Grim Fandango Remastered

Sedmnáct let po vydání vychází Grim Fandango v remasterované podobě, na to bychom si neměli stěžovat. Jednak se z mrtvých vrací klasická komediální adventura Tima Schafera, a pak si můžeme připomenout, odkud vyšel Tim Schafer, kterého v poslední době vnímáme jako chaotika a strůjce kickstarterového zázraku Broken Age.

Schaferem sepsaný noirový cestopis Mannyho Calavery skrz několik záhrobních světů je otevřenou učebnicí pro všechny adventuristy – autory i hráče. Jako skleněné koule na vánočním stromku ji zdobí vynikající dialogy, zajímavé postavy, svižný spád vyprávění, neobvyklé prostředí a vynikající jazzová hudba Petera O'Connella. Ti, kteří nikdy s Grim Fandango netančili, se konečně mohou přesvědčit, že si vavříny zaslouží po právu.

Manny jde do světa 

Můžeme začít třeba u Mannyho Calavery. Bezesporu patří do panteonu nejpropracovanějších hrdinů, jací kdy kráčeli po našich monitorech. Manny je šikanovaným a podceňovaným úředníkem, který se rozhodne zvrátit svůj osud a vydá se na dlouhou cestu posmrtným životem, aby našel krásnou mrtvou Mercedes a zachránil tím svojí existenci.

Je to vlastně jako film Walter Mitty a jeho tajný život, jen namísto dobrodružné cesty po celém světě procházíte říší stínů. Každé prostředí má jiné obyvatele a zdařile čerpá z jiných inspiračních zdrojů, třeba z art deca nebo noirových klasik jako Casablanca a Maltézský sokol.

Manny v tanku 

Remasterovaná edice nic z toho nemění. Nepřidává ani nové scény, jako jsou kočičí závody nebo bitva ve skladišti, které se kvůli produkčním nákladům do hry původně nedostaly. A to je – z pohledu herního archeologa – dobře. Grim Fandango není remasterem ve smyslu režisérské edice Hvězdných válek nebo nedávného Resident Evil HD. Tim Schafer a jeho lidé co nejvěrněji přenášejí hru do současnosti a mění jen to, co opravdu bolelo.

V první řadě jde tedy o ovládání. Fanoušci dnes nehrají starou verzi jinak, než s patchem od Pfaffa, který přepisuje původní jízdní model (ano, Manny se řídil na klávesnici jako auto) na klasický klikací interface. Přesně ten nápad si od nich oficiální remaster přebral. Jde o nejzásadnější změnu v hratelnosti, která je ovšem nutná pro přiblížení hry dnešním standardům.

HD vs SD 

Vedle toho tvůrci převedli grafiku do vysokého rozlišení, ale skutečně od podlahy se změnily pouze modely. Konečně jsou v HD včetně dynamického nasvětlení, zatímco předrenderovaná pozadí jsou pouze zvětšená, protože autoři již neměli zdrojové soubory (původní podoba hry je v nové edici zahrnuta také). Z toho také vyplývá, že širokoúhlé zobrazení je ve skutečnosti roztažené z klasického televizního aspektu 4:3, jak můžete vidět na obrázcích okolo.

Výsledek je uspokojivý, místy však rozmazané pozadí nebo animace nesednou k ostrým obrysům a vystínování „omlazených“ postav. S novými polygony přichází i nové trable: některé předměty se nevykreslují jako modely, ale pouze jako placeholdery nebo je Manny vezme, ale ony nejsou vůbec vidět, dokonce ani v inventáři (ten je vykreslován ve stejném 3D enginu jako hra).

Věci navíc

Z výtvarného hlediska vyvolává remaster rozporuplné pocity – ne pořád, ale dost často na to, abyste si uvědomili, že hrajete starou hru. Je to ale v podstatě jediná zásadní výtka, kterou si remaster zaslouží. Vše ostatní funguje jak má. Nostalgický komentář Tima Schafera, Petera O'Connella a dalších vývojářů odhaluje pozadí vývoje, jednotlivé inspirace i postupy, podle kterých vymýšleli obrazovky a hádanky. Řadu triků například přejali od vývojářů Jedi Knight a Outlaws!

Samotná O'Connellova hudba zní ještě lépe než originál, protože skladatel nebyl s kvalitou původní nahrávky spokojen a všechny skladby nechal zahrát Melbournským symfonickým orchestrem. Ano! Hudbu, kterou uslyšíte, hrají skutečné nástroje a pro milovníky je to skutečná nirvána.

Metoda pokus/omyl 

Nové vydání starých her přináší možnost kriticky se zamyslet nad legendárními kousky a je to věc ošemetná. Nostalgické vzpomínky jsou náhle konfrontovány s realitou, což přináší nepříjemnou otázku: Opravdu to bylo tak pitomé? Odpověď je často bolestivá: Ano, bylo. Lidská paměť má totiž fenomenální vlastnost zapomínat na záseky, frustraci a zoufalství, které si nyní oživíte.

Ono proklínané pravidlo tří (tedy „udělej tu samou činnost třikrát, aby ses pohnul dál“) nebo naprosto mimoňská řešení připomínají, že byť je hra součástí zlatého fondu, není rozhodně bezchybná. Pakliže jste neprožili devadesátá léta s adventurami, připravte se na několik pekelně tuhých momentů. Naštěstí na rozdíl od devadesátek máme dnes internet s návody, takže si tu jízdu mrtvou krajinou užijete bez vrásek na čele.