High on Life

Humor ve videohrách, to je ovšem ještě mnohem náročnější disciplína. Nejenže je v interaktivním prostředí daleko těžší dosáhnout toho správného načasování, aby vtipy správně a dostatečně pádně vynikly, tvůrci musejí bojovat ještě s jedním nesmiřitelným nepřítelem. A tím je čas. Zatímco průměrný standupový speciál má zhruba hodinu a díl sitcomu se dokáže vejít do dvaceti minut, hry jsou přirozeně mnohonásobně delší, a tak hrozí rychlá únava materiálu, zejména pokud tvůrci sázejí právě a jen na tu jednu kartu. Bohužel právě to se stalo High on Life.

Odtud vítr vane

Miluju Ricka a Mortyho. Absurdní sci-fi dobrodružství alkoholického génia a nejmocnějšího muže mnohovesmíru, kterému dělá podržtašku jeho zmatený pubertální vnuk, je sice na první dobrou podobně obhroublé a sprosté jako třeba South Park, stejně jako on ale pod neotesanou slupkou skrývá dobře vypointované komentáře k současnému světu a mnohdy dokáže až překvapivě emotivně zasáhnout. A i když jsou novější série citelně slabší než řekněme první tři, stejně jsem byl ochotný každý díl zhlédnout hned několikrát, bavit se nad popkulturními odkazy i bizarními situacemi a užívat si dabing Justina Roilanda, který skvěle zvládá jak cynického dědu Ricka (který díky bohu už nekrká uprostřed každého druhého slova), tak jeho hormony a emocemi bouřícího vnuka Mortyho.

Právě Justin Roiland je pojícím článkem s High on Life. Jeho studio Squanch Games už vydalo hry Accounting a Trover Saves the Universe, dnes recenzovaná novinka je ale prozatím zřejmě nejambicióznějším projektem, který navíc na rozdíl od svých předchůdců nekoketuje s VR headsety. Jedná se o klasickou střílečku z pohledu první osoby, která je ovšem opatřena velmi ztřeštěným příběhem a jejím hlavním poznávacím znamením jsou mluvící zbraně a kanonáda hlášek.

Už úvodní tutorial stylizovaný do estetiky momentálně populárních boomer shooterů naznačí, že se High on Life nebude brát ani na okamžik vážně. V roli čerstvě rozvedeného manžela budete kosit zástupy nových nápadníků svojí ex a do toho poslouchat rady rozvodového právníka (který zní až podezřele jako Rick). Od hraní této hry ve hře ale hlavního hrdinu brzy vyruší napřed jeho drogami okouzlená sestra, o chvíli později mimozemská invaze zlotřilého galaktického kartelu, který zjistil, že lidé fungují jako fantastická omamná látka.

Hlavní hrdina posléze nalézá první mluvící zbraň, pistoli jménem Kenny (která by se ale pro svůj projev mohla úplně klidně jmenovat Morty), a na poslední chvíli i se sestrou a celým domem opouští obléhanou Zemi. Na nové planetě se záhy stává lovcem odměn a vydává se na cestu pomsty kartelu, která jej vezme na návštěvu celé řady podivných světů a jejich ještě divnějších obyvatel.

Hra je koncipovaná do jednotlivých misí, po kterých se můžete vracet do základního hubu, kupovat si nějaká vylepšení, případně potkávat ujeté postavy. Mimo to se ve hře skrývá spousta skrytých easter eggů a různých tajemství, a tak se do jednotlivých světů můžete vracet, třeba už jen proto, že dostanete další schopnost, která vám v duchu metroidvanií umožní dostat se na předtím nedostupná místa.

Směj se, tak dělej, směj se!

Hratelnost není nijak komplikovaná. Každá z vašich mluvících zbraní (kterým kromě Roilanda propůjčili hlasy i další komici, jako je třeba Betsy Sodaro nebo Tim Robinson) má i sekundární útok, který se zpravidla hodí pro výše zmíněné řešení jednoduchých environmentálních hádanek, jako je spouštění mostů, případně vytváření vlastních plošinek nebo houpání se po žihadlech vesmírných vos. Zbraní není moc, kromě Kennyho dostanete záhy ještě psychopatickou kudlu jménem Knifey, „brokovnici“ Guse nebo vystřelovač malých žravých pišišvorů, případně variaci na Needler z Halo, která si říká Sweezy. Nepříliš bohatý je i seznam různých druhů nepřátel, kteří se navíc drží zavedených archetypů.

Dostáváme se do poloviny recenze a právě tady na vás bohužel musím vybalit to nejhorší – při hraní jsem se nebavil, nesmál, naopak jsem se do pokračování musel nutit. Upřímně řečeno mě to velmi překvapilo, protože jsem se na High on Life od oznámení velmi těšil a originální vtipnou střílečku jsem nehrál, ani nepamatuju. Novinka od Squanch Games ale bohužel dělá několik zásadních chyb, které mi s ní strávený čas velmi komplikovaly.

Tu první jsem se snažil naznačovat už v úvodu článku: Je jí onen všeobjímající, všudypřítomný a nevyhnutelný humor. Už z trailerů jsem měl mírnou obavu, za jak dlouho začnou být žvanící zbraně otravné a zda se autorům podaří trefit nějakou únosnou míru, jenže to bohužel vypadá, že se o jakoukoliv zdrženlivost ani nesnažili. High on Life místo kvality sází na kvantitu, doslova vás ponoří do oceánu keců a doufá, že v něm ulovíte dostatek pobavených úšklebků.

Pistoli Kennyho jsem začal nenávidět snad už v první misi, protože Mortyho zadrhávání a opakování slov „oh jeez“ je možná funkční v krátké epizodě (znovu opakuji, mnou milovaného) seriálu, v High on Life jsem ale dostal brzy chuť začít pistoli škrtit, což bohužel nejde. Ve hře ale žvaní úplně všichni, dialogy jsou pro potřeby střílečky extrémně dlouhé a samozřejmě se v nich nedozvíte nic podstatného, fungují jen jako scenáristické exhibice dalších absurdních replik. Nezřídka se mi pak stalo, že z důvodu nekonečných promluv najednou žvanily dvě nebo dokonce tři postavy přes sebe, což už bylo nejen nezábavné, ale doslova bolestivé.

Samozřejmě nechci tvrdit, že jsem se ani jednou pobaveně neusmál, ono by to v té kanonádě různých bizarních situací ani nešlo a třeba taková mimozemská dopravní nehoda nebo virtuální průvodce vaším speciálním oblekem se autorům vyloženě povedli. Jenže ohromná spousta vtipů prostě vůbec nemá šanci nějak vyznít, protože jsou okamžitě přehlušeny dalším bezobsažným tlacháním. Ve hře sice existuje možnost nastavení objemu nepříběhového mluvení, pomáhá ale kupodivu jen velmi málo.

Pod slupkou srandy

Pokud by se z High on Life vyňal tento pokus o nejvtipnější hru galaxie, zůstane vám v rukou jen docela obyčejná střílečka. Na to, že se autoři mohli s fantazií zcela urvat ze řetězu, je pocit ze střelby a akce obecně docela slabý, používání Knifeyho na bodání nepřátel vůbec nemá ten uspokojivý „crunch“, který by člověk právem očekával, a High on Life bohužel ani nijak zvlášť neboduje technickými půvaby.

Při hraní jsem často vzpomínal na Duke Nukem Forever, a to především proto, že s touhle přes deset let starou otřesností High on Life sdílí jednu nepříjemnou vlastnost. S velkou chutí si dělá legraci z žánrových klišé i slavnějších velkých videoher, ale jednak se jim prakticky v ničem nevyrovnává, jednak vás v rámci onoho zesměšňování stejně nechává dělat ony otravné věci, takže si nijak nepolepšíte.

Ano, je to k popukání, když vás autoři v jednom z prvních světů nechají vyplňovat stupidní formuláře, ale ve finále to prostě (stejně jako v jakékoli jiné hře nebo ve skutečném životě) není zábava, takže se High on Life stává obětí vlastního žertu. Podobných příkladů by se dalo vyjmenovat více, výsledkem je ale hra, ve které poskakujete po až podivně prázdných světech, střílíte emzáky, jezdíte po lanech a na konci mise vás čeká bossfight, který jako by vypadl z her 90. let minulého století.

Jen pro otrlé

High on Life je o poznání skromnější zážitek, než by se z pozornosti, kterou kolem sebe svým námětem vzbudil, mohlo zdát. Grafika samozřejmě neodpovídá současnému standardu, a i když mnohé zachraňuje stylizace, na Xboxu jsou vzdálenější objekty podivně rozmázlé a celkový dojem mě vracel do úvodu minulé generace.

Celou hru zachraňuje především její umístění v Game Passu a věřím, že díky nulové cenovce jí mnozí hráči hodně odpustí. Já jsem nakonec zjistil, že mnohem lépe (ano, podobně jako legrační seriály) funguje ve velmi krátkých dávkách, přesto pro mě vždycky bylo velice těžké přemluvit se k návratu.

Přitom neplatí, že by hra byla shnilá už v samotném jádru. Naopak, veselá barevná střílečka s originálními zbraněmi je přesně tou hrou, kterou bych si v přemíře vážných kousků moc rád užil. Problém je v tom, že se Roiland a jeho tým soustředili na přepálení jednoho zvoleného aspektu, zatímco ty ostatní by potřebovaly trochu dotáhnout.

Pokud máte hodně (ale opravdu HODNĚ) rádi humor Ricka a Mortyho a chcete si bezmyšlenkovitě zastřílet v období vánočního shonu, klidně dejte hře šanci a třeba vám sedne mnohem lépe než mně, přeci jen je díky Game Passu laťka vstupní investice proklatě nízko. Těžko se mi ale věří tomu, že by High on Life mělo co nabídnout i těm, kteří výše zmíněné podmínky nesplňují.