Hitman 2

Do stejné řeky vstoupíš i víckrát

Snaha restartovat známé série neminula ani holohlavého agenta s povolením zabíjet čímkoliv, co je zrovna po ruce, a tak v roce 2016 spatřila světlo světa první hra nové řady nazvaná prostě Hitman. Ta nejednoho hráče zaskočila svým stylem epizodického vyprávění – na ucelený zážitek jste si museli nějakou tu dobu počkat.

Jednotlivé epizody vás protáhly nejrůznějšími místy od Maroka po Japonsko, a byť ne každý recenzent zrovna jásal, obecně se dalo mluvit o úspěchu. Není tak divu, že jsme se letos dočkali pokračování, které stojí pevně na tom, co vybudovali předchůdci.

Pár věcí se ale přece jen změnilo. V prvé řadě, a jde o nejdůležitější změnu, upustili autoři a vydavatelé od epizodického obsahu. Zůstal zachován počet lokací, do nichž se sedmačtyřicítka podívá (tedy šest), ale k dispozici jsou od samotného začátku.

Veškeré dění ve hře pochopitelně zastřešuje příběh navazující na předchozí díl, a jste dokonce opakovaně vyzýváni, abyste si raději napřed prošli prvního Hitmana a teprve pak se pouštěli do dalších dobrodružství. Mysteriózní Shadow Client postupně nabírá jasnější kontury, zatímco cestujete po světě a likvidujete „menší ryby“ od Miami a Indii až po ostrůvek někde v severním Atlantiku.

Úvodní mise, v níž si hráč třeba ještě Hitmanem nepolíbený všechno osahává, jasně udává tón celé hry. Jedno kolo nestačí. Nikdy nebude. Pro casual hráče, který by si chtěl prostě jen jednorázově projít větší množství misí, nový Hitman určitě není. Celý koncept je velmi silně postavený na opakovaném hraní jedné mise a jejího plnění na milion způsobů.

Byť chvíli trvá, než se rozkoukáte v nové destinaci, dokážete ji pak poměrně rychle prolétnout a zvolit vždycky tu nejočividnější možnost, jak zabít svůj cíl. Ať už jde o sabotáže techniky, „nehody“ nebo úspěšné vydávání se za nejrůznější postavy. Hra je naštěstí natolik chytrá, že vás dokáže nenápadně navádět a před startem mise vám umožní projít si Výzvy – tedy výčet toho, jak je možné jednotlivé cíle v rámci mise odstranit.

Mám ve vaku turistický oděv, nechcete?

Tady pochopitelně přichází na řadu převleky, vybavení a také drobné chybičky. Sedmačtyřicítka si spolu s vámi má na všechno přijít sama. Naprosto logické a těžko čekat, že při hře na elitního zabijáka dostanete všechno naservírované v kufříku (je zpátky!) s odstřelovací puškou.

Ovšem stejně jako v případě dva roky starého předchůdce i tady často dochází k až zoufale bezcílnému pátrání po místech a věcech, o kterých jste se možná někde doslechli. Příkladem budiž hned první ostrá mise z Miami, kde jsme se při jednom z replayů snažili asi dvacet minut najít ovládání klimatizace. Když už nás to opravdu přestalo bavit a začali jsme jen chodit v kruzích, raději jsme sáhli po staré osvědčené metodě vraždy, jen abychom se mohli posunout dál a měli dobrý pocit alespoň z nějakého splnění mise.

Objektivně vzato je skvělé, že máte výčet možností dostupný ještě před samotným začátkem hraní, ovšem jejich realizace nebývá vždycky z nejpřehlednějších. Do toho pak vstupuje ještě stále mírně nahlouplá umělá inteligence, která dokáže v těch nejméně vhodných chvílích zasáhnout jako deus ex machina a původně dokonalý plán překazit.

Chcete příklad? Člověk se snaží vyplížit z vily drogového barona, najednou se dozví o nalezení mrtvoly, a tak se prostě schová na nejbližším místě, protože se k němu blíží dvojice bodyguardů. I když se dá říct, že nás nikdo nemohl vidět a že na daném místě nás nikdo ani hledat neměl (o kamery bylo postaráno), přesto se najednou objevili agresivní strážci mrtvého šéfa kartelu a napálili to do našeho vraha ostrými.

Naštěstí je ve hře plno záchytných bodů v podobě relativně častých autosavů, takže vrátit se o pět minut člověka nezabije, ale bylo by příjemnější, kdyby se vývojáři podobných věcí dokázali vyvarovat.

Nejrůznějších drobností je hra plná stejně jako předchozí díl a je zajímavé aplikovat metodu opakování stejné akce a očekávání odlišného výsledku. Protože ten se opravdu může dostavit. Jednou hozená mince zcela správně odláká ochranku, jindy se za vámi ta stejná ochranka pustí jako hladový pes se slovy, že smetí patří do koše a že nemůžete dělat nepořádek na chodbě a ukažte se, kdo vlastně jste.

Na druhé straně ovšem dokáže AI i příjemně překvapit a některé sandboxové levely nás donutily víc než vraždit. Objevovali jsme, kochali jsme se a sledovali reakce mas i jednotlivců.

Je skvělé, jaké detaily dokáže AI řešit například v případě, že jste se někam zkoušeli dostat ve špatném převleku a pak, při snaze dostat se na stejné místo v jiném převleku, je k vám daný člověk velmi podezřívavý, protože si pamatuje váš obličej. Milé.

V rozsáhlých úrovních, na kterých si dali vývojáři z IO opravdu záležet, je radost se jen tak toulat. Náš první zážitek z Bombaje bylo zírání na obrazovku s otevřenou pusou a vydechnutí: „Tady je ale lidí!“ Jen ta koncentrace a hrozba, že se sedmačtyřicítka protlačí davem někam, kam úplně nechce, zvyšují tepovou frekvenci.

Jednou a dost

Přiznáme se, že se nám nový Hitman vůbec nehodnotí lehce. Hraní jsme si totiž převážně užívali a první osahání jednotlivých šesti misí bylo nanejvýš příjemné. Chronologický průchod hrou má velice slušné tempo a jelikož není těžké narazit vždycky alespoň na jednu velmi očividnou možnost, jak jednotlivé cíle v misi odstranit, příběh odsýpá velmi zdravým způsobem.

Problém nastal ve chvíli, kdy bychom chtěli víc, protože vracet se okamžitě zpátky do Kolumbie nebo kamkoliv jinam se nám nechtělo a museli jsme se vnitřně přemlouvat, abychom se opět ponořili do indických slumů nebo mezi závodníky v Miami.

Ano, dá se namítat, že když rovnou přeskočíme k další misi, můžeme přijít o kousíček mozaiky silně béčkového příběhu. Na druhé straně, hrát stejnou úroveň hned po jejím dokončení nám přijde zcela proti logice věci.

Kdo bude tento styl hraní opěvovat, jsou lovci achievementů a hráči, kteří prostě musí dokončit hru na sto procent, protože s každým dalším průchodem se odemykají další možnosti a varianty, jak konkrétní misi sehrát, kde se objevit, co mít na sobě a případně si i někam nachystat vybavení, které byste jinak museli hledat na druhém konci levelu. Design vynikajících sandboxových lokalit prostě vybízí k opakovanému hraní, ale nemalá část hráčů to asi bude ignorovat.

Nízký počet misí s bezpočtem proměnných vás postaví před honbu za co nejlepším výsledkem, což jen podtrhávají online tabulky, kam se zapisuje skóre po každém dohrání. V nich se zhodnocuje čas a všeobecná zdatnost při průchodu úrovní.

Ve výsledku tak čeká na otrlé hráče několik desítek hodin zábavy a piplání se s objevováním všech způsobů odstranění vybraných cílů. Sluší se ještě ke konci zmínit fakt, že si bez neustálého připojení k síti takříkajíc ani nevrznete, protože vám hra zablokuje přístup k většině herních módů, levelování účtu a jednotlivým výzvám. Chápeme, že je to dnes už jakýsi standard, ale občas je prostě příjemné zůstat offline.

Pořekadlo „za hodně peněz málo muziky“ zde platí pouze částečně. Záleží totiž na každém z vás, jestli vám nevadí poslouchat stejnou písničku stále dokola. Pokud ne, budete z nového Hitmana naprosto nadšení. Pro ostatní jde o velmi slušnou hru s pěkným designem rozlehlých úrovní, která ale nenabízí nic převratného a stejně jako její dva roky starý předchůdce trošku bojuje s vlastní umělou inteligencí.

Nový Hitman je prostě jako stvořený pro zábavné hraní, což chtějí i sami autoři podporovat průběžnými malými updaty a přidáváním jednorázových cílů (v době recenzování nebyly k dispozici). Nečekejte evoluci, nečekejte revoluci. Čekejte výborně zpracovanou hru, jejíž styl vyprávění a hraní má však tendenci se docela rychle zajíst, pokud vám herní styl nevyhovuje.