Grow Home

Grow Home operuje v mnohem osobnějším měřítku, než výše zmíněné blockbustery. Musíte se dostat domů. Nic víc, nic míň. Domov tady supluje vesmírný koráb parkující na orbitě, kam vy, malý roztomilý robůtek BUD (Botanical Utility Droid), ani nedohlédnete. Domů se nedostanete po svých, ani jetpackem a neochočíte si živoucí či plechovou bestii. Jste ale na planetě, kde se daří gigantické rostlině Star Plant a jste droid specializující se na botaniku. Cesta tedy vede skrze rostlinu.

Vaším cílem je korigovat růst jejích výhonků tak, aby tělo Star Plant narostlo až k vaší vesmírné lodi. Prostor mezi startovní pláží a vesmírným azylem pak představuje dějiště vašich zážitků. Hra naštěstí nefunguje tak, že byste nasedli na výhonek, zaveleli rostlinný ekvivalent "hyjé!" a za pět minut dorostli až nahoru. K lodi se musíte propracovat skrze různé poletující ostrůvky, velké kusy země, asteroidy a další objekty, na které po cestě položíte svou robotí nohu. Vlastně ruku.

Kdyby hra vycházela v krabici, byla by první a největší odrážka na zadní straně "- Unikátní procedurální animace pohybu". A nelhala by. BUD totiž nemá předem nadefinované animace chůze, skoku a jiných činností jak je to běžné v ostatních hrách. Jeho končetiny reagují na okolní prostředí na základě mnoha faktorů - výšky, rychlosti, setrvačnosti, náklonu terénu, směru pohybu, hmotnosti apod. Všechno, co by mohlo mít vliv na váš pohyb v reálu, má vliv na pohyb BUDa.

Výsledkem tak není předem připravené portfolio animací, ale roztomilé měnící se ťapkání a šmatlání, asi jako když jdete ve tři ráno z hospody. A někdy i prosté zakopnutí, když si to šinete po hrbolatém povrchu příliš velkou rychlostí. Grow Home celou svoji dobu balancuje na velmi tenkém ledě, kdy je pohyb BUDa tak akorát fungující, aby byl zábavný a zároveň tak akorát obtížný, aby představoval zvladatelnou výzvu. Nikdy ale není frustrující, nezvladatelný a neničí hratelnost. Samotný pohyb je tady zábavou a je pevnou, funkční součástí hratelnosti.

Ve většině her totiž moc neřešíte jak se pohybujete a jak se samotný pohyb ovládá, od začátku jde o zažitou rutinu. Tady dává unikátní zpracování pohybu hře nový rozměr. Dynamice BUDova přesunu se budete snažit chvíli přijít na kloub, ale po pár minutách nezvyku vám rychle přejde do krve. Je to jako byste byli batole a učili se nejdřív chodit po čtyřech. Pak po dvou. Pak se naučíte utíkat a skákat. Podobný vývoj na sobě budete pozorovat i při hraní Grow Home. Na začátku si budete připadat strašně nemotorně a neohrabaně, během hry to zvládnete jako obstojnou formu přemisťování a na konci budete mistrem svérázného BUDova pohybu a celým světem budete létat. Doslova.

Zvládnutí pohybu je tady klíčové, protože sekundárním a volitelným cílem hry je najít a sesbírat 100 krystalů. Ty jsou rozeseté po všech koutech mapy a někdy jsou schované tak důkladně, že se musíte řídit jen zvukem, který ve své blízkosti krystaly vydávají. Zhruba každých dvacet krystalů vám přidá zásadní vylepšení robůtkových schopností - jednou je to možnost oddálit kameru dál a mít větší přehled o okolí, jindy jetpack, lepší ovladatelnost pohybu ve vzduchu, silnější jetpack apod. Všechny upgrady navíc budete potřebovat, protože nejde o to jen dostat se nahoru.

Prošmejdit musíte všelijaká místa a prozkoumávání světa patří k hlavním přednostem titulu. Na planetě je sice malá pláž s nějakým tím kopcem, ale drtivá většina robotího dobrodružství se odehrává právě mezi pláží a lodí. Základní postup hrou je do určité míry lineární, ale vždy, když se dostanete do další fáze světa, je následný postup jen na vás. Klidně můžete další růst Star Plant na chvílí odložit a jít na lov krystalů. Nebo se jít podívat co je za tím kopcem. U támhle toho jezera. V tomhle lesíku. A hele, támhle v dálce něco svítí, to bude určitě krystal...

Vývojářům se ve mě povedlo vyvolat pocity, které si hráči pamatují z prvního hraní World of Warcraft. Příjemnou fascinaci z pionýrského objevování neznámého prostředí spojenou s úžasem a zvědavostí nad novými objevy. Stejně jako v libovolném MMO, i tady můžete cupitat podél řeky, nechat se vést proti proudu, přemýšlet, kam vás tok zavede. Najednou u řeky objevíte podivnou hromadu kamenů. Vší silou začnete jeden kámen po druhém vytahovat, až si proklestíte cestu a před vámi se otevře vchod do zatím neprobádané jeskyně.

Po světě je radost se pohybovat nejen kvůli zábavným herním mechnikám, ale také kvůli tomu, jak to celé vypadá – kouzelně. Hra je svým technickým zpracováním až triviální, ale s tím málem dokáže dělat větší divy, než spousta jiných titulů. Grafickým vrcholem je tady západ či východ slunce a vůbec celé nasvícení, které je tak silné a dramatické, že dokáže lusknutím prstu vyčarovat ve světě "bez textur" náladu jako z pohádky. Ambientní hudba na pozadí, společně s občasným BUDovým pípáním tak trochu ve stylu R2D2, hutnou atmosféru jen dokresluje.

Grow Home se navíc chvílemi daří naladit i starou známou "Civilizační strunu" - ještě támhleten ostrůvek. A na tom vedlejším je krystal, ten vezmu a jdu spát. Ale on támhle v dáli bliká nový teleport, tak ještě ten. A hele, nová jeskyně... A čas letí a letí, stejně jako v případě "ještě jednoho" tahu v Civilizaci.

Prostor pro růst tu samozřejmě je. Lze si lehce představit že hra by snesla lepší, tedy jakýkoliv, příběh, více upgradů, světů, prostředí, nepřátel a přátel, kooperaci... Možná by se z ní ale pak vytratila ona sympatická jednoduchost a přímočarost. Na druhou stranu nemá cenu hře vytýkat něco, čím není a očividně ani nechtěla být. Ať už případná rozšířená dvojka bude nebo ne, Grow Home byste si zahrát měli. I když plošinovkám třeba moc neholdujete. Když jí to dovolíte, může vás za nízkou cenu pobavit a okouzlit víc, než leckterý konkurent s velkým rozpočtem.