Gunpoint

Vypínám přijímač, odkládám nedopitou whisky a rukou si významně třu čelo. Pro soukromé očko, jako jsem já, práce nikdy nekončí. Vlastně vůbec nežiji svůj život. Doslova bydlím v obětech a vrazích, které mi osud hází do cesty. „Pěkně poděkuj,“ Richarde, brumlám si sarkasticky. Z okna protějšího baráku zrovna někdo vyhodil lidské tělo...

Kontrastní noire

Detektiv Richard Conway za sebou práskl dveřmi a vznikl Gunpoint. Jinak též stealth hra, která zaznamenala takový úspěch, že její autor Tom Francis mohl zfleku seknout se svou běžnou prací herního i neherního pisálka a jako vzor nezávislého vývojáře bude odteď vyrábět pouze hry. Kdoví, co dřív Francis dělal krom psaní. Nevznikl náhodou Gunpoint z jeho vlastních zkušeností?

Možná ale Francis jenom hodně koukal na televizi a stal se milovníkem detektivek noirového stylu. Naštěstí se jimi inspiroval jen do té míry, aby je se zdravým odstupem mohl zparodovat pro váš laskavý úsměv. Gunpoint se opravdu nebojí sarkasmu a vtipné ironie. Když hrdina glosuje všeobecnou debilitu lidí kolem sebe, opravdu vám cukají koutky. Představte si třeba policajta, jak jde tajně vypnout průmyslovou kameru, která ho při činu samozřejmě natočí.

Gunpoint je nicméně hra dvou tváří. Od chvíle, kdy Conway začne vyšetřovat nájemnou vraždu nájemnice ze sousedství, dokáže být také velmi vážný. Detektivovi se před očima začne odvíjet spletité klubko lží, intrik, ovlivňování a nepříjemných setkání, díky nimž bude jeho i váš instinkt mnohokrát obelhán, čuch zesměšněn, a předtuchy vyvráceny.

Gunpoint vypráví o politickém vlivu bohatých firem, o sobeckých zájmech důležitých osob, o policejní korupci jako vystřižené ze Serpica i o tom, že kvůli přetvářce a práskačství není nikdo a nic v bezpečí. A příběh je díky větveným dialogům tak šikovně budován, že se zápletka nedá dopředu předvídat. Conway se do děje nakonec tak zaplete, že se bude muset rozhodovat nejen mezi dvěma alternativními závěry, ale bude mít v sobě tolik stihomamu, že z vraždy nepřestane podezírat snad ani sám sebe.

Rozkošné zbytečnosti

Gunpoint je opravdu zvláštní dílo. Je velmi kontrastní nejenom v příběhovém ladění „satira versus deprese“, ale třeba i v charakteristice hlavní postavy. Když se Conway vydá na stopu mezi deštěm zkropené činžáky, začne mezi nimi ve svých speciálních kalhotách doslova skákat jako žába.

Opravdu, když Conway chce, je na něj i Hollywood krátký. Myší mu naznačíte pomyslnou parabolu a on podle ní téměř kamkoliv skočí a kdekoliv se chytne. A čím více absolvovaných misí, získaných zkušeností a upgradů, tím je jeho pohyb jistější a grandióznější.

Conway se časem stane nepolapitelným zabijákem s pružinou místo nohou a lepícíma rukama místo… no normálních rukou. Vlastně z něj uděláte spidermana v pršiplášti, co dokáže vyseknout lob přes celou ulici, chytit se římsy prvního patra, vyšplhat přes okap do druhého a tam zaklesnut na stropě skočit v pravou chvíli na nic netušící ochranku. Čekali byste něco takového od decentního pána, který jen nedopil svou whisky?

Dvakrát měř...

Zvláštní Conwayův pohyb je jedním z pilířů stealth hratelnosti, kterou se Gunpoint po právu pyšní. Dáte-li si s Conwayovými schopnostmi práci, stanou se tupě korzující nepřátelé skutečnými lahůdkami. Budete vyhazovat policajty z oken, skákat na ně z lustrů, a když dojde na přečíslení, podobnou akrobacií se jim ztratíte ve tmě.

Ale každému běhání musí předcházet plán. Žádné soukromé očko nejde do akce naslepo a Gunpoint je hlavně o velkém přemýšlení, než o pohybu. S tím se nejen smiřte, ale hlavně si to užívejte. Čelíte totiž malé žánrové revoluci. Na jedné straně budete sice jen prolézat jeden dvourozměrný baráček za druhým, ale na straně druhé si v nich užijete naprosto novou zábavu.

Conway dokáže dům, do kterého vleze, doslova zrentgenovat svým speciálním viděním zvaným crosslink. Díky tomu může veškerou elektrickou infrastrukturu domu, složenou z vypínačů, detektorů, alarmů a kamer, hacknout ve svůj prospěch. Právě to je ta revoluce. Dá se říct, že bezpečnostní síť, která má Conwaye v každé misi zastavit, mu naopak ukazuje cestu. No není to rozkošné?

Hacking je nový i v tom, že Conway nenapadá jedno elektrické zařízení po druhém, ale po způsobu Incredible Machine mezi nimi pouze na dálku hledá různé vazby, které upravuje. Po lehkém předrátování může zblbnout vypínač světla a napojit ho na otvírání dříve nedobytných dveří. Jindy zase rozjede výtah, který svým zvukem aktivuje ruchové čidlo, což vyděsí hlídače natolik, že přestane kontrolovat hlavní počítač s citlivými daty.

Složitost hackingu samozřejmě s každou misí roste. Avšak nejen co do počtu zkombinovatelných položek. Zvětšují se i překážky, které hra před Conwaye klade. Hrdina brzy zjistí, že ne všechny dílčí části bezpečnostních systémů se dají kombinovat. Většinou fungují jen v rámci navzájem nekomunikujících okruhů, čímž se hra šikovně chrání před stereotypem a zároveň před poklesem obtížnosti.

Tak rychlé?..

Dostat se nepozorován přes sérii důmyslně hlídaných pater či zamčených dveří a odejít z mise se vším, pro co Conway přišel, dá v pozdějších levelech opravdu zabrat. Těžká práce ale netrvá věčně. Spíš naopak. A tím se dostáváme k největšímu problému hry. Gunpoint je hra příliš krátká! Skončí dřív, než se stačí pořádně nadechnout.

Čtyřhodinová hratelnost Gunpoint je opravdu problém. Francis jako by chtěl pouze ukázat, čeho je schopen a hodil rukavici komunitě. To ale bolí.