GYLT

Vítejte v Maine

Příběh se točí kolem malé Sally, která žije v Bethelwoodu, hornickém městě v Maine. Její příběh začíná ve chvíli, kdy vylepuje plakáty, které jí mají pomoci najít zmizelou sestřenici Emily. Začne ji pronásledovat skupina dětí, co se jí posmívají a naznačují, že je to právě ona, kdo ztracenou dívku zabil. Pak následuje pád, který Sally dovede k tomu, aby to vzala domů oklikou, a výprava, na kterou jen tak nezapomene. Než se totiž nadějete, lanovka vás místo k domovu odveze do verze Bethelwoodu, která je všechno, jen ne obyčejná.

Právě kolem odhalování toho, proč Emily zmizela, co se stalo s městem, kde se hlavní hrdinka i její sestřenice ocitly, a co jsou zač příšery, co je pronásledují, se motá prakticky celá herní zápletka. Části příběhu jsou jasné jak facka a srozumitelně vám dají na vědomí, co se děje. Hlavní odhalení ale budete muset hledat mezi řádky. Brzy narazíte na obligátní deníčky. Ty nejzajímavější u sebe mají podivné kamenné figury. Můžete spekulovat, co jsou zač. Jenže hra vám to nikdy neřekne doslova. Jen občas spekuluje.

To samé třeba platí i u hlavních bossů. Hra vám neprozradí, co jsou tři podivné bytosti zač. Jen jejich identitu občas naznačí na nějakém obraze. Vlastně mi poslední dílek skládačky zapadl na místo až ve chvíli, kdy jsem je porazil a Steam mi vyhodil trofej. Tam je totiž napsané jejich jméno, které jinde ve hře nezazní. Podobně je to i s mužem, který dá Sally lístek na úvodní lanovku. Jeho jméno se objevilo až v titulcích a zapadlo do příběhu jako pozadí na hrnec. GYLT prostě svůj příběh vypráví víc náznaky a tím, co vidíte kolem sebe, než filmečky a dialogy. Nakonec se mi ale líbilo, že jsem poslední dílek do příběhového puzzle dostal až v momentu, kdy jsem zíral na titulky, a rád s autory tuhle meta hru hrál.

Horor pro děti

Jedna z prvních věcí, co vás uhodí do očí, je pravděpodobně vizuál. Postavy, monstra a vlastně všechno je silně stylizované. Kdyby člověk přidal víc sluníčka, mohlo by se klidně jednat o animák. Děsu taky moc nezažijete. Lekačka se za celou hru najde snad jenom jedna.

Ve zkratce se dá říct, že Gylt je ideálním hororem pro mladší hráče. Není tu krev ani brutální výjevy. Jenže hra umí být… nejlepší výraz je asi znepokojivá. Chodby školy lemují figuríny, který jsou v pozicích poukazujících na šikanu. Stěny jsou popsané ponižujícími nápisy a deníky mluví o vážných tématech. Jeden z prvních, který jsem našel, psal muž s PTSD uvažující o svém skladu zbraní, o válce i o tom, kde je jeho místo po ní. Nejsou to zase tak hluboké úvahy. Nečekejte komplikované psychologické drama nebo další Silent Hill, ale atmosféru znepokojení dotváří prostředí skvěle. Bát se tedy nebudete, spíš s morbidní fascinací budete chtít sledovat, co si pro vás ještě Bethelwood přichystal.

Půjčím si tady tohle a támhle zase toto

Na hře je jasně vidět, že tvůrci mají herní horory rádi. Vlastně je to možná vidět až příliš. Když přijdete poprvé do města, silnice vedou do rozbitých děr, ze kterých stoupá mlha stejně jako v Silent Hill. Vaší jedinou věrnou zbraní je baterka, která funguje přesně jako ta, kterou vlastní Alan Wake. Když začnete sledovat mapu zdejší školy, vzpomenete si na jisté známé série. První souboj s bossem a jeho velké oko zasazené v rameni vyvolá vzpomínky na jiný střet, jaký absolvoval Leon Kenedy. Jedni nepřátelé zase připomínají svým pohybem slavné sestřičky, které ale prošly komisí pro věkový rating 7+.

Nic z toho není vyloženě špatně. GYLT se odehrává ve škole a k ní přilehlých ulicích. Kromě hlavní budovy se tak podíváte třeba do knihovny, tělocvičny nebo divadla a arkádové herny. Lokací je ve hře zhruba pět a můžete se do nich vracet. Většinou to ale není třeba. Mapa funguje přehledně, a navíc po vzoru svých novějších vzorů se na ní značí, co jste už vyrabovali, kde jste ještě nebyli a které dveře jsou zablokované. Jako bonus vidíte, kolik jakých předmětů v dané mapě můžete sebrat a kolik vám jich chybí celkem. Nakonec jsem posbíral všechno a backtracking byl nutný jen jednou jedinkrát kvůli předmětu, který mi napoprvé chyběl.

Ostatně, celá hra je spíš taková jednohubka. Celý příběh i s posbíráním všech předmětů zabere nějakým 5–6 hodin. Díky tomu se ale tvůrcům daří střídat prostředí a novinky tak, aby se nestihlo všechno okoukat.

Vyjma bossů narazíte na tři typy základních nepřátel. Baterka dostane schopnost oslnit všechny v okolí a přibude k ní ještě hasící přístroj, který umožní zmrazit nepřátele, uhasit ohně a zbavit se vody nabité elektřinou. Hlavní zbraní Sally je pak její nenápadnost. Plížením a schováváním se za překážkami se většině nepřátel může vyhnout nebo je popřípadě zneškodnit jediným úderem baterky ze zálohy.

Pokud dojde na souboje, máte k dispozici hlavně světelný paprsek. Jeho světlem můžete nepřátele odlákat, ale jeho koncentrované světlo ničí svítící hroudy na jejich tělech a když spálíte všechny, nepřítele zabijete. Jenže silnější paprsek vyčerpává baterii svítilny. Tady bohužel nemůžete brát žádné do zásoby. Pokud někde nějakou najdete ležet, můžete svítilnu dobít, nebo se k ní vrátit později.

S útěky moc nepočítejte. Sally běhat umí, ale výdrž má tak malou, že daleko nedoběhne. Herně je tenhle hendikep vysvětlený nepřímo, tedy léčením. To totiž probíhá pomocí inhalátoru. Alespoň těch u sebe můžete mít až pět najednou.

Tady se dá hře asi nejvíc vytknout její celková jednoduchost. Hádanky vás téměř nepotrápí, souboje jsou snadné a plížení vlastně taky. Pokud se vám navíc nedaří, inhalátory i baterky se povalují vlastně všude a hromady jsem jich nechával netknutých. Na druhou stranu hráči nic nestojí v cestě, aby si užíval cestu dál a odhaloval nová prostředí, která jsou velice povedená. Vizuální zpracování a celková atmosféra podivného pokřiveného městečka je totiž právě to, v čem GYLT exceluje.

Opuštěná budova školy připomíná asi nejvíc policejní stanici z Resident Evil 2. Knihovna je zase krásně pokřivená a prorostlá podivnými organickými šlahouny. Když pak procházíte chodbami plnými figurín, které vás tiše následují pohledem, atmosféra by se dala krájet.

Poslední zvonění

GYLT se nesnaží být originální. Bere si nápady, kde se dá, a vytváří jednohubku, která neurazí ani nenadchne. Vlastně až překvapí svou chutností. Občas jen stojí mezi dvěma světy. Na jedné straně je grafika jako pro děti a obtížnost, kterou by zvládlo i mladší dítě, a na straně druhé jsou to znepokojivé výjevy v celé hře, nepřátelský šepot, který by si nezadal se skutečným hororem, a deníky, které se dotýkají až podivně závažných témat. Ve finále je mi ale celá hra sympatická, i když by některé věci přeci jen mohla vyřešit lépe a hlavně vysvětlit jasněji. Hraní mě ale bavilo, a to je asi to hlavní.