Half-Life 2

Verdikt
98

First person akce, která redefinovala žánr. I dnes, více než dekádu od vydání, se jedná o v podstatě nepřekonaný počin. Nad grafikou už sice nebudete padat na kolena jako v době, kdy hra vyšla, ale strhující hratelnost, novátorské mechaniky a neuvěřitelná atmosféra nezestárly ani o píď. Pokud si chcete zahrát jednu z nejlepších, ne-li rovnou nejlepší střílečku všech dob, máte ji před sebou

Další informace

Výrobce: Valve
Vydání: 16. listopadu 2004
Štítky: sci-fi, fps, dystopie, akční

Nejočekávanější. Nejoriginálnější. Nejvíce aférami zmítaná. Nejzábavnější. A také nejlepší. To vše jsou přívlastky, kterými se může pyšnit hra Half-Life 2. Těžko bychom hledali člověka, jenž by skutečně v hloubi duše pochyboval o kvalitách pokračování jedné z nejlepších akčních her vůbec.

Vědec znovu zasahuje

Vzpomínáte na to, jak kdysi dal Gordonu Freemanovi na konci jeho strastiplné poutě tajuplný GMan obtížnou volbu? Nepochybně – buď jistá smrt, anebo práce pro něj. Co se ovšem onou prací rozumělo, to nikdo až doposud nevěděl. Pozemský čas se od událostí zažehnutých incidentem ve vědeckém ústavu Black Mesa posunul vpřed o patnáct let a Freeman po dlouhé době procitá k životu. Vyhlídky nejsou růžové, mají podobu GManova obličeje. "Vstávej a vdechni vůni popela", to je GManova rada. Svět se změnil, ačkoliv není jasné, jak přesně. Není to první ani poslední záhada, kterou má pro hráče Half-Life 2 připravenou...

Stejně jako v jedničce se vstup do hry odehrává formou Freemanova příjezdu vlakem. Zatímco kdysi zabrala cesta pořádných pár minut a my jsme trnuli nad neskutečným nápadem podobného intra, v pokračování je styl přizpůsobený trendům doby a Gordonově situaci. Již to není teoretický fyzik, který přijíždí do nového zaměstnání. Najednou je z něho hrdina, legendární postava, kterou zná úplně každý a ke které je vzhlíženo s nadějí. Sluší se říci, že vyprávěcí styl hry zůstal zachován a ani tentokrát neuslyšíme Gordona vyřknout jediné slovo, stejně jako si jeho podobu můžeme přiblížit jedině z propagačních obrázků. Ani jednou se perspektiva nepřepne jinam z očí hlavního hrdiny a přestože podobný systém zní teoreticky celkem šíleně, kupodivu funguje. Když s Gordonem mluví Alyx Vance, klíčová nová postava, o dalším problému nebo k němu volají druzí o pomoc, hráč se s ním naprosto sžije.

Ačkoliv je tedy vlaková část symbolická, zbytek úvodu vše bohatě vynahrazuje. Přesně v souladu s tradicí, kterou Half-Life nastolil, a v jejíchž stopách následoval třeba i DOOM III, se hráč s první zbraní setká až po určité chvíli. U Half-Life 2 tato chvíle znamená několik desítek minut, během nichž jste nenásilným způsobem seznámeni s nastalou situací. Hned po vystoupení na peron se objevuje tvář nového světovládce, kterým není nikdo jiný, než bývalý administrátor Black Mesy, doktor Wallace Breen. Z gigantických obrazovek vítá nově příchozí a přesvědčuje o bezpečnosti City 17, okolí však vypovídá o něčem jiném. Otlučené baráky, blouznící, ustrašení lidé a všudypřítomní vojáci. Netrvá dlouho a Gordon neprojde bezpečnostní kontrolou, načež je odtažen do ústraní.

Elegantní humor a úvod do hry

Metoda postupného seznámení člověka se hrou se tedy Valve povedla nadmíru dobře. Během setkání se starými přáteli se Gordon vpraví do svého HEV obleku, stejný model jako kdysi, ve velmi zachovalém stavu. Jedinkrát po celou hru se dá spatřit z hlavního protagonisty aspoň kousek, přesněji ruce zkoušející staronové rukavice. Padnou jako ulité. Najednou se rozezní všem známý ústřední hudební motiv hry, který hraje i u loga Valve. Napsané to může znít triviálně, ale vcítění do hry je prostě neuvěřitelně silné. Stejně tak se hráč pozastaví nad řadou dalších zážitků, které z Half-Life dělají přesně tu speciální směs, jakou je.

První úder věrným páčidlem, první mrtvý tyran z řad Combine, první setkání se starými známými. Vyjmenovávat zážitky by šlo dlouho, každopádně studnice nápadů jménem Valve nevyschla, je naopak ještě výraznější, než prvně. Stejně citlivě je do Half-Life 2 vpraven i humor a interakce s kolegiálními postavami. K osvojení si ovládání slouží minihra, kde si Gordon hází různými věcmi s kamarádským robotickým psíkem, který má zhruba tři metry na výšku a v pohodě zvedne tank. Zatímco jinde by se prostě otevřelo suchopárné okno tutoriálu s instrukcemi, Half-Life 2 člověku jednak ukáže, jak na věc, a ještě ho při tom dovede pobavit. To platí i pro chvíle s Vortigaunty – vetřelce z prvního dílu s jedním okem, kteří umí dávat elektrické výboje.

Někteří jsou pasivní, k vidění je třeba vortigauntský zametač nebo povaleč u televize, jiní Freemanovi na jeho cestě pomohou s novou zbraní nebo vozidlem. Vetřelci mezi sebou mluví vlastním jazykem, nebo spíše huhláním, na ostatní však používají roztomilou angličtinu, kdy podstatné osoby oslovují se členem the na začátku, například the Freeman, the Eli Vance atd. Řada z nich souvisí i s Gordonovou mlčenlivostí, na kterou uslyšíme několik uštěpačných narážek.

Bez přemýšlení to nepůjde

Vedle střelby je docela často potřeba zapojit i šedou kůru mozkovou k vyřešení většího nebo menšího logického problému. Trend poslední doby jasně diktuje lineární střílečky, kde jde jen a pouze o kosení nabíhajících tupých nepřátel a postup do další úrovně, kde se opakuje totéž. Half-Life 2 je příslovečným svěžím vánkem na zatuchlém smetišti akčního žánru, který s dokonalou elegancí střídá drsné, brutální scény a logické hádanky. Jsou vesměs lehké, stačí jen zapojit fantazii. Valve si dali záležet, aby hraní ani na chvilku nenudilo a skutečně se stále objevují nové a nové věci, které spolu bezproblémově ladí a jako celek hra funguje prakticky bezchybně. 

Perfektní bojová atmosféra

Přeci jen je Half-Life 2 FPS a klíčový podíl na zábavnosti mají souboje, přestřelky. Jsou zpracované tak výtečně, že se skutečně někdy člověk musí pozastavit nad tím, jak dobře se povedlo akční část provázat s hádankami a spoustou různých nezvyklých specialit. Boje jsou v Half-Life 2 intenzivní, mají adrenalinové tempo a přitom svého efektu dosahují bez absolutního spoléhání se na skripty, právě naopak. Bitva se Striderem může trvat v závislosti na okolnostech 5-10 minut, pokaždé se bude odehrávat trochu jinak a tak je tomu skoro se všemi nepřáteli. Jejich různé typy se představují postupně a vedle několika starých známých se objeví i noví protivníci, chvílemi o dost drsnější než původní verze.

Dva příklady z říše nemrtvých: k běžné zombii přibyla toxická varianta, která na sobě nese rovnou čtyři černé headcraby. Jednak vydrží tahle zombie strašnou dávkou zranění, to je však jen začátek. Headcrabové po kousnutí sníží Freemanovo zdraví na jeden jediný bod, takže stačí škrábnutí od kohokoliv dalšího a je konec. Po určité době HEV oblek infekci odstraní, ale je třeba dávat si pozor.

Umělá inteligence se odvíjí od typu nepřítele. Zatímco zombie se pochopitelně jenom šine s tichým mručením k cíli, vojáci Combine jsou velmi důstojnými pokračovateli vojáků z původní hry. Jsou chytří, přizpůsobiví, umí se někdy až moc dobře skrývat, spolupracují v týmech a mimo jiné hází granáty lépe než jakákoliv jiná herní AI. Combine ale znamená víc než pouhé pěšáky, objeví se třeba i dost nepříjemné bitevní lodě, které umí zatraceně dobře manévrovat a pokud si nedáte práci se zaměřováním rakety, klidně ji ve vzduchu sestřelí. V druhé polovině hry se mnohokrát k Freemanovi přidají i členové odboje, kteří mohou být najednou až 4 a v bojích jsou vcelku užiteční. Nepřekáží ani ve stísněných prostorech, snad jen mají někdy sebevražednou tendenci vyběhnout na Stridera s lehkým samopalem. Jinak ale o spřátelené AI platí totéž, co pro nepřátele.

Nejde jen o páčidlo, ale hlavně o...

Stejně podstatnou ingrediencí každé pořádné akce jsou zbraně a tady Half-Life 2 znovu exceluje ve všech směrech. Většina zbraní je shodná s dřívějškem. Objevuje se tedy páčidlo, pistole, kolt Magnum, samopal (o něco slabší než v jedničce), brokovnice, brutální kulomet, raketomet s laserovým naváděním střel, granáty a má oblíbená kuše, která dovede cíl skutečně připíchnout ke zdi. Zbraně jednak výborně vypadají, hlavně jsou však výborně vyvážené a nehrozí, že byste po nalezení určitého kousku na zbytek arzenálu zapomněli. Prostě to nejde, každá zbraň se hodí na jiné prostředí a jiné nepřátele. Vedle toho jsou v zásobě ještě dvě speciality - o bugbaitu už jsme mluvili a na řadu přichází...

...Gravity Gun

Valve snad žádnou složku hry neprotěžovali během reklamního tažení tolik, jako právě gravity gun. Realistický fyzikální engine se najde už skoro v každé moderní hře, většinou jde ale jen o pozlátko bez většího přínosu pro hratelnost. Je sice moc fajn vidět, že po zásahu nepřítel upadne v souladu se zásadami gravitace, ale dosud se neobjevila akční hra, která by z realistické fyziky učinila něco opravdu důležitého.

Gravity gun se ovládá příjemně intuitivně, pravé tlačítko myši přitáhne objekt, levé jej odpálí. Odpalovat jde výbojem energie i předměty na zemi, které by jinak kvůli příliš vysoké váze nešly zvednout. Ze začátku vypadá gravity gun jen jako pěkná hračka, se kterou se dají stavět věže z krabic nebo obarvovat nepřátele na bílo plechovkami s primalexem. Postupně se ale objevují stále nové možnosti, ať už v boji, nebo při řešení hádanek. Právě puzzly s použitím fyziky jsou zdaleka nejzábavnější a nic originálnějšího se už dlouho ve hrách neobjevilo. Často přichází do hry voda a potřeba nějak manipulovat s předměty podle jejich váhy. Zároveň se ale nebojte, nečeká vás opakování středoškolských lekcí z fyziky.

Chvíli trvá, než si na gravity gun přivyknete, ale jakmile její používání přejde do krve, stává se z ní nedocenitelný pomocník během akčních i hádankových částí. Hlavně je používání nové zbraně neskonale zábavné a Valve patří primát za využití reálné fyziky v jasný prospěch hratelnosti. I bez gravity gunu by Half-Life 2 byl skvělý, ale s ním se dotýká hranic dokonalosti.

Xen se naštěstí neopakuje

O hratelnosti se snad ani nedá mluvit v jiné souvislosti, než srovnáním diametrálně odlišných zakončení obou dílů. Zatímco jednička hodila na hráče ke konci otravný mimozemský Xen, kde se z akční hry najednou stala podivná skákačka, druhý díl vytahuje v poslední třetině z rukávu svoje největší esa. Tempo hry stoupá po celých řádech, na scéně se konečně objevují fámami opředení Strideři (zabít jdou, akorát je to zatraceně těžké), po obloze krouží bitevní lodě a vrchol nastává v samotném závěru. Prostředí se mění stejně drasticky jako v prvním díle, tentokrát je to však rozhodně pro dobro věci.

Po celou dobu hry jsem na střední úrovni cítil ideální úroveň napětí, munice bývá nedostatek, zdraví se skoro nikdy nedrží na maximu a samozřejmě se umírá, jako celek je to ale skvěle vyvážené. Snad by jen bylo vhodné lépe vybalancovat obtížnost v závěru hry, který sice oplývá dobrou hratelností, jenže je příliš snadný a dojmy z předchozích masivních bojů nepřebije. Druhá šmouha na jinak čistém štítu, ale ještě menší, než ta první.

Různé úrovně oplývají specifickou atmosférou, která pokaždé dokonale padne. Věznice Nova Prospekt je poničená, nic není na svém místě a celé místo působí klaustrofobicky, Ravenholm nabízí trochu staromódní horrorový nádech a panelákové oblasti City 17 jakoby z oka vypadly některým částem Prahy nebo Brna.

Několik dodatků závěrem: zaprvé, hra ukládá pozici sama při přechodech mezi částmi úrovní, jde i volně ukládat a naštěstí netrvá ani uložení, ani nahrání pozice nikterak dlouho. Zadruhé, ke spuštění všech verzí hry je třeba disponovat připojením k internetu pro aktivaci.

Zvukům nejde nic vytknout, ať už je to střelba, křik, kroky, hluk motoru nebo cokoliv dalšího. Dabing je stejně kvalitní jako „herecké výkony“, zjevně se vyplatilo najmout profesionální herce. Potěšilo zahrnutí zvuků z jedničky, jmenovitě třeba úder páčidlem nebo kvikot headcrabů. Hudba se objevuje zřídka, ovšem stejně jako dřív jde o dechberoucí momenty, které ve vás ještě dlouho zanechají stopu. Vesměs jde o různé variace na elektronickou hudbu nebo ambient, které k akci skvěle sednou.