Guild of Dungeoneering

Že to nepůjde?

V Guild of Dungeoneering se zhostíte role zhrzeného průzkumníka, jehož nápadům se v renomovaném cechu vysmáli, načež se rozhodl si z trucu založit gildu vlastní. Podobně jako v Darkest Dungeon se však nebudete vydávat vstříc nástrahám kobek osobně, ne, to za vás obstarají davy dobrodruhů, zatímco vy se staráte o zvelebení základny, aby se měli vaši svěřenci kam vracet ze svých výprav. Tedy, ne že by se to dělo zrovna často.

Podobných her a hříček však není na světě poskrovnu, v čem je právě Guild of Dungeoneering tak originální a jiná? Předně v tom, že při prolézání podzemí neovládáte svého hrdinu, při průzkumu totiž nehrajete ani tak za něj, jako spíše za samotný dungeon - a snažíte se prohrát.

Na začátku každého tahu dostanete do ruky několik karet místností, nestvůr a pokladů a je jen na vás, jaký tvar bude podzemí mít a jaké nástrahy bude skrývat. Dobrodruha nelze ovládat přímo, tvrdohlavě si to štráduje sám tam, kde mu to připadá nejzajímavější, a toho je třeba hojně využívat. Cíleným pohazováním zlatých mincí a drahokamů jak koblih před volbami tak budete průzkumníka navigovat skrz podzemí kam potřebujete, pryč od fontány slepoty či příliš silného nepřítele. Při tom mu do cesty postavíte řadu stále mocnějších nestvůr, aby stihl před závěrečnou bitvou zesílit a posbírat výbavu.

Tisíc a jedna smrt

Hrdina se totiž v případě úspěšného splnění úkolu vrací domů pouze se zlatem, které stačil nasyslit do kapes a ruksaků. Nabrané zkušenosti i předměty nechává v podzemí. Každou novou výpravu tak začíná na první úrovni a bez vybavení. To je sice na jednu stranu trochu mrzuté, protože vám hra neumožní provést neschopného slintajícího vidláka řadou dungeonů, aby se z něj postupně stal polobůh v zářivé zbroji. Na druhou stranu to ale eliminuje potřebu opětovného dlouhého cvičení nového hrdiny od začátku v případě smrti zkušeného bijce.

Potupné skony jsou totiž v Guild of Dungeoneering na denním pořádku a téměř výhradně si za ně budete moci sami. Prostředí a jeho náročnost jsou vaše starost, kameník si tak při tesání náhrobku nebohého dobrodruha velice často vzpomene právě na vás, protože jste s vidinou mámivých pokladů umístili hrdinovi do cesty příliš silného protivníka. Průzkumnický režim se mění na zábavné hledání rovnováhy mezi schopnostmi hrdiny a budováním náležitě nebezpečné kobky, která by ho řádně zocelila, ale nezabila.

Když dojde na střetnutí s protivníkem, hra se přepne do soubojového režimu. V něm máte poprvé úplnou kontrolu nad hrdinou a jeho akcemi. Stejně jako budování prostředí se i konflikt řeší pomocí karet. Každý hrdina i nepřítel mají vlastní balíček, ale zatímco nestvůry opakují pořád dokola stejnou sekvenci, vy samozřejmě můžete karty vynášet libovolně.

Nedoufejte však v pokročilý management balíčku či jeho pečlivé sestavování po vzoru ryze karetních her. Hrdina dostane do ruky sadu karet podle svého povolání. Zbytek se pak odvíjí od atributů, které pro něj dokážete v rámci jednoho dobrodružství nasbírat. Po vyhraném souboji totiž dostanete na výběr ze tří předmětů. Každý má nějakou hodnotu statistik a podle jejich konečného součtu dostává rek k dispozici nové karty. Necháte ho v ruce třímat mocný palcát a v druhé barovou stoličku? Čekejte karty s drtivým fyzickým poškozením. Obléknete ho do kouzelnické róby a vyzbrojíte magickou hůlkou? V balíčku se zjeví ohnivé koule a ničivé blesky. Ano, je to vcelku primitivní, ale funguje to dobře.

Samotné souboje odsýpají příjemně svižně a speciálních schopností i efektů karet je právě tolik, aby byly snadno pochopitelné a hráč se s nimi rychle sžil. Narazíte na odhazování karet z ruky, jejich kopírování, upírské údery, které vrací zdraví za každý bod poškození a podobně. Některé kusy vybavení a fontány, na které můžete náhodně narazit (nebo si je samozřejmě cíleně postavit do cesty), navíc přidávají do bitek modifikátory, výrazně měnící jejich průběh.

Každé povolání má vlastní specifickou vlastnost, od jejíhož využití se pak často odvíjí i hrdinovy karty. Například "mlátič" automaticky působí poškození, pokud se mu povede kompletně zablokovat útok nepřítele. Mezi jeho schopnostmi tak logicky naleznete řadu obran a štítů. Opět se nejedná o nic, o čem by bylo nutné psát učené traktáty, ale jednotlivá povolání nejsou zaměnitelná a za každé z nich se hraje trochu jinak - a tak to přesně má být.

Někteří nepřátelé jsou slabí vůči magii, jiné snadno porazíte chladnými zbraněmi. Někdy se stvůra rozzuří a od poloviny zdraví dává větší rány, jindy je jí zase potřeba uštědřit úder za více než jeden bod, aby se vůbec započítal. Tyto efekty se mohou vztahovat i na hrdinu a jsou jak pozitivní, tak i negativní, takže například bojovat zasaženi slepotou, kdy nevidíte, jaké karty nepřítel hraje, dokud kolo neproběhne, tudíž se jen modlíte a vynášíte obrany a útoky nazdařbůh, je učiněná radost.

Čemu se bohužel u karetní hry nelze vyhnout, je významná role náhody. Není to chyba hry, to ne, spíše vrozený nedostatek samotného konceptu. Jakmile vám tah po tahu odmítá přijít do ruky chodba správného tvaru, abyste se dostali, kam potřebujete, trochu to sice připomene spravedlivý hněv při Carcassonne, když se stále nedaří dokončit ten zatracený hrad, ale dá se to ještě s trochou brblání přežít.

Pokud ale celé dobrodružství končí jak sedláci u Chlumce kvůli tomu, že hrdina žalostně podlehl daleko slabšímu soupeři, protože si prostě nalízal karty do ruky naprosto příšerně, dokáže to rozčílit mnohem více. Jistě, dalo by se to vyřešit možností nastavení pevného pořadí karet v balíčku, což by ale zase na druhou stranu byla po chvíli nuda.

Království za ticho

Guild of Dungeoneering je zábavná a originální hra. I přesto by se však několik výtek našlo. Zpívané komentáře vašeho konání jsou zpočátku zajímavé, ovšem brzy se začnou opakovat a po třicáté osmé smrti vás posměšný popěvek barda dokáže vytočit víc než samotný nezdar ve výpravě. Repetitivnost je vůbec největším kamenem úrazu hry. Karet není moc, takže je budete vídat stále dokola, a druhů úkolů je taktéž nemnoho.

Dohrání hry zabere nějakých deset hodin, rozhodně však nelze doporučit si je střihnout v kuse, protože právě vinou nepříliš bohatého obsahu by se hraní mohlo nebezpečně přiblížit nepříjemnému stereotypu. To by však byla obrovská škoda, jelikož jako oddychovka na hodinku či na dvě je Guild of Dungeoneering skvělá, a jako takovou ji je naopak možné doporučit s radostí.