Hello Neighbor
V lákavém balení opentleném na první pohled velmi pěknou stužkou se bohužel skrývá jen pořádná dávka frustrace a špatně udělaná hra. Pro dobrou hororovou adventuru musíte bohužel jinam.
Jsou různé typy sousedů. S některými je radost si hrát a dělat jim naschvály (Neighbours from Hell), pak jsou takoví, které je radost sledovat (Můj soused zabiják), a pak je tu třetí sorta. Jsou to takoví ti uhlazení, až britští, šviháci s knírkem v malebném domku na předměstí. Jenže právě tihle mají tu nejhorší odvrácenou tvář, kterou odhalíte nešťastnou náhodou. Pak už nezbývá než jako správná ječící oběť zamířit dolů do sklepa. Ano, tohle je ten třetí typ sousedů. Těm je lepší se obloukem vyhnout hned na začátku.
Nazdárek, sousede!
Po nadšení z Little Nightmares jsme přehodnotili názor na hororové hopsačky a logické hry, v nichž hlavní hrdina uniká před psychopatickými nepřáteli. V tomhle žánru totiž musí být hra naprosto bezchybně zpracovaná a musí mít atmosféru hustou jako ranní smog. Jinak totiž ze své podstaty nemá co nabídnout. Grafická stylizace Hello Neighbor je natolik zajímavá, že by mohlo jít o další příjemný přídavek do škatulky toho žánru.
Začíná to úplně nevinně. Hlavní hrdina je malý klučík, který si zakopne míč na liduprázdné ulici k sousedům. To všechno za podivných zvuků vycházejících ze sousedovic domu. Zvědavost je silnější, a tak se pokusí nahlédnout dovnitř. Něco se děje a všechny cesty jasně vedou do sklepa. Když v tom se objeví kníratý soused a vyhazuje vás z pozemku. Tříaktová hra o dobytí cizího sklepa začíná.
Je docela úsměvné, že se autoři rozhodli rozdělit už tak poměrně malou hru na tři ještě menší celky, v nichž jde stejně stále o to stejné: dostat se do sklepa. Od prvního aktu, který působí ještě jakž takž uvěřitelně, se pak v těch dalších propadá hra do velmi silné abstrakce a neustupující frustrace. Sousedův dům se rozrůstá, což hráči pochopitelně komplikuje cestu do sklepa. Protože pak ve hře není nic, podle čeho by se dalo nějakým zásadním způsobem orientovat (kromě vlastní paměti), stává se po vyřešení (nepříliš) logických hádanek největším problémem návrat, odkud jste přišli.
Don’t stand so close to me
Cesty na konec aktu jsou přinejmenším neintuitivní a v rámci zachování zbytku duševního zdraví se třeba i uchýlíte k internetové nápovědě, protože čas strávený nad až hloupými hádankami přestane být únosný. A to nejen kvůli vlastní nešikovnosti či sebemrskačství, ale také kvůli zabugovanosti, která hru provází už od raných fází vývoje. Hráči si na technický stav průběžně stěžovali v diskusích na fórech a bohužel ani ostrá verze hry se neduhů nezbavila. Když vám na záda dýchá agresivní soused a vám se prostě nedaří zatáhnout za páku nebo otočit kohoutkem i přes zběsilé bušení do klávesnice, je to k vzteku.
Přitom útěk před sousedem je v téhle hororové hříčce tím nejdůležitějším. Sami tvůrci se chlubí tím, jak je soused inteligentní a schopný reagovat na vaše chování pomocí pastí a nástrah, kterými vám komplikuje cestu k vytouženému cíli. Pouze část z toho je pravda. Soused se opravdu rád na vyšší obtížnost zapojí aktivně do dění, a zatímco hráč si nedokáže vytvořit žádný smysluplný přehled o tom, jak soused funguje, jemu to ve vašem případě nedělá sebemenší problém.
Umělá inteligence funguje po svém a zároveň sousedovi nikdo nevložil do kolébky předpoklady pro rutinní akce. Šance na zmapování jeho pohybu se tak blíží nule a při snaze o nastudování toho, jak se pohybuje, vás nejspíš chytí. Pokud se tak stane, soused se poučí ze svých chyb i vašeho chování, a přizpůsobí se. Není nic horšího než past na medvědy, která překazí jinak bezchybný plán. Hra se v momentě zachycení nebohého klučiny sousedem vrátí na začátek úrovně a jedete znovu.
Hloupé bohužel je, že aktivním zapojením se do hry soused často vytváří patové situace. Pokud totiž bude obcházet kolem vašeho startovacího bodu, a hráč tak nebude mít možnost se ani dostat dál do levelu, jde o naprosto zásadní designérský kiks. Ten nejenom frustruje, ale hlavně znemožňuje hraní. Další zajímavostí jsou zvláštní mezihry, na které může dojít ve chvíli, kdy začínáte nový akt nebo se hra restartuje po nešťastném odchytu sousedem. Mezihry vypadají jako normální úrovně, jen v menším, a byť opět působí originálně, jsou stejně absurdní jako zbytek hry.
Vzhůru do skříně
Soused se chová po celou dobu hraní naprosto nevyzpytatelně, a i když jsou po prostorách rozestavěné skříně, do nichž se dá s předstihem schovat a přečkat v nich horké chvilky, málokdy reálně pomůžou. Přitom by stačilo tak málo k tomu, aby z Hello Neighbor byla zábavná hra odměňující hráče za trpělivost, šikovnost a plánování. Takhle se jedná o kombinaci zběsilého pobíhání a šťastné náhody.
Ani při opakovaném procházení hry a sesbíraných poznatků nedokážeme na hře najít převládající pozitivum. Tedy kromě docela milé stylizace, která vybízela k mnohem obsáhlejší hře v dostatečně různorodém prostředí. Podobně jako v Little Nightmares i tady by pak prospěl chytřejší design úrovní i za cenu absence hádanek, jejichž řešení je občas až hloupé.
Pokud bychom totiž vzali pouze původní koncept a vsadili ho do skriptovaného světa, v němž se malý klučina snaží odhalit ono velké tajemství, dopadlo by to dost možná mnohem líp. Ne nadarmo se tak říká, že v jednoduchosti je síla. Takhle nezbývá nic jiného než hru zavřít do skříně spolu s hlavním protagonistou a nechat na ni sednout prach. Škoda to nebude.