Hellboy: Web of Wyrd

Britští vývojáři ze studia Upstream Arcade si dali za cíl tuto pekelnou bránu prolomit. Před lety předvedli solidní roguelite hříčku West of Dead, kterou jsem zde shodou náhod také recenzoval. Předchozí nabyté zkušenosti se rozhodli autoři využít v jejich nové hře s názvem Hellboy: Web of Wyrd. Už ve West of Dead jsem zmiňoval jistou mignolovskou vizualizaci a atmosféru. A Hellboy? Tak na tom se podílel i mistr Mike Mignola a komiksová stáj Dark Horse.

Z komiksu do videohry

Trochu zamrzí třeba hlasová absence Rona Perlmana, který se proslavil mimo jiné právě zpracováním filmového Hellboye. Obzvlášť, když ve West of Dead autoři tohoto herce pro dabing hlavní postavy využili. Nicméně hlasem rohatého zplozence pekla je Lance Reddick, kterého můžete znát jako recepčního z filmové série John Wick, titána Zavalu ze hry Destiny nebo jako Sylense ze série Horizon od studia Guerilla Games. Bohužel se jedná o jednu z posledních rolí oblíbeného herce, protože v březnu tohoto roku zemřel na srdeční příhodu.

Nicméně pojďme se vrátit k radostnějším záležitostem. Pro někoho může být překvapení, že hra absolutně nekopíruje žádné komiksové události a pro herní potřeby tak vypráví zcela unikátní příběh, který byl ale posvěcen samotným Mikem Mignolou i komiksovým studiem Dark Horse. Základní premisa je jednoduchá. V tajuplné dimenzi The Wyrd se dějí nekalé věci, které se rozhodne prověřit jeden z agentů B.P.R.D., což je organizace zabývající se paranormálními jevy (Bureau for Paranormal Research and Defense).

Agent však zmizí beze stopy, a tak organizace povolá svůj největší kalibr, aby prozkoumal paranormální dimenzi, našel zatoulaného agenta a přišel na to, co se to sakra vlastně děje. Tím vyvoleným je, ano, správně, právě Hellboy, který jednak bude muset zachránit agenta Luckyho, ale také se vydá na čtveřici tajuplných míst, aby pomalu rozplétal klubko záhadného Wyrdu.

Ikonická pěst i kvér

Důležitým středobodem veškerého pátrání je pak Butterfly House, který stojí na rozmezí paranormální dimenze a reálného světa. Tento dům postavil v roce 1962 okultista Pasquale Deneveux právě proto, aby otevřel brány dimenze The Wyrd. Příběh se odehrává přibližně dvacet let poté. Samotné vyprávění asi ničím úplně neohromí, ale nabízí přibližně v polovině jeden zajímavý zlom, který převrátí zápletku a z domnělého konce vlastně vytvoří další důvod, proč se Hellboy musí opětovně vrátit do Wyrdu a pořádně ho prozkoumat.

Jak už je zvykem v roguelite nebo roguelike hrách, smrt je herní mechanikou, která vám pomůže ve chvíli, kdy nestačíte na své protivníky. Hellboy totiž jde do bitvy trochu slabší, než by měl být, a i když se umí pekelně ohánět svojí monstrózní pěstí, jeho legendární revolver se objeví až o chvíli později. A to rozhodně není jediné vylepšení, které může Hellboy získat. Kromě obřího příručního kanónu si můžete zpřístupnit i brokovnici na blízko nebo v pozdější fázi hry i granátomet.

Houževnatost víc než zdraví, mladý pane!

A skrze Hellboyův arzenál se dostáváme k tomu nejzásadnějšímu z celé hry, tedy soubojům a průchodu jednotlivými úrovněmi. Každá lokace je rozdělena do dvou procedurálně generovaných pater. Postup je většinou celkem přímočarý a u lokačního bosse jste za chvíli – pokud tedy jdete rovnou za označenou značkou, která vám ukazuje, přibližně jakým směrem se máte vlastně vydat.

Což nedoporučuji, protože ve vedlejších uličkách a místnostech můžete najít různá posilující očarování. Jenže... v každé místnosti vás čeká naprosto to samé. Jeden či dva větší nepřátelé, kteří kromě životů mají i takzvanou houževnatost, tedy de facto štít, který je potřeba prorazit, aby šlo protivníkovi ubírat životy. Menší nepřátelé většinou padají na ránu a slouží prakticky pouze k tomu, aby si Hellboy nabral také dostatek houževnatosti.

Mdlé, unylé a nudné

Jinak je soubojový systém vlastně docela prostý. Velký červeňák kombinuje lehké a silné údery pěstí, přičemž ty silné mohou soupeře omráčit či případně ho narazit na stěnu, a tím udělit několikanásobně větší poškození. Hrdina disponuje i již zmíněnou střelnou zbraní a kouzelným přívěškem, jenže souboje jako takové jsou unylé, pomalé a strašně nezáživné.

Totálně jim chybí tempo. Hellboy by chtěl být hrou, která je podobná Hádovi, ale jaksi zapomíná, v čem tkví největší síla starořecké řežby. A to je v právě v tempu. Hellboy je ranař, ale taky trochu kolohnát. Chápu snahu autorů tyto jeho aspekty vypíchnout, ale ve výsledku pak dostanete značně ztuhlý a jednotvárný soubojový systém.

Silný i slabý útok zvládnete jedním a tím samým tlačítkem a veškerá strategie boje se pak smrskne na to, co nejdříve omráčit nepřítele a následně ho rozmáznout silným úderem o stěnu. Pravda, jednou za čas se vám díky mlácení dobije ultimátní schopnost, která má dost pěknou animaci a nadělá na bitevní ploše pořádnou neplechu. Ale takových ozvláštnění by hra potřebovala řádově víc.

Hodně jsem během potyček bojoval i s kamerou, která je posazena za ramena hrdiny a při některých soubojích se chovala slušně řečeno prazvláštně. Po takové jedné patálii, kdy jsem se dostal do rohu a neviděl, kde je vpravo či vlevo, jsem se po následném zbytečném úmrtí musel jít na chvíli projít na čerstvý vzduch.

Velcí a jednotvární bubáci

Diverzita nepřátel je zvláštní. V každé lokaci vás čekají dva typy silnějších protivníků a následný finální boss. Dokázal bych si jednak představit větší portfolio nepřátel, ale víc mě děsila jednotvárnost jednotlivých soubojů. Dynamika je nudná a bohužel každá smrt je trestem, protože danou lokaci poté musíte projít znovu. A znovu je to ta stejná ubíjející nuda.

Na druhou stranu, abych jen neplival síru, některé souboje jdou vyřešit celkem efektivně při využití prostředí, a když se mi něco takového povedlo, svého červeného pekelníka jsem pomyslně poplácal po rameni, protože se dostavil pocit z dobře odvedené práce. Jenže především po příběhovém zlomu toto kouzlo zcela odpadlo a každý postup byl vykoupen pekelnou krví a zlámanou obří démonickou rukou.

Jakmile porazíte lokačního bosse, hra vás naštěstí vyplivne do Butterfly Room, kde můžete vylepšovat vybavení i postavu samotnou, a poté se vydat do další lokace s čistým štítem. To je rozdíl například od zmiňované hry Hades, kde musíte veškeré lokace projít na jeden zátah. Nedokážu si představit, jak frustrující by byla tato mechanika v Hellboyovi. Naštěstí se toho autoři vyvarovali.

Po návratu z The Wyrd si také vždy můžete pokecat se členy B.P.R.D. a dozvědět se od nich nějaké nové příběhové podhoubí. Během putování dimenzí sbíráte i artefakty, které následně můžete v základně prozkoumat a trochu tak zabrouzdat do Hellboyova narativního podkladu. Což pro mě jako fanouška světa Mikea Mignoly bylo vítaným zpestřením, na které jsem se těšil více než na návrat do Wyrdu a s tím spojené další monotónní fackování nepřátel.

Ach, ta boží stylizace!

Ve Wyrdu ještě sbíráte dva druhy měny. Jedna, která vypadá jako houslové klíče, se využívá na kupování vylepšení přímo v tajemné dimezi. Důležitější jsou však orby, které padají z velkých protivníků a bossů. Za tyto těžce vydělané poklady pak kupujete trvalá vylepšení v Motýlím domě.

Jestli jsem se ale z něčeho posadil na zadek, je to stylizace hry. Někdo tu prostě vzal komiksové stránky a rozpohyboval je takovým způsobem, že věrněji to snad ani udělat nešlo. Grafika možná může připadat někomu poněkud zvláštní, ale takhle přesně Mike Mignola kreslí a toto pomrknutí na komiksový svět mě neskutečně uchvátilo.

Mírným zklamáním je pak absence výraznějších hudebních tónin – v jistých částech hry hudba zcela absentuje, což by ale měl odstranit první patch, který do hry přijde v den vydání. Úplně na začátku mi hra párkrát spadla, což se však po zbytek přibližně dvacetihodinové kampaně neopakovalo. Technický stav mi přišel celkem ucházející a nezaznamenal jsem výraznější chyby, které by mi nějak překážely v hraní.

Ve výsledku jsem byl celkem spokojen, ale tedy především z omáčky okolo. Ta hlavní přísada v podobě boje je tuhá a těžce stravitelná.