Hatred

Ale od začátku. Hatred se točí kolem takzvaného Antagonisty, bezejmenného „hrdiny,“ jemuž říkejme třeba Jarmil, protože je pak jeho dobrodružství mnohem osobitější. Jarmil nesnáší lidi a všechno kolem sebe a tak vezme ze svého sklepa, přestavěného na malou střelnici, pár zbraní, natáhne si černý kabát, nechá vlát své černé vlasy a v podobě karikatury metalisty z 90. let se vydá střílet všechny, kteří mu přijdou do cesty. Hlavně civilisty. Přitom vše komentuje prázdnými hláškami a filosofií štamgasta hospody čtvrté cenové skupiny.

Tvůrci jsou hrdí na to, že nevypráví prakticky žádný příběh a jedinou motivací Jarmilova vraždění je ona titulní nenávist. Na to se dá přistoupit, kdyby to ale ve hře nějak fungovalo. Bohužel se i nenávist, jako hnací motor, přidává do řady dalších designérských rozhodnutí, která mohou za celkovou nudu, jež ze hry začne sálat už po půlhodině.

Hněv zneuznaného teenagera

Navíc je Jarmil směšný. Hatred sice nechce být realistickou hrou, ale titulní antihrdina by neměl vyvolávat záchvaty smíchu. Jeho blábolení o tom, jak všechny nenávidí, co si všichni (ne)zaslouží, a jak jsou všichni méněcenní, ale k ničemu jinému než k smíchu nedává prostor. Připomíná totiž zhrzeného pubescenta, kterého odmítla školní láska, kluci na tělocviku se mu smáli a on se teď zavřel do sklepa, kde u počítače všechny nenávidí a plánuje pomstu. Představuje si, jak je vysoký, má široká ramena, drsné vzezření a odvahu i schopnosti na to, aby všechny vystřílel, protože je nenávidí! Ale nejdřív si musí udělat domácí úkoly...

Ale i přes Jarmilovo dětinské trucování by bylo možné si Hatred užít, protože o příběh ani hlavního panáka přeci nejde. Hatred je především střílečka, která sází kromě akce i na svébytnou vizuální stylizaci a záměrně přehnanou brutalitu. Tedy údajnou brutalitu.

To, co některé hráče a média zvedlo z židle, byly obrázky poprav, během nichž Jarmil střílí, bodá, kuchá a láme poraněné oběti ležící v tratolišti krve a většinou škemrající o milost. Popravy provádět musíte, neboť jde o jediný způsob, jak se vyléčit. Shodou okolností hned má první oběť byla žena, která zoufale prosila o život, načež jí Jarmil několikrát bodnul do hlavy. Na rovinu – moc hezké to není: je to nechutné a navíc mizerně animované. Ale obrnil jsem se a čekal, co bude dál. Třeba z toho bude herní ekvivalent filmové exploatace, ve kterých je smyslem, že se vám obsah nelíbí. 

Myslel jsem, že jsi tvrdší, Batmane

Jaké zklamání vás ale čeká! Jaká vyprázdněnost a šlo by říct přizdisráčství (laskavý čtenář promine)! Dá se říci, že vaše první poprava byla vlastně tím nejhorším, co ve hře uvidíte. V mizerně animovaných scénách poprav většinou Jarmil prostě někoho zastřelí či bodne a výjimečně mu dupne na hlavu. Tohle opravdu nikoho nedojmete a neprobudíte tím smysly hráčů, které se většinu času neprobudily z katatonického stavu, kam je poslala hratelnost.

Tohle je jen hra na zlého hocha. To už je brutálnější a kontroverznější GTA a tucet dalších her. Střílení místních civilistů má stejný emocionální dopad, jaký má Mariovo skákání na želvy pro ochránce přírody. Žádný.

Tohle všechno by bylo zbytečné remcání jednoho redaktora, kdyby hoši z Destructive Creations přinesli ono slibované hráčské potěšení nebo alespoň dobrou střílečku. Bohužel, právě kvůli tomu se z Hatred začíná stávat nomen omen vašeho vztahu ke hře. Prvních dvacet minut je zábavných. Rozsáhlé prostory města, kterým s Jarmilem běháte, vypadají vážně pěkně. Jednoduchý systém střelby je dostatečně intuitivní i přes rozpačité ovládání na klávesnici a stylizace má šmrnc.

Za oněch dvacet minut vás totiž ještě nezačnou otravovat všemožné bugy a nedodělky, ať už technického či designového rázu. Vesele, pardon, nenávistně, si střílíte křičící a pobíhající civilisty, občas sundáte jedince, který měl někde schovanou zbraň, a když dorazí policisté, zastřelíte je. Pěkně si počítáte zlikvidované oběti (splnění kvóty mrtvol je často hlavní úkol) a sem tam si odběhnete splnit vedlejší úkol, většinou stylu „vystřílej kavárnu.“ Za jeho splnění vás hra odmění respawnem, abyste v případě Jarmilovy smrti nemuseli absolvovat celou úroveň znova.

O půl hodiny a pár set mrtvých později se ale dostaví stereotyp, který vás neopustí po zbytek tohoto krátkého, tříhodinového výletu. Noví nepřátelé, třeba SWAT týmy, se liší jen tím, že vydrží víc. Jinak je to pořád to samé. Střídání prostředí moc nepomáhá, byť lineární pasáž s vlakem patří mezi ty lepší nápady. A kupodivu, ani změna zbraní nemá na hratelnost nějaký velký dopad. Po čase je jediný rozdíl v tom, jestli střílíte automatem nebo samonabíjecí pistolí, v nutnosti častěji přebíjet. Ale oč výrazněji se vkrádá do kláves nuda, o to silněji vás tlučou do očí všechny bugy a nedodělky. A je jich tolik, že se Hatred z pozice průměrné a stereotypní střílečky začíná překlápět do oblasti otravné a nedodělané nudy.

Až vás najdu, tak si to s vámi vyřídím!

Jarmil má kupříkladu tendenci se neustále o něco zasekávat. Zvlášť na klávesnici představují jakékoliv otevřené dveře problém. Tím spíše, pokud se potřebujete rychle přesunout z dostřelu smečky policistů jinam. Jarmil navíc při použití sprintu skáče sám, ale ne přes všechny překážky. Jaké přeskočit umí, a jaké ne, poznáte jenom metodou pokusu a omylu. Jakkoliv prostředí vypadá krásně a animace Jarmilova pohybu skvěle (což už bohužel neplatí při popravách a příběhových animacích), samotná černobílá stylizace funkčně selhává. Někdy totiž máte problém najít samotného Jarmila, který logicky v černém plášti a s černými vlasy není uprostřed, do odstínů černé a šedé oděného, nočního města vidět.

Ještě horší je to ale s nepřáteli. Velmi často totiž nepostřehnete, kdo po vás střílí. Černý flek ve tmě prostě nevidíte a brilantní nápad, ukazovat útočníka bílou stopovkou, poněkud selhává na faktu, že jde o letící malý bílý flíček v černobílém prostředí. Bravo. Ještě více iritující jsou ale protivníci, kteří střílejí mimo obrazovku. Kdyby to alespoň byli snipeři. Ale kdepak. Často vás zabije nějaký občan či policajt, který pálí z prostoru, kam kamera nedohlédne. Než se člověk v tom černobílém chaosu zorientuje, Jarmilova cesta za pomstou končí. A pokud nemáte v zásobě respawn, hrát musíte celou misi od začátku. Vzhledem k tomu, jak stereotypní Hatred je, se jedná o příliš krutý trest.

Podivný je navíc bug s rozptylem. Zatímco na dálku trefíte při halabala míření lidi i s pistolí, na blízko se opakovaně stává, že minete. Je směšné, ale i frustrující vyprázdnit celý zásobník na chlapíka vedle vás, aby se mu absolutně nic nestalo. Stává se to opakovaně a zvláště v malých prostorách vás to může stát život nebo alespoň nervy. Náladu také kazí tupá umělá inteligence. Civilisté často dostanou zásah, ale bloumají dál, jako by se nic nedělo, zatímco jiní vezmou do zaječích ještě než se objevíte v sousedství.

Pomoc, schody!

Většina z "nepřátel" také trpí nechutí lézt po schodech do patra. Že se na schodech zasekává Jarmil je ok, už jsme si řekli, že s pohybem v prostoru s překážkami má problém, takže takové zábradlí mu dá zabrat. Ale když kárná policejní výprava poskládaná z několika aut neumí vylézt schody, takže jen nazdařbůh střílí v přízemí, vypadá to hloupě. Samozřejmě, vždy se pár nápaditých policistů najde, ale dojem z jejich příkladné služby kazí zbytek ansámblu, jenž se hemží v přízemí.

Zatímco se ale AI bojí schodů, tak netrpí strachem z ohně. Někdy jako následek vašich destruktivních činů zůstane na zemi pěkný požár. Skrze něj pak vesele prchají civilisté, aby následně plápolající zemřeli o pár metrů dál. Nu a když na vás jdou policisté nebo vojsko, užijete si s ohněm moc zábavy. Stačí hodit molotov či mít štěstí na explozi ve správném místě a můžete sledovat, jak se zarputilostí lumíků vbíhají do plápolajícího inferna. Asi už je účinkování v téhle hře také otravuje.

Mohli bychom i žehrat na to, že systém léčení skrz popravy je nedomyšlený, protože neumožňuje oběť jen postřelit. A tak občas zoufale hledáte někoho, kdo shodou náhod přežil vaší střelbu. Jenže to není hlavní problém Hatred. Není jím ani nějaká brutalita nebo odvážně velkohubá prohlášení tvůrců.

Nejnudnější masový vrah v dějinách her

Hlavním problémem je nudný obsah a ubíjející stereotyp. Střílečky tohoto typu mohou být velmi zábavné, ale Hatred, respektive její tvůrci, zjevně nedohlédli dál než za ideu „metalák bude střílet civily.“ Mezi úkoly nenajdete žádné zábavné narušení monotónního tempa a noví protivníci nevyžadují úpravu taktiky. Liší se jen tím, že vydrží víc zásahů. Nové zbraně také nepřináší nějaký impuls. Po dvou hodinách (naštěstí krátké) hry, už jsem si jen říkal, ať Jarmil sklapne a dokodrcáme se do finiše.

Hra je mimochodem k dispozici i s českým překladem textů, kterým občas vypadává diakritika, čehož si všimnete především v tutoriálu. Často také čeština vystihuje více ducha řečeného, než že by šlo o přesný překlad. Ale upřímně, s ohledem na Jarmilovy hlášky jste stejně o moc nepřišli. Občas ovšem padají úžasné věty jako „použij levý alt, kdykoliv k označení nepřítelů“(sic!) či nezapomenutelná „dostaň se odkud dohodíš.“

Destructive Creations vytvořili podprůměrnou, stereotypní a nudnou střílečku, po které by ani pes neštěkl. Cestou z potenciálního průšvihu ale bylo najít si imaginárního nepřítele (hry, co ze sebe dělají něco víc, než jen jednoduchou zábavu), veřejně se proti němu vymezit a nabrat publicitu. „V dnešní době, kdy se spousta her snaží být slušná, barevná, politicky korektní a snaží se být nějakým vyšším druhem umění, spíše než zábavou, jsme chtěli vytvořit něco, co jde proti trendům.“ V době, kdy je nejprodávanější hrou Grand Theft Auto V a hry se nijak neštítí brutality nebo náhodného násilí, je podobné prohlášení jen populistickým křikem o pozornost.

Proto by se mohli tvůrci řídit jednou radou: než si začnete všímat těch her, které se snaží o „nějaký vyšší druh umění“, a pak se z nich pokusíte vytvořit nepřítele, proti němuž je třeba bojovat, zkuste nejprve vytvořit zábavnou hru, která se nevyčerpá po dvaceti minutách. Hatred si neodnáší negativní hodnocení proto, že by byla kontroverzní, rebelantská či nekorektní. Není ani jedno. Odnáší si ji proto, že je pekelně nudná, stereotypní, bez nápadu a plná chyb.