Helldivers 2

Samozřejmě jsem tehdy vůbec nevnímal sžíravý sociální komentář ani bizarnost dystopické vize budoucí společnosti. Pamatuji si své zaujetí obřím plamenometným broukem a zděšení z mozkosajného sosáčku, kterýžto výjev mě následně pronásledoval pěkně dlouho (a Řezanku určitě taky).

Hvězdná pěchota bez hvězdné pěchoty

Od těchto slastných let jsem samozřejmě stihl Verhoevenův broučí masakr vidět ještě mockrát a zvládl i přečíst Heinleinovu předlohu. Kupodivu se ale během té doby, kdy zároveň exponenciálně rostla moje láska k videohrám, nepodařilo nikomu uspokojivě využít tuhle licenci k pořádné herní adaptaci. Nakonec jsme si museli počkat víc než čtvrt století. A ještě opomenout tu licenci. Vůbec to ale nevadí!

První Helldivers byli povedenou, ale docela malou a vpravdě nenápadnou hrou, kterou bylo snadné si velmi zamilovat, pokud jste ji tedy zvládli v záplavě jiných titulů nepřehlédnout. Druhý díl, který přichází o skoro dekádu později, už od svého oznámení působí daleko ambiciózněji. Akci z ptačí perspektivy mění za epičtější kameru ze třetí osoby, ve které všechny ty velkorysé efekty a odporní nepřátelé přeci jen lépe vyniknou.

Ještě víc při tom tlačí na pilu stran humoru a estetiky, kterou si zcela bez obalu a nestydatě půjčuje z opěvované Hvězdné pěchoty, ale podobně schopně vykrádá třeba i Terminátora. Kupodivu to ale dělá s tak hravou grácií, že se jí to snadno odpouští.

Za řízenou demokracii!

Helldivers 2 jsou kooperativní akcí, kde se stáváte Helldivery - výsadkáři, kteří z masivních vesmírných křižníků infiltrují nebezpečné nepřátelské planety a ničí na nich veškeré nepřátele demokracie. Tedy, řízené demokracie, jak se nazývá oficiální zřízení Superzemě.

Od úvodního tréninku přes tutoriálové poznámky na nahrávacích obrazovkách až k výkřikům hrdinných válečníků se tu klade důraz na vojenský fetišismus, fanatický patriotismus a smysl pro občanskou povinnost s přehnanou humornou ironií. Zároveň se nenápadně zdůrazňuje fakt, že každý Helldiver je jen malé kolečko v soukolí a zdánlivě nekonečná zásoba vojáků uložená v mrazících kapslích jednoznačně dokazuje, že účel světí prostředky a když se kácí les, létají třísky, případně tedy různé končetiny.

Do hraní jsem se pustil s trojicí svých zkušených souputníků a rozhodně doporučuji, abyste si v případě zájmu o Helldivers 2 také dopředu připravili partu, se kterou budete hrát. Sólistům totiž popravdě řečeno nemá hra co nabídnout, navíc je i ve skupině na vyšší obtížnosti (nesoucí lepší odměny) poměrně náročná a vyžaduje taktickou souhru mimo jiné i ve výběru zbraní a vybavení. Přirozeně se dá hrát i s náhodnými hráči, její největší devízou je ale společné hraní s co nejlepší synchronizací a okamžitou domluvou.

Primitivní, ale zábavné

Schéma hry je poměrně jednoduché: Na své lodi si vyberete sektor osvobozované planety a misi, kterou chcete splnit, zvolíte si vybavení a takzvané stratagemy (o těch později) a už si to řítíte v přistávací kapsli skrz atmosféru na předem vybraný bod dopadu. Jednotlivé mapy nejsou nijak obrovské, kromě primárních cílů se na nich ale objevují i sekundární úkoly a různé body zájmu, třeba nepřátelská hnízda, základny nebo jen opuštěná lidská obydlí, kde lze najít nějaký ten proviant.

Úplně klidně se vám může stát, že přistanete přímo v pořádné šlamastyce a nebudete mít ani čas na rozkoukání, protože se po vás ihned začne sápat broučí, případně robotí zástup. Hra umí docela slušně zatápět hlavně různými kombinacemi nepřátel, kteří sice netrpí nijak závratnou umělou inteligencí, ale nahrazují ji ovšem počty a silou, případně schopností přijít ze strany, kde se vám to zrovna nejméně hodí.

Akce je zběsilá, plná řevu, skřeků a létajících projektilů / paprsků / výbojů, přesto ale musí mít aspoň nějaký řád, a to kvůli implementaci friendly fire. Funkce, která může být v jiných hrách často otravná, povyšuje zážitek z Helldivers 2 na novou úroveň, i když se v jádru nejedná o nic objevného. O kolik lepší je ale nutnost zahulákat na své kolegy, že tam a tam házím granát, nebo si dávat pozor, abyste se naopak sami neocitli v křížové palbě. Slovy klasika, mnohdy není čas se ptát, kdo je kdo, a třeba takový laserový kanón pročesává okolí bez milosti a diskriminace. Stačí dva špatně umístěné projektily z těžkého kulometu a můžete si volat nového kolegu.

Pusť na ně atomovku!

Tím se plynule dostávám k výše zmíněným stratagemům, tedy možnosti přivolat si pomoc doslova z nebes. Stratagemy mají různé typy a varianty, počínaje shozením silných speciálních zbraní, balíku munice a proviantu nebo nového výsadkáře. To hlavní lahůdkou jsou ale především zvláštní útočné a obranné strategické zbraně. Hned na začátku dostanete k dispozici orbitální úder, to je ale jen špička ledovce, pod kterou se nachází třeba napalm nebo kobercové bombardování.

Stratagemy se navíc poměrně originálně vyvolávají stisknutím sekvence směrových šipek na D-padu, a ačkoli máte přímo na obrazovce návod, jaký kód funguje na ten který podpůrný prostředek, brzy vám sekvence přejdou do krve a budete je zadávat naslepo dle potřeby.

S kolegy jsme se při hraní shodli na tom, že v Helldivers 2 vítězí forma nad obsahem. Ano, v samotném jádru je to poměrně obyčejná kooperativní střílečka. Zábavnou ji ovšem činí jednak estetika, jednak hromada drobných detailů. Samotná herní smyčka není nijak objevná a může se brzy vyčerpat, Helldivers 2 ovšem těží z toho, čemu se v marketingových příručkách říká emergentní hratelnost.

Benny Hill.mp3

Uvedu příklad: Vidíte hejno brouků, které se na vás řítí, a tak se rozhodnete pokropit je pěkně shora. Namačkáte tedy sekvenci stratagemu pro kobercový nálet a v rukou se vám objeví vysílačka, kterou je třeba hodit na místo plánovaného shození náloží. Jenže ouha, přiběhne brouk strčí do vás, ztratíte rovnováhu a granát/vysílačka vám vypadne z rukou. No a už se hromada náloží sype přímo na vaši pozici, ideálně i na vaše poblíž stojící kamarády, kteří nestihli utéct, a místo pověsti člověka, který zachránil situaci, máte leda tak z ostudy kabát a o posměšky postaráno.

V jiném případě se vám ale může povést trefit majákem nějakého zvlášť otravného brouka, přičemž se na něj blikající naváděcí systém přilepí a hnusák dostane ránu z vesmíru přímo mezi krovky. A mimochodem, přistávací sondy při sestupu můžete ovládat, lze tedy během respawnu kamarádům pomoct ze šlamastyky a rozmáčknout svou kapslí při příletu některého z elitních protivníků.

Stratagemy jsou mimořádně cool především svým ztvárněním. Celý proces jejich přivolání i citelná drtivost z nich ve finále dělá mnohem zábavnější a v boji populárnější artikl, než jaký jsou běžné zbraně, které navíc mají se silnějšími protivníky mnohdy docela problém.

Dalším takovým malým detailem, který se výrazně projevuje na hratelnosti, je třeba absence automatického přebíjení při prázdném zásobníku, nebo fakt, že, podobně jako v první Mafii, přebití poloprázdného zásobníku znamená ztrátu zbylých nábojů v něm. Ano, došlou munici si můžete nechat poslat znovu, stratagemy ale mají cooldown a ani jejich seslání není okamžité na lusknutí prstu, přičemž čekat uprostřed hordy nepřátelských zmetků s prázdnou komorou je… nezáviděníhodné.

Koncentrovaná švanda

Helldivers netáhne kupředu příběh ani kdovíjak nápaditá náplň misí a upřímně si neumím moc představit, že bych u téhle hry seděl půl dne. Na jedno-, dvouhodinové herní seance po večerech je to ale ideální hra, protože díky výše zmíněným prvkům hratelnosti vytváří vlastní minipříběhy a zážitky. A i když není grafické zpracování na zrovna špičkové úrovni, zejména v noci a v soubojích proti robotům umí vykouzlit poutavý spektákl.

Když se z plamenů po napalmovém útoku vynoří hrstka ocelových bytostí, nelze se slzou v oku nevzpomenout na Terminátora, se stratagemy můžete na obrazovce vyčarovat skutečně ukrutnou holomajznu a přál bych vám slyšet to nadšení, s jakým nám Helldiver Ondra popisoval svůj první zážitek z odpálení jaderné ICBM, aby nás následně nutil „si to taky vyzkoušet“.

Jednou z nejzábavnějších částí každé mise je pak závěrečná evakuace, kdy je třeba přivolat záchranné plavidlo a do jeho příletu držet pozice. Nadcházejí dvě minuty líté akce, kdy je ideální zaminovat přístupové cesty, postavit automatické kulometné věže a zkontrolovat cooldowny orbitálního bombardování. Není snad třeba zmiňovat, že vás i přistávající evakuační letoun může zabít, když stojíte v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.

Není všechno zlato...

Celý tenhle balíček sestávající z estetiky (od rozmražení Helldivera přes výsadek z obří vesmírné lodi až k hrdinským a pořádně explozivním činům na povrchu za fanatických pokřiků politických hesel), hudebního doprovodu a jednoduché, ale velmi uspokojivé hratelnosti je moc fajn. Existují ale i aspekty, na kterých musí studio Arrowhead ještě zapracovat.

Kromě otravných technických problémů, do nichž zapadá třeba připojování do hry, které občas klapne až na několikátý pokus, jde hlavně o posílení systému progrese. Odemykání nových stratagemů a vylepšování lodních systémů, které vám následně dávají další bonusy, funguje slušně, byť bude potřeba, aby do budoucna přibývaly nové, až se ty stávající stihnout okoukat. Horší je to ale přímo s vybavením postavy, které získáváte skrz levelování battle passu.

Ten se tu nachází ve dvou variantách, běžné a prémiové, přičemž obě využívají stejnou měnu. Prémiový si ale musíte zakoupit, případně na něj pošetřit měnu ze základní varianty. V battle passech se nachází nová výstroj, ale taky nové zbraně. Bohužel jejich odemykání trvá relativně dlouho a hlavní problém tkví v tom, že hlavně zpočátku budete radostně šetřit na nový kousek, abyste nakonec zjistili, že vlastně není nic moc.

Skutečně velmi dlouho jsme vydrželi se základní útočnou puškou, případně její variací s explozivní municí z prémiového battle passu. Navíc se ukázalo, že je ve finále mnohem schůdnější variantou nechat si skrz stratagem poslat třeba těžký kulomet nebo granátomet, i když je zásoba munice těchto speciálních zbraní výrazně omezenější.

Samotný pocit ze střelby je přitom parádní, navíc se lze přepínat do pohledu z vlastních očí a většina zbraní má různá nastavení palebných režimů. Vysypat do hnusného brouka zásobník a sledovat odlétávající končetiny i stříkající sliz je dojemně uspokojivé. Člověk si hnedle vzpomene třeba na tu šlamastyku s mormonskou základnou na planetě Dantana.

Vady na kráse

V partě jsme se shodli, že pro nás vlastně zbraně v současné podobě hrají druhé housle, což je rozhodně škoda. Obecně by hře slušel robustnější systém odměn, které lze odemknout. Z Helldivers 2 nemusí být přímo Call of Duty, které vás chválí za každý pšouk a bombarduje neustálým přívalem dopaminu, ale je třeba podotknout, že sledování výsledků na planetární mapě a zjištění, že touhle misí jste do válečného úsilí přispěli mírou 0,0000001 %, je sice legrační, ale také trochu skličující.

Poměrně nešťastná je absence sdíleného postupu pro ty hráče, kteří mají hru jak na PC, tak na PS5. Obě platformy sice mohou hrát spolu, pokud ale v současnosti rozehrajete hru na jedné a následně přejdete na druhou, dosažený postup se nepřenáší. V rámci recenzování jsem dostal k dispozici obě verze, nakonec jsem většinu času strávil v té konzolové, čistě kvůli pohodlnější komunikaci s partou.

Na PlayStationu 5 hra nabízí (tradičně nepoužitelný) režim Quality ve 30 FPS a Performance s dvojnásobným snímkováním, v obou si dokonce můžete zapnout vyhlazování navíc. V režimu výkonu hra v některých situacích působí trochu mázle a jak jsem naznačil výše, rozhodně se nebude ucházet o roli největší letošní krasavice. PC verzi jsem na sestavě s procesorem i9-12900 a grafickou kartou GeForce RTX 4080 bez problémů hrál v nativním 4K při zhruba 100 FPS na maximální detaily, hra krom toho podporuje i monitory s poměrem stran 32:9.

Helldivers 2 vyšli bez větších fanfár a očekávání, o to příjemnější překvapení ale představují. Asi se z nich nestane nehynoucí klasika a pravděpodobně nebudou sbírat kvanta ocenění, osobně jsem si ale už dlouho žádný kooperativní multiplayer takhle neužíval a náš Fireteam Stříkadla (prosím, neptejte se po původu názvu) v něm ještě pár měsíců stráví.