Happy Game

Když se před třemi lety na naše obrazovky přikutálel ztřeštěný Chuchel, udělal mi hned několikanásobnou radost. Jednak se mi jeho humor skvěle trefil do vkusu, stejně jako výtvarný styl a podivný ansámbl postaviček, kterým Plachý vdechl život. A jednak, i když byl ústřední Chuchel skutečně jen, inu, chuchlem, charismatu a osobnosti měl na rozdávání.

Amanita navíc s Chuchlem opět dokázala, že dělá hry pro všechny. Že ke snadno ovladatelné grotesce můžete posadit mladšího sourozence, ale i babičku, a jen je nechat ťukat po displeji mobilu či tabletu, aby zjistili, co který z mnoha interaktivních prvků způsobí.

Tentokrát temněji

Happy Game taková není. Tedy abyste rozuměli, výtvarný styl je pořád špičkový, soubor postav, které potkáte, dostatečně bizarní a ovládání velmi snadné. Jen ty děti a babičky bych z toho tentokrát vynechal.

Happy Game totiž není šťastná, i když by vás ti huňatí králíčci a všude poházení smajlíci chtěli přesvědčit o opaku. Jsou jen maskou, a ještě k tomu ne úplně dobře nasazenou. Ve skutečnosti jde totiž o horor toho nejhlubšího zrna, horor, jehož zvrácenosti, grotesknosti a bizarnosti se bude dospělé publikum smát, ale za tím smíchem bude nejistota brnkající na ony struny dětských vzpomínek.

Stáváte se bezejmenným děckem, které prožívá sladké, bezstarostné roky života, na které všichni tak rádi vzpomínáme. Happy Game ale umí ukázat, že vzpomínky na bezproblémové dětství jsou mnohdy jen fasádou, za níž se skrývají zapomenutá příkoří, šikana, ztráta milovaného mazlíčka i hromada iracionálních strachů.

Právě jejich kolotoč se roztáčí poté, co děcko uléhá do peřin a nad jeho myslí přebírá otěže rozšklebený obličej snového průvodce. Hratelnost opět tkví v relativně jednoduchých hádankách, hra je navržena tak, abyste ji mohli pohodlně ovládat myší zrovna tak jako gamepadem Switche a v budoucnu určitě i dotykovými obrazovkami mobilních zařízení.

Interakce spočívá zpravidla v nalezení aktivních bodů na obrazovce, k postupu dál mnohdy stačí jen jejich použití, občas se ale budete muset trochu snažit a například nastražit pasti na velmi žravého ušáka, jemuž se zachtělo dětského masíčka.

Happy Game rozhodně je spíš interaktivním zážitkem než typickou adventurou, a i když v ní můžete selhat (zemřít), a tedy ji považuju za hru, rozhodně nesnese hádankové srovnání s loňským dílem Amanity, vynikajícími Creaks.

V zásadě jde o jednohubku, jednorázový a nebojím se říct skutečně umělecký zážitek, k němuž má smysl se vracet pro vychutnání estetiky nebo pocitů, které ve vás vzbuzuje, ale ne pro samotné hraní, které vás podruhé už těžko překvapí. Průchod obrazovkami má vždy jen jedno řešení a stavba hry vás vede po přesně vytyčené cestě. Dalo by se říct, že se vám na obrazovce odehraje jeden velmi, velmi zvrácený večerníček.

Opět umělecké dílo

Z výtvarného hlediska je hra zkrátka úžasná. Roztomilou dětskou naivitu střídají výjevy z psychedelických nočních můr, Plachého jasný kreslířský rukopis, který kromě Chuchla můžete znát třeba z knížek Naše prasátko, Tři naháči na tryskáči nebo Básně z dásně, srší nápady a drobnými detaily, jako by říkal: „Neboj, vidíš, je to jen legrace!“

Happy Game občas ze znepokojivých výjevů sklouzne k chuchlovské zuřivosti, to když třeba zlý pan smajlík vezme na nebohé králíčky vrtačku, tyto momenty jsou ale vyvažovány tichým, plíživým, přesto však drtivým strachem okamžiků, kdy nebohé děcko ve tmě narazí na škaredého obra s prasečí hlavou, případně na monstrum bez obličeje.

Fantastický je i hudební doprovod (a typické amanití žvatlání i skřeky postav), který si vzala opět na starost skupina DVA – ta svou péči věnovala už Chuchlovi či starší Botanicule. Hudba pro Happy Game umí ukolébat i rozklepat, některé aranže připomínají prapodivné dětské seriály vzniklé v 80. a 90. letech ve východním bloku, ty, které řadě z nás taktéž přivodily noční můry. Titul jako by se kromě nich inspiroval i v internetových legendách a creepypastách o prokletých hrách.

Zvrácenost hodná prožití

Jestli mám Happy Game složit nějaký definitivní kompliment, pak je to tenhle: Už je to pár let, co si stěžuju na impotenci tvůrců vysokorozpočtových hororů, kteří ve mně nedokáží vyvolat strach či znepokojení. Naposled to dokázal Kodžima se svým P.T. před dlouhými sedmi lety. A teď se to samé povedlo Amanitě.

Netvrdím, že se u Happy Game budete vyloženě panicky bát, míra bizarnosti vás občas možná dožene spíš ke smíchu. Už dlouho se mi ale nestalo, aby autor dokázal tak šikovně sahat přesně do těch míst, která ve mně i přes kreslenou stylizaci vyvolávají velmi nepříjemné pocity a volají zpět prazážitky, které bych ze svého jinak velmi šťastného dětství raději vytěsnil.

Happy Game je zkrátka fantastická. Psychedelická, bizarní, znepokojivá, zvráceně roztomilá a neskutečně vtipná zároveň. V portfoliu Járy Plachého i samotné Amanity dělá parádu a je odvážným krokem stranou od bezpečných her pro každého. Je přesně tím, čím chce (a má) být, nese velice silnou autorskou vizi a jako takové jí nemám co vytknout. Díky a těším se příště.