stavět základnu… Nikdo vás do ničeho vyloženě nenutí a dá se bez toho jakžtakž fungovat. Co hru ale výrazně odlišuje od podobných survivalových simulací, je její příběhovost.

Hobo je plnotučné RPG. Vedle vylepšování postavy a přehršle odemykatelných perků je tu obrovský zástup úkolů, kterým se můžete věnovat, když zrovna nevybíráte popelnice a nežebráte. Některé mise jsou jednodušší, když třeba máte někomu jen něco sehnat výměnou za něco jiného. Ale jsou zde i sofistikovanější případy, jako když vyšetřujete četné vraždy bezdomovců, pomáháte s rozvojem jedné z bezdomoveckých komunit, řešíte konkurenční boj nového obchůdku a staré zastavárny nebo si třeba hrajete na výpomoc v kuchyni u pana Pohlrechta, kterému se musí říkat: „Ano, šéfe!“

Můžete pomáhat zdejšímu kostelu, venčit pejska paní provozující charitu, nejčerstvějším bezdomovcům z našich vlastních řad Alešovi a Adamovi dodat spacáky do jejich stanu, kluky z Vortexu kempující opodál naučit, jak ze zbytků jídla z popelnic vytvořit něco šmakóznějšího a takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho.

A taky že budu. Můžete jít na pracák a kopat jámy či roznášet pizzu za docela slušné peníze, můžete makat pro policii a napráskat jí, co se na ulici děje. Může se z vás stát dealer drog, profesionální ochlasta, opravář… Je toho vážně, vážně moc, díky čemuž se nebudete nudit ani po několika desítkách hodin v praslavských ulicích.

My, král bezdomovců

Ještě jsem se ani nezmínil o vaší snaze stát se králem bezdomovců – zaujmout pozici, která je dlouhodobě neobsazená, a obnovit tradici, která má opět vrhnout na bezdomovce mezi ostatními lidmi lepší světlo.

K tomu ale potřebujete hlasy místních vlivných bezdomovců, z nichž někteří mají vlastní frakce – jsou zde bývalí kriminálníci, feťáci, ochlastové, ale i docela počestní, slušně se chovající bezdomovci a lidé, kteří si život na ulici zvolili dobrovolně a bojkotují systém squatováním v opuštěné budově.

Pro všechny můžete plnit nálož úkolů, některé frakce si jdou vzájemně po krku, a budete tak stát před rozhodnutím, kterou z nich upřednostníte a kterou si znepřátelíte. A pak jsou tu ještě cikáni se svou podivnou zálibou ve psech, pouliční grázlové, kteří z vás tahají cigarety a těžce nastřádané drobáky pod výhružkou bolestivých monoklů…

Jsem prostě ohromen. Čekal jsem obyčejný survival v neokoukaném a lákavém prostředí a dostal obří RPG s mnoha promakanými systémy a fantasticky odvedeným servisem pro české hráče. Hobo: Tough Life je naplněný narážkami na české současné i dávné osobnosti a události, ať už jde o alternativního pana Pohlreicha, českého nejprofláklejšího bezdomovce Karima, prodavače pečiva, který nápadně připomíná Babiše, či výše zmíněné herní žurnalisty spolu s časopisem Level, který na rozdíl od porna nepatří do popelnice.

Celá hra je navzdory vážnému tématu a jeho až zastrašujícímu zpracování velmi humorná. Nevybaví se mi žádný jiný herní zážitek, u kterého bych se v pravidelných intervalech vyloženě smál. Můžou za to česky nadabované průpovídky kolemjdoucích i barvité rozhovory, ve kterých se pro sprostá slova a skvělé urážky nejde daleko. Je to jako bavit se s nejlepším kamarádem, naprosto bez zábran. Je to přirozené, krásně komické a tak akorát bizarní, aby to působilo svěže a, inu, česky.

U Hobo: Tough Life se zkrátka skvěle bavím. Díky humoru a parodiím, díky zajímavým úkolům a různorodým postavám, díky RPG prvkům, žebrání, fárání, hromadění všeho možného a budování vlastního brlohu. Je to jízda, je to výzva se skvělou učící křivkou, je to další výborná česká hra. Jen ji, podobně jako bezdomovce, obletuje pár otravných masařek.

Něco tady hnije. Aha, já…

Předně, hra si těžko získá vaše sympatie svým vizuálním ztvárněním. Přestože nepěkná fasáda odpovídá nepěknému životu, nikdy na ni nebude příjemný pohled. Rozplizlé textury, budovy postrádající detaily, obecná strohost prostředí a opravdu ošklivé modely postav nedělají dobrý dojem.

Ulice jsou sice poměrně rušné, co se lidí týče, auta ale zůstávají zaparkovaná a po kolejích nikdy neprojede jediná tramvaj, jako by Praslav vyhlásila zákaz všech dopravních prostředků. Zamrzí také chybějící dabing dialogů, který zachraňují jen zmíněné kratičké hlášky, díky kterým hra nepůsobí zcela němě.

Ale jsou tu i některá zvláštní designová rozhodnutí jako třeba nemožnost položit kabel, kde se vám zlíbí. Potřebujete na velkou? No tak si zaplaťte veřejné záchodky na benzínce, propracujte se k perku Kuráž, díky kterému to můžete nechat venku za rohem, ale stále na předem určeném místě, nebo to pusťte do kalhot, což je ta nejhloupější možnost a nechápu, proč bych si jednoduše nemohl stáhnout gatě a nevykonal potřebu na odlehlém místě, hezky v přírodě mezi keříky.

Hobo není bezchybný ani po technické stránce. Několikrát jsem ho musel dokonce restartovat, abych mohl pokračovat v hraní. Naštěstí se tvůrcům podařilo skvěle zvládnout načítání hry, které je prakticky okamžité a ani v jejím průběhu vás nečeká jediný loading. K dobru musím přičíst také velmi příjemný hudební doprovod.

Nestěžuj si už. Žebrej s radostí!

Nějaké mušky by tedy byly, ale upřímně? Zbytek hry je přebije. Ano, byl bych mnohem šťastnější, kdyby grafická stránka tolik nezaostávala za vším ostatním a hra možná mohla ještě chvilku pobýt v předběžném přístupu, aby se vychytaly i zbylé bugy a vyleštila technická stránka. Ale i přesto je Hobo: Tough Life fantastický zážitek.

Během hraní si na grafické ztvárnění zvyknete (nic jiného vám ani nezbývá) a na nějaké ty bugy a zvláštní herní rozhodnutí dříve či později zapomenete při honbě za plněním dalších a dalších úkolů, při sbírání hlasů do volby krále, prohrabování se v popelnicích, žebrání, craftění, budování a naslouchání těm skvělým, vtipným, ale i smutným příběhům, kterých je hra vrchovatě plná.

Pro mě osobně, jakožto milovníka survivalů a simulací, je Hobo: Tough Life jedním z největších překvapení posledních let. Díky přimíchání RPG prvků, mnohým příběhům, důrazu na lidskost a neokoukanému tématu je také jednou z nejsvěžejších her tohoto herního odvětví. Hraní si na bezdomovce je prostě špica!