Have a Nice Death

Šéfovat obří korporaci, která jede 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, víc než 365 dní v roce, to člověka může pořádně vysát. Smrt sice není člověk, se syndromem vyhoření se ale pere zrovna tak. A než může vyrazit na zaslouženou dovolenou, musí si ve firmě udělat pořádek. Levá ruka neví, co dělá pravá, podřízení do podsvětí stahují duše, které si ještě nahoře měly chvíli pobýt, rozbil se kávovar, do toho spousta papírování, blíží se Halloween, další byrokracie, no zkrátka krize, jakou v pátek ve čtyři odpoledne před třítýdenním výletem na onen svět nechcete řešit.

Jenže jste pro chod firmy nepostradatelní, a tak vám nezbývá než se vyzbrojit věrnou kosou, pláštěm a seznamem zemřelých, nastoupit do výtahu s náhodně generovanými 2D patry a všechny ty neschopy jít srovnat do latě hezky postaru.

Sebrat jim osobní ohodnocení by sice mohlo fungovat, ale tohle je korporátní peklo, kde je každý den pondělí a šéf se ani přes varování právního oddělení rozhodně neštítí opakovaných fyzických konfrontací. Dříve či později narazí na zaměstnance natolik problematického a drzého, že se sen o začínajícím víkendu rychle rozplyne a celý kolotoč sekání a dohánění k odpovědnosti začíná nanovo. Vítejte v posmrtném životě, v sídle Death Inc., jak vám můžeme pomoci?

Od těch dob, co jsem intenzivně hrála Hades, pořád hledám další roguelike, která se mu zvládne alespoň vyrovnat, natož ho překonat. A rovnou říkám, že Have a Nice Death navzdory spoustě styčných ploch zůstalo vyzyvatelem sice milým, ale trochu neschopným. Podsvětní zasazení i v tomto případě skvěle funguje jako věčný zdroj vtípků coby náplastí na váš neúspěch, po stránce hratelnosti ale Smrťák vedle Zagrea silně kulhá na obě kostlivé nohy. V mém případě netrvalo dlouho a sama jsem si z neustálého opakování začala připadat poněkud vyhořelá.

Papírově přitom Have a Nice Death přetéká možnostmi i obsahem. Základní zbraň, vaše kosa, má sedm různých variant, od té základní přes vystřelovací verzi po rychlé duální srpy. Opravdová variabilita ovšem přichází až s dodatečnou výbavou, kterou nacházíte v jednotlivých odděleních, protože víc než dvacítka zbraní a čtyřicítka kouzel, to už je panečku arzenál, že?

Ne tak zhurta – většinu z nich si musíte odemknout za zlato, které se jako jediná měna přenáší napříč jednotlivými pokusy. Každá je pak spjatá s konkrétním úkolem, jehož splněním dostanete na nákup v dárkovém obchodě štědrou slevičku.

Jenže čím víc jich zpřístupníte, tím menší máte šanci, že v příštím průchodu narazíte na svůj oblíbený kousek, natož snad na efektivní synergii. A o správných kletbách, které posílí zrovna vaši vysněnou výbavu, si už můžete nechat maximálně zdát.

K tomu byste v ideálním případě ještě měli efektivní zbraně na blízko i na dálku, protože řadové zaměstnance zvládnete bez problémů kosit zblízka, ale od šéfů oddělení už si chcete udržet alespoň nějaký profesionální odstup. Když vám náhoda přihraje ty správné kousky, jste nezastavitelní, šíříte kolem sebe zkázu, jed a krev rychlostí blesku a s elegancí Mirandy Priestly, jenže když ne…

Hlavním problémem roguelike systému Have a Nice Death není přehnaná obtížnost, ale spíš fakt, jak málo vás za opakované průchody odměňuje, když nepočítáte rozvoj příběhu v podobě konverzací s některými méně problémovými členy týmu. Každé z osmi oddělení, inspirované specifickým typem umírání, disponuje jen třemi až čtyřmi typy nepřátel, přičemž vám hra časem odemkne zkratky k jejich vedoucím, jenže na ně zpravidla stejně nebudete mít ty správné páky, pokud předtím neabsolvujete celé patro.

Zároveň máte minimální šanci přehoupnout náhodu na svou stranu, protože po návratu na recepci o naprostou většinu získaných zdrojů přijdete. Některé dlouhodobé odměny ve stylu „o 1 % vyšší šance na nalezení vylepšené zbraně“ musí být součástí sofistikovaného korporátního humoru, protože jinak jsou maximálně výsměšné.

Chápu, že popasovat se s tím, co vám firma zrovna přihraje, patří k žánru, ale zároveň ho mám spjatý alespoň s iluzí pocitu, že se někam posouvám a lepším se. A v tomhle ohledu Have a Nice Death selhává, protože momentů, kdy jsem rychle věděla, že v tomhle běhu nemá cenu pokračovat, bylo zkrátka až moc. Na konci jednotlivých pater obvykle dostanete na výběr, kam se vydat dál, většinou tím ale jen dál roztáčíte neúprosná kolečka náhody.

Přitom při několika prvních pokusech jsem se bavila výborně, soubojový systém je skvěle dynamický a sídlo Death Inc. zkrátka kouzelné. Design světa rozhodně nepostrádá nápady a vtip, a tak v jednu chvíli bojujete proti bublinovitým ostatkům nešťastníků, kteří se udusili žvýkačkou, vyhýbáte se plynatosti v oddělení otrav a v dalším momentu řešíte kancelářské drama kolem zpackaného tajného Santy. Ruku v ruce s nápaditostí jde i vynikající soundtrack, který všemožně osciluje mezi přiléhavým muzakem, čačou i rockem a orchestrální klasikou.

Navzdory tomu se ale veškerá originalita relativně rychle okouká, přičemž si zapamatujete pohyby řadových nepřátel i jejich šéfíků, a o to bolestněji si posléze uvědomíte, že na ně v téhle půlhodině zkrátka nemáte, protože vám nepřišel ani luk s naváděnými šípy, ani hejno vran, ani explozivní obláček, jen to pitomé kladivo. Prostor pro chyby dostáváte minimální, s výjimkou úhybu nemáte moc možností, jak se bránit, frustrace je nabíledni.

Zabralo mi nějakých 85 pokusů, než jsem se vůbec potkala se Smrťákovou finální nemesis. A zatímco v Hades jsem po prvním setkání s taťkou tušila, že vítězství je na dosah, tady jsem jen bystřila zrak ve snaze zapamatovat si co nejvíc pohybů a útoků. V naplněné předtuše, že příštích dvacet průchodů bude opět totálně marných a dostanu se přinejlepším do půlky, doufajíc, že tuhle torturu budu moct brzy absolvovat znovu, dokud si ji alespoň trochu pamatuju. Snad žádná moje dovolená nebyla takhle zasloužená!

Výslednému dojmu moc nepomohla ani optimalizace na Switchi, kde se hra při vyšším počtu grafických efektů (tedy především během soubojů s bossy) na obrazovce nepříjemně kouše. Což v dynamické hack’n’slash akci, kde na každém pohybu a snímku záleží, opravdu nechcete. Otravné tam jsou také delší nahrávací časy mezi jednotlivými patry. Pokud si tedy netoužíte už tak do velké míry nevyvážený zážitek ještě přiostřit, doporučuji vydat se do podsvětí raději na PC, kde je výkon o mnoho konzistentnější i na vcelku slabých sestavách.

Ani tak ale Have a Nice Death nemůžu doporučit nikomu jinému než zarytým fanouškům a fanynkám žánru roguelike, kteří zároveň nejsou ostatními zástupci příliš rozmazlení. Pro všechny ostatní jsou tu Dead Cells, Hades nebo třeba The Binding of Isaac, které zvládají náhodu společně s křivkou učení a odměn vyvažovat přece jen o dost líp. Pokud neplánujete do Death Inc. vyrazit hlavně kvůli originální estetice a břitkému humoru, můžete tenhle pracovní pohovor v klidu přeložit na později.