Hellblade: Senua's Sacrifice

Kdo by ovšem očekával čistou řezničinu po vzoru DmC: Devil May Cry, bude na omylu. Situací, kdy jde zkoumání duše stranou a ke slovu se dostávají meče zabodané do hlav, se samozřejmě dočkáte taky, ale Hellblade se rozhodně nedá prohlásit za koncentrovanou akci. Jedná se spíš o psychologickou studii. Což je sousloví, které konotuje suchopárné monografie psané v odborném stylu, jejichž dočtení do konce vám o psychóze nejen podá informace, ale rovnou ji i způsobí. Nic by ale nemohlo být dále od pravdy. Hellblade je balada o šílenství oděná do zatraceně poutavého kabátku, která občas zabíhá i na pole nefalšovaných hororů.

Malé příčiny a velcí ďáblové

Senua se vydává do podsvětí ze severské mytologie, aby tam zachránila milovanou duši. Zdánlivá hlavní dějová linka je ale ve skutečnosti jenom jakousi vatou na pozadí. Respektive symbolikou, pod níž se dá v klidu představit něco úplně jiného. Příběh o vypořádávání se s vlastním strachem, boj s trouchnivějícím duševním zdravím, a zamyšlení nad tím, jak neuvěřitelně málo stačí, aby lidská mysl sklouzla do spirály beznaděje a hniloby. Jinými slovy, hlavní dějovou linkou je tu samotná Senua.

Když vám ovšem celá hra stojí na sólovém představení jediné postavy, dívky, která od malička vidí do jiných světů (a není to hezký pohled), je samozřejmě potřeba ji věnovat obzvláštní pozornost. A přesně to tvůrci udělali. Základem je neuvěřitelně detailní a propracovaný model, který musel vytvářet někdo, kdo se snad rovnou narodil s manuálem k ZBrushi v ruce. Přidejte mimiku, za kterou by se nemusely před pár lety stydět ani animované filmy.

To vše by však bylo jen mrtvým souborem podkladových materiálů, kdyby hrdince strhujícím způsobem nevdechla život Melina Juergens. Ta mimochodem pracuje v Ninja Theory jako editorka videa, ale po zahrání Hellblade se nelze ubránit úvahám, zda se náhodou neminula povoláním. Skrze její výkon se Senua mění v naprosto uvěřitelnou, skutečnou lidskou bytost. Je velice těžké si ji neoblíbit, nesoucítit s ní, neprožívat její útrapy.

Není proto žádným překvapením, že drtivá většina příběhových cutscén se soustředí právě na Senuu, zabírá ji z různých úhlů a dává prostor Melininu herectví. To ovšem není vůbec žádná kritika, spíš naopak. Když se povedlo vytvořit tak zajímavou a překrásnou postavu, byla by věčná škoda ji dostatečně nepostavit do záře jevištních reflektorů.

Hrůzy rozlámané mysli

O tom, jak zpracovat duševní nemoc, převést ji do atmosféry, designu hry a herních prvků, by v Ninja Theory mohli psát učebnice. Povedlo se jim to jako málokomu předtím. Horečnatý a zároveň ledový strach, který paralyzuje život, hlasy neexistujících bytostí, které skrze Senuu slyšíte i vy, vizuální zpodobnění skutečných psychotických halucinací, při jejichž tvorbě vývojáři spolupracovali s psychiatry i nemocnými lidmi - to vše se jedinečným způsobem protíná na obrazovce a přináší svíravý a neobyčejně silný zážitek. Tvůrci mimochodem doporučují hraní se sluchátky, a to nelze než sekundovat, protože hra velmi často pracuje s 3D zvukem.

Za vším stojí Temnota, inkoustová hmota uvnitř duše, která by se samozřejmě opět dala brát jako metafora mentálních problémů, ale ve zdejším světě je daleko méně abstraktní, než by jeden čekal. Ačkoliv, to by bylo na delší diskuzi. Je Hel skutečné místo, nebo jen zhmotnění Senuiných nočních můr? Zabíjíte hmotné, nebo mentální démony? Hellblade nezřídka zcela maže hranici mezi oběma druhy, když do děsivých nepřátel dovedně a mrazivě promítá vnitřní děsy hrdinky.

Sečteno a podtrženo, zasazení, nálada, atmosféra a zpracování jsou zde fenomenální, a už kvůli těmto kladům si hra zaslouží upřímné doporučení. Vzpomeňte na DmC - zejména v pozdějších úrovních dali tvůrci jednoznačně najevo, že jim psychedelická prostředí vyloženě jdou. Odmyslete si divoké barvy a macho nadsázku v japonském stylu, následně oblečte jádro do černočerné vážnosti a severských mýtů. Už jste také nadšení?

Čepel na ďasy

Ve chvílích, kdy se zrovna neplížíte se srdcem až v krku nějakou vyšinutou vidinou, hra servíruje poměrně klasický vzorec střídání akčních pasáží a hádanek s prostředím. Rébusy sice nejsou nijak složité, ale často staví na nějaké zajímavé pointě, když pracují se střídáním světů, úpravou reality před očima a hledáním skrytých tvarů severských run. Vášnivé řešitele sice asi úplně neuspokojí, ale lépe si díky nim prohlédnete krásné prostředí, a o to tu šlo, hádáme, především.

A pak dojde na akci. Pulzující Temnota se materializuje do podoby válečnických duchů. Polodémoničtí Vikingové jsou na pohled řádně děsiví a impozantní, zkrátka nepřátelé, jak se sluší a patří. Seberete chatrné zbytky vaší i Senuiny odvahy a vyjdete jim vstříc... a oni popadají jak švestky.

To je vlastně jediná výtka, kterou k celé hře máme. Souboje se technicky hrají výborně, což o to. Všechno je medově hladké, pohyby při šermířském tanci na sebe navazují jak ve skutečném baletu, Senua přechází z útoku do obrany a naopak s bleskovou elegancí, rychle, ale přirozeně. Vnitřní hlasy vyděšeně upozorňují na ránu jdoucí do zad, zajíkají se strachy, když vás nepřítel srazí na zem a podobně. Bitky jsou, ostatně stejně jako celá hra, audiovizuální hostinou. Jenže co do hratelnosti jsou moc jednoduché a přímočaré.

Snaha nebořit pečlivě budovanou atmosféru, nevytáhnout hráče ponořeného do zdejšího světa zpět nad hladinu, je zřejmá. Interface zde nenajdete vůbec žádný, protože by mohl rušit. Snad možná právě absence pomocných ukazatelů je důvod, proč to tvůrci nechtěli s obtížností přehnat, jenže se jim povedl opačný extrém. Většinu bitek jde vyřešit mačkáním jediného útoku a občasným úhybem, při němž je Senua nezranitelná, takže je úplně jedno, na kterou stranu ho provedete. Vrcholem taktiky je do nepřítele se štítem nejdřív kopnout, než ho začnete řezat hlava nehlava. Korunu pak nasazuje zbytečně přesílený mód soustředění, který zastaví čas, je v něm prakticky nemožné zemřít, nabíjí se pekelně rychle a trvá příliš dlouho.

Soubojový systém nabízí víc komb a útoků, než by se zpočátku mohlo zdát. Žádný seznam nebo vysvětlivky nenajdete, takže si na ně musíte přijít sami, ale pointa je taková, že si můžete boj ozvláštnit vlastní snahou. Kombinovat výpady co nejvíc, ačkoliv to vlastně není potřeba, schválně nepoužívat zpomalený mód a podobně. Bitky jsou pak na pohled i poslech čisté blaho, potěšení z dynamiky a rytmu bojového tance skvělé, ale chybí adrenalin. Radost z vítězství. Taktická hloubka.

Čestné výjimky, kdy boje působí záchvaty husí kůže, by se našly. Nemůže za ně však ani tak herní design, ale hudba. K několika důležitějším konfliktům se totiž rozezní hrdelní severský folk, který vybičuje už tak obrovský požitek pro smysly do extatických výšin. Pořád je to vítězství formy nad obsahem, ale pokud máte rádi třeba Wardrunu, přidejte si k hodnocení deset procent. A když už jsme u těch čísel - mít Hellblade komplexitu, náročnost a rozmanitost bojového systému třeba z několikrát zmíněného DmC či například MGR: Revengeance, bylo by to bez mrknutí oka někam mezi devadesát a sto i pro všechny ostatní.

Stejně si to kupte

Technicky je hra v pořádku. Na konfiguraci i7 7700k + Titan X držela bezproblémové snímkové frekvence při plných detailech a rozlišení 4K. Narazili jsme na pár menších bugů. Jednou se hrdinka zasekla ve zdi, jindy zase hádanka odmítala zaregistrovat tvar runy, kterou bylo potřeba najít, ačkoliv se Senuin zrak upíral přímo na ni, a bylo potřeba provést pár otoček na místě, než si hra povšimla nalezeného řešení. K podobným věcem však docházelo tak zřídka, že není problém na nimi mávnout rukou. U vedení postavy jistě nikoho nepřekvapí tradiční doporučení - pokud máte tu možnost, sáhněte spíše po gamepadu. Na klávesnici s myší to sice také jde celkem v klidu, ale s ovladačem je hraní příjemnější.

Hlavně ale nechápejte lament na konto příliš jednoduchých soubojů špatně. I přes výhrady k na pohled nádherným, ale snadným a nepříliš hlubokým bitkám jsme se u hry výborně bavili od prvních vteřin až po závěrečné titulky (což trvalo circa osm hodin). Za to je třeba děkovat hlavně vynikající atmosféře, prostředí a naprosto bezkonkurenčnímu zpracování tematiky. Celý zážitek pak umocňuje audiovizuální krása a postava propracovaná (jak na pohled, tak uvnitř) tak výtečně, že člověku bezděky padá čelist. Hellblade je výborná, emocemi nabitá báseň o skutečné i smyšlené temnotě uvnitř lidí. Jedinečná, svěží, přenádherná a děsivá. Zahrajte si ji.