Harry Potter: Quidditch Champions

Jestli jste tento archivní kousek hráli, jistě si vzpomenete, že zápasy na košťatech byly povinné, a pokud jste je nezvládli, dál jste se nedostali. Hrálo se za Harryho, chytala se zlatonka a bylo to náročné. Teď, v roce 2024, vychází samostatný titul zaměřený výhradně na tuto kratochvilnou kouzelnickou kejkli. A světe div se, zase tolik se toho nezměnilo.

Kdo neumí plachtit, po zemi se pachtí

Základní premisa famfrpálového šílenství je jasná. Vaše družstvo musí být lepší než soupeřovo. Za tím účelem můžete ovládat jednotlivé členy týmu, od útočníků přes odrážeče, brankáře až po chytače. Vybírat si mezi nimi můžete v podstatě libovolně během zápasu, případně se můžete rozhodnout jen pro jednu roli, na kterou si zvyknete, sžijete se s ní a budete se věnovat výhradně jen jí.

Abyste se mohli sžít s tím, co vás na košťatech čeká, uvítá vás napřed za svým domem rodinka Weasleových rozšířená o Harryho a Hermionu. Postupně se tak seznámíte s jednotlivými rolemi i samotným ovládáním koštěte, protože třeba brankář se pohybuje trošku jinak než ostatní pometla v poli. Vyzkoušíte se tudíž nahrávky a střelbu s camrálem, odrážení potlouků a nechybí ani chytání zlatonky. Tím vším vás samozřejmě provází herní avatar, který jste si napřed vytvořili k obrazu svému.

Možnosti tvorby postavy jsou ovšem překvapivě omezené a zastaralá grafika v kombinaci se zvláštní stylizací příliš nepomáhají. Nemluvě o tom, že tvořit si zvlášť každého člena týmu se mi opravdu nechtělo, protože jsem chtěl hrát za toho svého panáčka, takže jsem nakonec trénink na Weasleyovic dvorku dokončil s jedním upraveným a pěti zcela totožnými avatary. Hra proti tomu nic nenamítala a mě vlastně tenhle bizár pobavil. Vy máte dvojčata? To je roztomilé, já mám paterčata!

V rámci ovládání koštěte vás vlastně nečeká nic přelomového. Páčkami na ovladači létáte dopředu, dozadu, nahoru a dolů. Přes přidružená tlačítka můžete dělat různé úhybné manévry, prudké otočky a tak podobně. Pokud jste na konzoli někdy hráli NHL nebo fotbal, budete vědět, jak na famfrpál. Až na to, že se pohybujete na košťatech, ve vzduchu a počítačem řízení spoluhráči a oponenti na tom budou s orientací v prostoru podstatně líp.

Popravdě, kvůli kameře a fyzice letu na rychlých košťatech vzdušná utkání nebudou z hlediska přirozené orientace úplně dobrý zážitek. I v rámci Hogwarts Legacy mě létání na košťatech spíš iritovalo a hra postavená výhradně na tomto létajícím rugby-fotbalu naráží na podobná omezení a problémy, na jaké narážel svého času i videoherní Harry Potter a Kámen mudrců.

To je Gábor!

Když se konečně prokoušete přes Weasleyovic klan a dostanete se do hlavní herní lobby, dýchne na vás další pokus o zpracování hry jako služby. Máte tu “kampaň” pro sólisty, možnost hrát online s dalšími lidmi, případně si trénovat sami anebo v kooperaci. Protože je rok 2024, levelujete svoje postavy v rámci kariéry, přidělujete jim talentové body (k těm se vrátíme) a nechybí ani obchod s bambilionem kosmetických úprav, z nichž by i prodejna hábitů na Příčné ulici zezelenala závistí.

A to je stran herních možností všechno. Vítá vás sice první sezóna, ale osobně si nedokážu představit realitu, ve které se z Quidditch Champions stává reálná dlouhodobá zábava, ke které se pravidelně vracíte, abyste si otevírali nová košťata nebo skiny. Hra totiž tak chytlavá opravdu není.

Důvodů se najde hned několik. V prvé řadě se vytrácí onen rauš z toho, že někdo chytí zlatonku, získá sto padesát bodů a totálně zvrátí celý zápas. Aby se totiž přesně tohle nestávalo a hra byla maximálně „fér”, změnili autoři způsob, jakým famfrpál funguje. Osobně jsem čekal spíš bláznivou přestřelku, nicméně zápasy jsou ve svém pětiminutovém okně spíš zdlouhavé a zase tolik se toho neděje.

Fotbalové výsledky blížící se taktické remíze 0:0 nebo ještě více taktickému vítězství 1:0 jsou na denním pořádku a rozstřílet oponenta se nedaří. Neovládáte totiž sehranou pětku, ale snažíte se balancovat mezi sedmi postavami (respektive čtyřmi, protože útočníka máte pod kontrolou jen jednoho), které mají rozdílné role a plynulost při přepnutí na jinou pozici způsobuje spíš chaos. Musíte navíc umět velmi rychle reagovat na neméně rychlá košťata, a tak se klidně může stát, že se brzy rozhodnete zaměřit se pouze na jednu hratelnou třídu a té se budete držet jako klíště.

Protože chytač už zde není pánem všeho tvorstva, neměl jsem vlastně reálnou chuť za něj vůbec hrát. Tutoriál mi ukázal, že musím pronásledovat zlatonku přes zlaté kruhy, neztrácet ji z očí, uhýbat potloukům a snažit se předehnat chytače druhého týmu. Zbytek hry vlastně můžete ignorovat a máte tak před sebou časově omezený simulátor létání na koštěti. Pokud se vám zlatonku podaří uzmout, dostane váš tým třicet bodů a hraje se dál, dokud nevyprší časový limit. Chytač už zkrátka nemá tak zničující dopad na hru, jakou měla tahle role původně.

Hrát za brankáře pak také není žádná sláva, protože budete hlavně poletovat mezi obručemi a čekat, jestli se k vám oponenti dostanou a hodí po vás camrál. Můžete ho vyblokovat, odkopnout, a pak se zase vrátit ke hře na čekanou.

Pokud jde o útočníky, potřebujete se připravit na to, že budete hodně poletovat sem a tam, sem a tam, sem a tam. Zatímco třeba při hraní NHL si člověk na rychlé přesuny po ledové ploše snadno zvykne a téměř cokoliv může znamenat gól, tady se chcete dostat maximálně blízko ke kruhům, což je ale těžší, než se zdá. Rychlost hry a ovládání koštěte na to prostě nejsou stavěné.

Zbývá tak role, které jsem se nakonec ujal s největší chutí. A to je odrážeč. V podstatě jde o jakýsi systém faulování bez faulů. Přivoláte si potlouk na svou pálku, vyberete si hráče, chvíli jej pozorujete, aby hra zaostřila, a pak zmáčknutím R2 vypálíte potlouk. Pometlo se tomu může vyhnout, ale pokud se trefíte a naváděný potlouk neselže, uberete hráči na koštěti nějaké zdraví a při opakovaných zásazích ho na chvíli omráčíte a vyřadíte ze hry.

Právě hraní za odražeče mi nejvíc připomíná styl hraní, který znám z NHL. Čekáte, čekáte, rozhlížíte se, vybíráte cíl, poletujete si sem a tam, a pak bum. Jen místo branky trefíte oponenta. A zatímco čekáte, až si budete zase moct přivolat potlouk k dalšímu útoku, bez zbytečného stresu zaparkujete na nějakém vhodném místě a z koštěte sledujete hru. Tohle je asi to kouzlo, které má famfrpál mít.

Ty sis leštil potlouk, co?

Jenže to je bohužel tak nějak vše. Famfrpál toho opravdu moc nenabízí a myslím, že spoléhá především na to, že budete chtít hrát online, ideálně v kooperaci s kamarády. Jenže k tomu si všichni musíte pořídit hru, založit účet a mít to štěstí, že vás nebudou zlobit herní servery. Jako tomu bylo právě v den vydání, kdy i přes skutečnost, že jsem hru právě stáhl, mi bylo opakovaně řečeno, že nemám žádné internetové připojení a nemůžu hrát. Že jsem si musel založit další účet a ten si propojit s PlayStationem, to už se skoro ani nesluší zmiňovat.

Vydávat de facto sportovní hru a ochudit hráče o víc herních režimů mi připadá hodně nedomyšlené. Jsem skálopevně přesvědčen o tom, že kdyby do hry autoři přidali Be a Pro režim, kde se ujmete opravdu jen té jedné jediné role a rostete v ní napříč sezónami, bylo by to skvělé.

Neméně skvělé by bylo, kdyby do hry přibyl manažerský režim. Vytvoříte si vlastní tým, třeba Brněnské bijce, a staráte se o to, jak vybudovat dynastii v rámci anglického i světového famfrpálu. Mohli byste vstupovat do hry a ujmout se přímého ovládání ve chvíli, kdy se týmu nevede. Draftovali byste nové hráče z kouzelnických škol a mohli si sestavit specificky zaměřený tým například na neprostupnou obranu doplněnou o výjimečného chytače. Opět, smůla.

Harry Potter: Quidditch Champions tak ve výsledku nabízejí velmi omezenou zábavu pro velmi omezenou cílovou skupinu. Myslím, že se z potenciálu značky dalo vytěžit přece jen o něco víc. Najde si virtuální famfrpál svoje publikum? Minimálně v začátku jsem o tom přesvědčen, ale dlouhodobá udržitelnost potřebného počtu hráčů se podle mého blíží nule, protože spoléhat se jen na nové a nové kosmetické předměty prostě nejde.

Vzhledem k příznivé cenovce třiceti euro na Steamu a přítomnosti v předplatném PlayStation Plus jde ovšem o aspekt, který by mohl spoustu fanoušků Harryho Pottera přesvědčit k pořízení a vyzkoušení. Když nic jiného, je aspoň to metání potlouků po protivnících zábava.

Pokud jste tedy někdy toužili hrát famfrpál, lovit zlatonku nebo se alespoň chvíli cítit jako božský Gábor, budete tu jako doma. Pro běžného smrtelníka jde o průměrný titul, který by potřeboval víc obsahu. No a v případě, že nemůžete svět Harryho Pottera ani vystát, asi není vůbec co řešit.